Nejvlivnější Čech v NATO: Rusko porušilo hodně pravidel, ale musíme s ním počítat

NATO neprožívá lehké období - veřejnost děsí terorismus, vztahy s Ruskem zůstávají napjaté a do čela USA, nejsilnějšího státu aliance, se dostal muž, jehož přesnou politiku nikdo nezná. Přesto si Petr Pavel nemyslí, že by se bezpečnostní situace v Evropě výrazně zhoršila. Na to, jak vypadá současná situace ve světě i v české armádě, se portál iROZHLAS.cz zeptal šéfa Vojenského výboru NATO Petra Pavla.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Český generál a bývalý šéf Vojenského výboru NATO Petr Pavel | Foto: Filip Jandourek | Zdroj: Český rozhlas

Dva roky pracujete jako nejvyšší vojenský velitel největší obranné aliance na planetě. O světě máte mnohem více informací než my ostatní. Jak se změnil váš pohled na něj?
Mít takovou funkci je jedno velké privilegium, protože člověk se dostane k informacím, lidem a do prostředí, ke kterým se většina lidí nikdy nedostane. Je to zároveň i velká odpovědnost, protože se získanými informacemi nemůže vždycky pracovat veřejně.

I kdyby nebyly utajovaného charakteru, tak pokud by se prezentovaly veřejnosti v dílčí podobě, a ne v komplexním pohledu, mohly by vyvolávat spíše poplašné zprávy než větší informovanost. Musím říct, že je pro mě úžasná životní zkušenost mít možnost alespoň částečně spoluutvářet rozhodnutí, která do budoucna ovlivní naše životy.

Z toho, co vidíte, připadá vám svět jako více či méně bezpečné místo?
K tomu, aby si člověk udělal obrázek, nemusí být příliš velký odborník na hodnocení bezpečnostního prostředí. Všichni vidíme a cítíme, že se situace kolem nás stává složitější. Rizik je více a těžko hodnotit, jestli jsou závažnější než ta, v nichž jsme žili v době studené války. Ale každopádně je svět mnohem složitější.

Nejcharakterističtějším rysem současného vývoje je dynamika. Jestliže jsme v minulosti byli zvyklí zpracovávat strategické koncepty s platností mnoha let, tak dnes se situace vyvíjí tak rychle, že žijeme v procesu neustálé adaptace na nová prostředí. To s sebou nese řadu různých těžkostí, protože jenom analyzovat situaci a navrhnout možná řešení je věc, která je časově náročná. Pořád se přizpůsobujeme a stále měníme za pochodu přijaté postupy.

Arm. gen. Ing. Petr Pavel | Foto: Filip Jandourek | Zdroj: Český rozhlas

Podle průzkumů považuje nadpoloviční většina Čechů bezpečnostní situaci v Evropě za špatnou a čeká, že se v příštích letech bude ještě zhoršovat. Jsou domněnky správné?
Je to vyvoláno především tím, že máme mnohem lepší přístup k informacím, než jsme měli kdy dřív. Dost často jsou tyto informace zkreslovány a s různými cíli záměrně zesilovány. Já si myslím, že bezpečnostní situace v Evropě není výrazně horší, než byla dřív. Ten dojem je dán teroristickými útoky v různých městech a tím, že se v médiích často komentují různé problémy, což je naprosto přirozené. Pro běžného člověka z toho ale vzniká dojem, že situace se neustále zhoršuje.

V České republice jsme zatím byli ušetřeni větších útoků podobných Paříži, Berlínu a Manchesteru. Myslím, že vnitřní bezpečnostní situace je mnohem lepší, než tomu bylo v relativně nedávné minulosti. Takže pohled musí být vyvážený, i když se dá očekávat, že pokud se nám nepodaří úspěšněji řešit otázky migrace, která je důsledkem nestability v řadě zemí sousedících s Evropou, může se bezpečnostní situace zhoršovat.

Kdo je Petr Pavel

Generál Petr Pavel se narodil v roce 1961 v Plané u Mariánských Lázní. Studoval na vojenské akademii ve Výškově a později také například na britské King's College v Londýně. Od roku 2012 působil jako náčelník Generálního štábu Armády ČR, v roce 2015 se pak stal předsedou Vojenského výboru NATO. Během války v Jugoslávii jeho jednotka zachránila z obklíčení francouzské vojáky. Za to byl oceněn francouzským válečným křížem s bronzovou hvězdou, řádem čestné legie i českou medailí za hrdinství. Je ženatý, má dva syny a ve volnem čase rád jezdí na motorce.​

Kdy naposledy jste se cítil v nebezpečí vy?
Určitá míra nebezpečí je součástí mojí práce, součástí mého života, takže to asi moc nevnímám. Ale každá cesta do rizikové oblasti je spojena s nebezpečím - někdy skutečným, někdy potenciálním.

Funkce, kterou zastávám, je natolik viditelná, že je lákavým cílem. Takže při každé cestě například do Afghánistánu nebo do některých rizikových zemí je zapotřebí mít se na pozoru. Ale že bych se cítil nějak výrazně ohroženou, rizikovou osobou? To ne.

V posledních měsících probíhá v Česku debata o možnosti občanů bránit se určitými typy poloautomatických zbraní, které chce EU omezit. Je tohle možnost, jak chránit bezpečnost v zemi?
Právo na sebeobranu je jedním ze základních práv každého občana. S tím souvisí i právo na sebeobranu s použitím zbraně v rámci zákona. Jsem zároveň přesvědčen o tom, že Česká republika má velice kvalitní zákon o držení a použití zbraní. Pokud tedy dáme dohromady základní právo plus legislativu, tak si myslím, že je to na místě. Asi by se nemělo přistupovat k nějakým zásadnějším změnám.

Na druhou stranu je potřeba se mít na pozoru před jakýmkoli podněcováním občanů k tomu, aby brali obranu a bezpečnost do svých rukou v případech, kdy to není nezbytně nutné. Protože pokud by se nekvalifikovaná osoba pokoušela o zásah tam, kde by to měli dělat profesionálové, mohlo by dojít spíš ke škodám než k ochraně života.

Americký prezident Donald Trump se před pár dny zúčastnil summitu NATO. Potvrdil spolupráci, ale ostře kritizoval své partnery kvůli neplnění finančních závazků, a Německo dokonce i za to, že vyváží automobily. Jaká atmosféra vládne v NATO od jeho nástupu?

Atmosféra je stále ještě plná očekávání způsobených tím, že prezident Trump má v řadě věcí odlišný přístup než jeho předchůdce. V řadě oblastí nová administrativa ještě nedefinovala své přístupy a politiku. To logicky vyvolává očekávání u aliančních partnerů v tom, jak budou Spojené státy reagovat na vývoj třeba v Afghánistánu, na vztah s Ruskem, na přístup k boji proti terorismu a dalším věcem.

Zpráva, kterou přivezl prezident Trump do Bruselu, není nová. Tlak Spojených států na spojence směrem k férovějšímu sdílení nákladů, směrem k větší účasti, se projevuje už několik let.

Arm. gen. Ing. Petr Pavel | Foto: Filip Jandourek | Zdroj: Český rozhlas

Ještě v roce 2015 jste v jednom rozhovoru řekl, že v boji proti takzvanému Islámskému státu pomůže lepší sdílení informací. Nedávno ale svět řešil podezření, že americký prezident prozradil tajné informace Rusku právě o skupině IS. Ovlivní to ochotu evropských partnerů dělit se o vlastní poznatky s USA?
Nemyslím. Není úplně jasné, jaký byl charakter informace, kterou prezident Trump sdělil ruským protějškům. Zřejmě bude pouze na americké administrativě, aby tuto situaci vyhodnotila.

Sdílení zpravodajských informací je naprosto nezbytné nejenom pro efektivní boj proti terorismu, ale pro vedení boje s jakýmkoliv protivníkem. Je tématem téměř každého jednání na úrovni náčelníků generálních štábů, na úrovni ministrů, na úrovni hlav států. A v poslední době urgence toho širšího sdílení jenom roste, protože je jasné, že pokud máme být efektivní v boji proti mezinárodnímu terorismu, proti sítím, které nejsou vždy napovrch zřejmé, tak musíme sdílet informace.

K tomu je ale nezbytné dodržovat jasná pravidla, protože jedním ze základních principů zpravodajské práce - a to je nakonec blízké i vám novinářům - je ochrana zdrojů. U zpravodajců to má přece jenom ještě mnohem závažnější dopad, protože kompromitace zdrojů může znamenat ztráty na životech a poměrně výrazné škody.

Dvouprocentní těžkosti

Když se vrátíme k hlavnímu tématu prezidenta Trumpa v souvislosti s NATO - za minulý rok se domluvenou dvouprocentní hranici výdajů na obranu povedlo splnit jenom pěti členům Aliance. Proč ji podle vás ostatní neplní?
Výrazně to souvisí s obdobím po konci studené války. Některé státy cítily i nadále určitou míru ohrožení, případně měly bezpečnostní zájmy, které přesahovaly evropský region. U Spojených států se jejich globální záběr s koncem studené války nijak nezměnil. A i když i u nich docházelo k výkyvům výdajů na obranu, nadále udržovaly všech pět strategických velitelství po celém světě.

Pro evropské státy byla situace diametrálně odlišná. Po konci studené války došlo k výraznému opadnutí napětí a začal se prosazovat partnerský přístup. I Rusko bylo partnerem projektu Partnerství pro mír či dalších formátů. Evropské vlády přirozeně neměly potřebu investovat do obrany, když nebyla poptávka. Takže celkem logicky přesunuly svoje výdaje do jiných oblastí – zdravotnictví, školství, dopravy a mnoha dalších, které zajímaly lidi více než bezpečnost. Se zhoršováním situace poptávka po obraně opět roste, takže vlády na ni zase reagují navyšováním.

V současné době 20 z 28 států už zvýšilo výdaje na obranu. Počet zemí, které budou mít minimálně dvě procenta (výdajů na obranu), je letos pět, v příštím roce přibudou další dvě. A další státy se k té hranici budou přibližovat v následujících letech.

Je logické, že nějaká hranice nejspíš existovat musí a státy se k ní zavázaly. Na druhé straně příspěvek Řecka, které cíl plní, do společného rozpočtu NATO je jedno procento. U Německa, které ho zdaleka neplní, je to 14 procent. Je tedy férové kritizovat Německo za to, že nedává dvě procenta rozpočtu na obranu?
Teď jste narazila na věc, kterou v Alianci velice intenzivně projednáváme. Jako voják se dívám více na výstupy než na vstupy, protože je důležité mít všechny schopnosti pro obranu.

My se na sdílení nákladů nedíváme pouze z finančního, ale i z kvalitativního hlediska. To bych ještě rozdělil do dalších dvou kategorií. Jedno je to, co stát za peníze, které na obranu vydává, nakoupí. A další jsou příspěvky do aktivit, operací a misí, které Aliance vede.

Srovnáme-li jednotlivé státy, tak úroveň jejich příspěvků do Aliance není vždycky přímo úměrná výdajům na obranu. Pokud se na to podíváme z těchto pohledů, budeme mít ucelenější přehled o tom, jak hodnotným aliančním partnerem každý stát. Ne vždy se to dá vyčíst pouze z výdajů na obranu.

K tomu, že Česko závazek neplní, premiér Bohuslav Sobotka řekl: "Donald Trump nebude řídit Českou republiku. Máme i vlastní národní zájmy, musíme investovat do vzdělávání a do infrastruktury." Zároveň tvrdí, že ministerstvo není schopno peníze utratit. Je to opravdu tak?
Nebudu polemizovat s premiérem o tom, že každá země je suverénní a každá země stanovuje svojí politiku, ať už bezpečnostní, zahraniční, finanční, či jakoukoli jinou. Na druhou stranu je potřeba vzít v úvahu, že Česká republika je součástí Aliance, je součástí Evropské unie a přijala určité závazky.

Přijala závazek ve Walesu, že dosáhne v určitém časovém horizontu dvou procent, a pokud by se ho rozhodla přehodnotit, pak to musí spojencům nějakým způsobem vysvětlit.

Všechny státy budou vystaveny stejné situaci, protože všechny státy se zavázaly. Ostatní mají také svoje priority. Samozřejmě že občané všech zemí budou po svých vládách chtít, aby zabezpečily úroveň zdravotní péče, kvalitní vzdělání, kvalitní dopravu, ale bezpečnost a obrana jsou jedněmi ze základních funkcí státu.

Dvě procenta a další příspěvky

Severoatlantická aliance je financována dvěma způsoby. Za nepřímé financování se považují národní výdaje na obranu. V roce 2008 se členové NATO dohodli, že na ní budou dávat alespoň 2 % svého HPD. Tuhle hranici loni splnilo pouze pět zemí – Estonsko, Řecko, Polsko, Velká Británie a Spojené státy. Ne všechny pořízené síly musí státy poskytnout Alianci, jak ale uvádí NATO samotné – obranné schopnosti každého člena mají důležitý vliv na celkovou kredibilitu uskupení. Dalším způsobem jsou přímé příspěvky států do společného rozpočtu, ad hoc příspěvky do operací a nejrůznější dobrovolné příspěvky. To, jak moc země zapojují, vždy neodpovídá tomu, kolik procent HDP vydává sama na svou národní obranu. Největšími přispívateli do společného rozpočtu tak jsou Spojené státy, Německo, Francie, Velká Británie a Kanada.

Co argument, že by si ministerstvo nedokázalo poradit s větším obnosem peněz?
Můžeme to nazvat "absorpční schopností" nebo jakkoli jinak. Když se na to podíváme zblízka, můžeme identifikovat řadu faktorů. Jedním z nich je legislativa, tedy zákon o veřejných zakázkách. Veškeré větší akvizice pro armádu jsou složitým procesem a nakupujeme-li letadla, obrněné transportéry, radary a další drahou a složitou techniku, pak ten proces musí splnit kritéria.

Když se na druhou stranu podíváme na zkušenosti s velkými akvizicemi v Armádě ČR v uplynulých letech, zjistíme, že některé trvaly neúměrně dlouho. Česká republika se zavázala naprosto konkrétně a v rámci systému obranného plánování Aliance, kde máme jasně formulované cíle. Takže máme vodítko, kam přesně peníze směřovat, ale v rámci akvizičního procesu nebudeme schopni ve zbývajících šesti letech ty peníze smysluplně proinvestovat, protože proces prostě bude delší. Na velké akviziční projekty je potřeba více času.

Je dvouprocentní závazek jediným problémem, nebo jsou v Alianci i další oblasti, kde by Česko mělo přidat?
Další rizikovou oblastí pro českou armádu je, že - ve srovnání k počtu obyvatel - je jednou z nejmenších v Alianci. To logicky vede k závěru, že bychom měli mít více vojáků. A vojáci jsou většinou organizováni do jednotek. Takže bychom - a o tom se debatuje už dlouho - měli mít minimálně o jednu brigádu více, než máme dnes. A zde narazíme na demografický vývoj. Ekonomika roste, sociální situace je lepší, než byla v uplynulých letech, a náborová báze pro armádu a jiné bezpečnostní složky se tím snižuje.

Takže kdybychom měli vytvořit další novou brigádu, bavíme se o nějakých 5000 lidech, je to pro armádu za tak krátkou dobu téměř nesplnitelný úkol. I kdybychom vyčlenili více peněz na platy, odměny, tak prostě tolik lidí ke službě v armádě nepřitáhneme a zároveň je nebudeme schopni za tu krátkou dobu ani vycvičit.

Těch problémů je tudíž více a bude potřeba zpracovat realistický plán, který bude založen na platné legislativě, na zkušenostech z akvizičního procesu, na reálných možnostech náboru, výcviku a přípravy lidí. A na základě toho potom předložit Alianci náš národní přístup k naplňování našeho závazku.

Co případy českých vojáků, kteří si do misí kupují vlastní výstroj? Je to důkaz podfinancování armády, nebo - jak se občas argumentuje - zkrátka chtějí podobné vybavení, jako mají jejich zahraniční kolegové?
Myslím, že to bude z obou důvodů. Každý voják má potřebu určité individualizace výstroje a to je naprosto v pořádku. Ne každému vyhovují třeba některé drobné součásti, tak si je vojáci přizpůsobují na základě zkušeností a mnohdy si i v misi některé věci dokupují.

Někdy je to způsobeno i nedostatkem odpovídající výstroje, případně tím, že vojáci vidí u našich aliančních partnerů části, které jim vyhovují více, a pak se snaží pořídit si stejnou věc i jinde. I když ta naše splňuje podmínky a kritéria, která byla pro daný výrobek zadána.

NATO v současnosti zvažuje vyslání dalších jednotek do Afghánistánu. Je možné, že mezi nimi budou i Češi?
Česká republika je počtem lidí výrazným přispivatelem pro misi v Afghánistánu. Požadavek na navýšení byl formulován velitelem mise generálem Johnem Nicholsonem a americká strana ho zatím neschválila. V polovině června bude konference pro generování sil, kde budou státy nabízet své příspěvky.

Neočekávám, že by hned teď zazněl konkrétní požadavek k navýšení. Bude se to upřesňovat k podzimu tak, jak bude upřesněno americké navýšení pro misi. Na základě toho potom bude i konkrétnější požadavek na alianční spojence a partnery, kteří přispívají. Pak je možné, že přijde požadavek i na Českou republiku, aby (svou účast) v určitých oblastech navýšila. To se týká především ochrany sil, které v Afghánistánu jsou, a specialistů a odborníků, kteří pomůžou afghánské straně budovat vlastní schopnosti.

Dlouhodobě se podílíme na výcviku afghánských vzdušných sil, podílíme se na ochraně základy Bagram, máme tam lékařský tým a myslím, že v těchto oblastech budeme asi pokračovat i nadále.

Arm. gen. Ing. Petr Pavel | Foto: Filip Jandourek | Zdroj: Český rozhlas

NATO čím dál častěji mluví o kybernetických hrozbách. V polovině května napadl statisíce počítačů po celém světě virus WannaCry. Zabývala se tím Aliance?
Konkrétně tímto virem ne, protože alianční sítě nebyly napadeny. Nicméně NATO je velice atraktivním cílem pro kybernetické útoky. Je vystaveno útokům prakticky denně a má v rámci Centra pro monitorování kybernetických hrozeb svůj tým specialistů a také tým pro rychlou reakci.

Kybernetické hrozby bereme velice vážně, protože jsou součástí našeho života a pocházejí jak ze strany  jednotlivců, tak států. Ty jsou mnohem závažnější, protože jde o mnohem sofistikovanější a rozsáhlejší útoky. Ale ani ty individuální nejsou zanedbatelné, protože mohou ve svých důsledcích vést k poměrně závažným škodám i na životech.

Virus WannaCry ale ukázal jednu zajímavou věc - dostal se i do některých vládních počítačů kvůli tomu, že lidé otevřeli přílohu v e-mailu. Jsou státy vůbec chráněny před takhle jednoduchou chybou?
Lidský faktor je vždycky nejslabším článkem řetězu. Můžeme vytvořit sebelepší technická opatření, ale člověk a jeho zásah může být vždy zranitelným místem. Na druhou stranu opatření, která jsou přijímána, směřují právě k tomu, aby se vliv lidských chyb eliminoval na co nejnižší úroveň.

Těch technických opatření je mnoho a určitě nemá smysl je všechna vyjmenovávat. Už jenom to, že člověk i při obsluze tak jednoduchých prostředí, jako je e-mail, musí projít přes různé filtry. Systém ho sám kontroluje, jestli vložil správný identifikátor ke zprávě. Tohle všechno zvyšuje bezpečnost celého systému.

Od minulého léta se výrazně změnila politická situace u Turecka, jednoho ze členů Aliance. Po neúspěšném puči tam dochází k čistkám a velkým politickým změnám. Je dnešní Turecko ještě důvěryhodným partnerem?
Turecko je důležitým členem Aliance nejen vojensky, ale i politicky a geograficky, protože leží v prostoru, kde se stýkají východní i jižní hrozby. A je zároveň zemí, která je nejvíce ovlivněná terorismem a nestabilitou v celém regionu. Turecko dostává svým závazkům v rámci Aliance, účastní se všech operací, vede všechna jednání s aliančními partnery, takže z našeho pohledu není důvod jakkoli zpochybňovat jeho důvěryhodnost coby aliančního partnera.

Jak se dělá rozhovor s generálem

Kancelář Petra Pavla je vstřícná, dohodnout rozhovor s nejvýše postaveným vojákem v NATO je tak komplikované především organizačně. Diář Petra Pavla je nabitý, o čemž svědčí jeho tweety z celého světa, a tak se v Česku zastaví jen jednou za pár měsíců. To ale není zdaleka vše. Zatímco na běžný rozhovor stačí přijít chvíli předem, tady celé patro s hodinovým předstihem kontroluje důstojník vojenské policie. Další ochranka doprovází samotného Pavla. Zastaví před dveřmi zasedačky a na nabídku, že dveře mohou zůstat pootevřené, muži reagují úsměvem a poznámkou, že když se budou potřebovat dovnitř, dostanou se tam. Zřejmě budou mít i další schopnosti. Když generál odchází, sděluje mu ochranka, že před cestou do televize ještě mají čas na kávu. A že poblíž našli malou kavárnu, která sice ještě nebyla otevřena, ale zařídili i to.

Během čistek ale za mřížemi skončily tisíce vojáků a policistů. Neobáváte se, že to snižuje obranyschopnost země?
Nechci nijak komentovat vnitřní záležitosti jednotlivých zemí. Důvody, které vedly k (jejich) odvolání, jsou vnitřní záležitostí. Pokud jde o Alianci, došlo k dočasnému snížení počtu tureckých důstojníků. My jsme na tuto situaci poukázali, protože je to věc, která ovlivňuje nejenom Turecko, ale i celou Alianci, a musím říct, že turecká strana k tomu přistoupila velice konstruktivně a místa začala rychle doplňovat jinými lidmi, kteří splňují kritéria. Z tohoto pohledu tedy pro Alianci problém přestává být problémem, protože počty se vracejí na původní úroveň.

Důležitý světový hráč

Od okupace Krymu (v březnu 2014 - pozn. red.) ustala mezi Aliancí a Ruskem komunikace. Změnilo se to až letos v březnu, kdy jste telefonoval s náčelníkem ruského generálního štábu Valerijem Gerasimovem. Jak jsou na tom vztahy dnes? Zlepšily se?
Nerad bych hovořil o nějakém zlepšení. Snažíme se, aby vztahy byly konstruktivní, aby dialog mezi vojáky byl věcný, a ne zpolitizovaný. Moje další snaha směruje k tomu - a tak jsme se nakonec dohodli i s náčelníkem generálního štábu Ruské federace Gerasimovem - aby dalším krokem bylo přímé jednání.

Sejdeme se a budeme diskutovat o věcech, které jsou předmětem oboustranného zájmu. Tedy transparentnost, snížení rizik v místech, kde jsme v přímém kontaktu a to, jaká opatření konkrétně v těchto oblastech můžeme přijmout, abychom se dostali na úroveň důvěry, která nám umožní vést normální a opakovaný dialog.

Zatím tam nejsme a vztahy jsou stále, řekl bych, ovlivněné ztrátou důvěry, ke které došlo po anexi Krymu a po záležitostech podpory separatistů na Donbasu.

O Rusku se v Alianci mluví jako o hrozbě, řada státníků z členských států k němu ale má blízký vztah. Věnuje tomu Aliance pozornost?
Myslím, že nikdo v Alianci nepochybuje o tom, že Rusko je faktorem, se kterým budeme muset počítat a který bude součástí veškerých našich jednání. Je to velký stát, s velkými zdroji, s velkou armádou, s celým arsenálem konvenčních i jaderných zbraní a z tohoto pohledu je důležitým faktorem v rámci světového děni.

Otázkou je, na jakých principech budeme s Ruskou federací jednat. Aliance se snaží o to, aby pravidla byla jasně definovaná, aby byla v souladu s mezinárodním právem, s přijatými závazky a abychom k těmto jasným pravidlům měli jednoznačný respekt. To zatím není úplně pravda, protože Rusko v řadě případu pravidla porušilo, případně ještě porušuje.

Takže je tady určitá překážka k navedení normálních vztahů a my se snažíme, abychom se dostali do stavu, kdy dialog zase bude normální, tedy budeme si moci s ruskými protějšky sednout ke stolu a bavit se o věcech společného zájmu s důvěrou, že se pohybujeme ve vymezeném prostoru zákonů, pravidel a přijatých smluv.

Znovunabytá svoboda

V posledních letech opakovaně odpovídáte na dotaz, zda se vy sám chystáte kandidovat na prezidenta. Lichotí vám to ještě, nebo se to už dostalo do fáze, kdy vás to obtěžuje?
Rozhodně to nevnímám jako obtěžující, ale zároveň to už považuji za uzavřenou otázku, protože jsem už před dlouhou dobou zcela jasně řekl, že není mým úmyslem kandidovat. Naopak se budu plně soustředit na svoji funkci až do konce, to znamená do léta příštího roku a o jakémkoliv svém dalším působení zatím neuvažuji.

Víte už, co budete dělat ten první týden poté, co vám skončí mandát? Máte nějaké plány?
Samozřejmě, užít si klidu a znovunabyté svobody.

Nemáte plán vyrazit na výlet nebo vytáhnout motorku?
To zcela určitě. Motorku používám jako čistič hlavy i teď, ale jak skončím v Bruselu, tak určitě podniknu nějakou větší cestu.

Co dlouhodobější kariérní plán?
Až do konce října 2018 budu ve služebním poměru. Na konci října mi podle dosažené věkové hranice končí služba v armádě. Funkci budu předávat pravděpodobně na přelomu června a července, takže mi zůstane několik měsíců nejenom na to, abych uzavřel své působení v armádě, ale zároveň na to, abych si už bez konkrétní odpovědnosti za funkci na chvilku vydechl a připravil se na to, co bude dál.

Eva Mošpanová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme