Někteří bílí Jihoafričané se obávají pogromů po smrti Mandely

Je mírumilovné soužití černochů a bělochů v Jihoafrické republice ohroženo? Jsou oprávněné obavy některých nepůvodních obyvatel z možných pogromů proti nim v případě úmrtí Nelsona Mandely? Nebo jsou dvě desetiletí od konce apartheidu dostatečně dlouhou dobou na zacelení všech starých ran a vytvoření stabilní demokracie?

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Jsme stejné krve, jsme Jihoafričané ... | Foto: Robert Mikoláš

Tým Charlton Athletic právě vstřelil gól, jak se posléze ukázalo, vítězný. Družstvo deseti až dvanáctiletých kluků pod vedením trenéra Pappyho mělo po závěrečném hvizdu důvod k radosti, turnaj ale zatím zdaleka nebyl u konce.

„Jde jen o přátelská utkání v rámci budování komunity. Tedy upevňování kolektivu. Příští zápas pak hrajeme tamhle, s Young Stars, Mladými hvězdami. Samozřejmě chceme vyhrát, ale už jenom být tady je mnohem důležitější,“ vysvětluje mi 28letý kouč, zatímco mi jeho svěřenci nadšeně prozrazují jména svých vzorů, v jejichž kopačkách by v budoucnu rádi vyrazili na zelený trávník.

„Ronaldo, Maradona, Ronaldo,“ překřikují se jeden přes druhého. Ze všech stran na mne hledí usměvavé tváře. Nacházím se přitom v parku Orlando vybudovaném na okraji zhruba milionového Soweta. Města, které se po střelbě do černošských studentů v roce 1976 stalo symbolem odporu proti apartheidu.

Přehrát

00:00 / 00:00

Reportáž Zblízka v Sowetu natočil Robert Mikoláš ze zahraniční redakce

„Tenkrát s námi bílí nekomunikovali, ale nyní je tomu už zcela jinak. Jsme stejné krve, jsme Jihoafričani a navzájem si pomáháme a máme se rádi,“ přesvědčuje mne asi 45letá černoška Suzanne, kterou jsem potkal kousek od parku Orlando, na silnici procházející mezi zděnými přízemními domky.

Vláda se v minulosti maximálně snažila, aby co nejvíce lidí mohlo žít v důstojných podmínkách, navíc v domech zásobených elektřinou. Po chvíli míjím pouliční holičství, kde také panuje čilý ruch.

„Jsem důležitý muž, jak vidíš, mám dost práce, dělám vlastně každý den. Vzhledem k naší víře musí být všichni co nejčistší, jinými slovy hlavně muži mají mít zcela vyholené hlavy", názorně mi, se strojkem v ruce, ukazuje místní holič.

Zdaleka ne všichni ale mají podobné štěstí. V Jihoafrické republice je dnes 25procentní nezaměstnanost, v drtivé většině mezi černošskou většinou a vláda v čele s Africkým národním kongresem čelí stále větší kritice.

Nezaměstnaní se proto mnohdy uchylují k žebrání, podobně jako tento mladík, který mne o peníze požádal velmi netradičním způsobem. To už jsem stál v ulici, která nemá na světě obdoby. Právě v Sowetu totiž, kousek od sebe bydleli dva nositelé Nobelovy ceny míru, arcibiskup Desmond Tutu a Nelson Mandela.

'Extrémisté jsou na obou stranách'

A právě tento už téměř 94letý černošský vůdce se stal symbolem nejen boje proti apartheidu, ale také obhajoby národního usmíření a toto jeho úsilí vyvrcholilo v roce 1995 přijetím nové ústavy zakazující diskriminaci menšin, včetně bělochů.

Zároveň však panují obavy, že po jeho smrti vypukne v zemi chaos, který by mohl vést k pogromům na kdysi vládnoucí bílou menšinu.

Nedaleko od sebe bydleli v Sowetu arcibiskup Desmond Tutu a Nelson Mandela | Foto: Robert Mikoláš

„Nevím, myslím si, že blázni, tedy extrémisté, jsou na obou stranách, černí i bílí. Ale doufám, že k ničemu takovému nedojde,“ věří novinářka Jennifer. Zároveň ale potvrzuje, že existuje řada lidí, hlavně v okolí Kapského Města, kteří se na podobný hrůzný scénář připravují.

„Je to skupina lidí, většinou jde o bílé Afrikánce, kteří si říkají SUIDLANDERS, tedy něco jako vlastníci pozemků na jihu. No a ti se pečlivě připravují na takzvanou černou revoluci, která podle nich po smrti Mandely přijde. Budují si úkryty, dělají zásoby, hlídkují, cvičí sebeobranu a podobně.“

'Žijeme spolu, bílí i černí'

„Jsou přesvědčeni, že na ně černoši zaútočí, vyženou je z farem či dokonce zabijí,“ vysvětluje běloška Jennifer. Sami černoši ale většinou podobné obavy označují za neopodstatněné.

„Můžeš si mne vzít a já zase tebe. Není problém, aby ses, jako běloch, oženil s černoškou a já zase měla za manžela bělocha. Žijeme spolu, bílí a černí,“ dodává paní Suzanne.

Přesto obavy z možného zimbabwského scénáře nejsou podle některých expertů zcela liché. A potvrzuje to i historie; davová psychóza zmůže, bohužel, mnohé. Přesto většina obyvatel Jižní Afriky doufá, že se v jejich zemi nic podobného opakovat nebude.

Robert Mikoláš, mta Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme