Někteří prchat nemusí, chudí nejsou, pochybují Srbové o motivech běženců
Na srbsko-maďarském pomezí se to každou noc hemží tisíci běženců, kteří se snaží dostat na území Evropské unie. Mnohdy jsou to utrmácení a chudí lidé, kterým místní obyvatelé nosí jídlo, řada z migrantů však, zdá se, ekonomické problémy nemá.
V terénu jsou uprchlíci v Srbsku poměrně viditelní. Na cestě k hranici se napříč zemí celkem běžně přesouvají autobusy, vlaky, někdo i na delší vzdálenosti taxíkem.
V lázeňském městečku Kanjiža u maďarských hranic večera vyčkával Fahad, mladý muž z Iráku. Otevřeně řekl, že dosavadní cesta ho vůbec nepřišla levně.
„Šest tisíc babek. Doteď. Šest tisíc dolarů. Jediné, co bylo drahé, tak bylo překonání hranice do Řecka. Žádná policie, žádné otisky prstů, nic. A to stálo dva tisíce. Pak už jen běžné výdaje – ubytování, autobusy, vlaky, taxíky. Něco musíš jíst, potřebuješ simkarty, kredit. Nic zvláštního,“ popisuje Fahad.
Situaci běženců poblíž srbsko-maďarské hranice sleduje zvláštní zpravodaj ČRo Martin Ježek
Cíl devatenáctiletého mladíka je – alespoň jak říká – co nejdříve získat některý evropský pas. Irácký pas je prý mimořádně špatný.
Pak chce do Evropy pozvat zbytek rodiny a odstěhovat se do Velké Británie. Když mu pas dá Maďarsko, zůstane v Maďarsku, když mu ho dá Česko, zatím bude tam.
„Já hovořím jenom farsí. Jedeme do Bělehradu. Máme tam rodinu. Matka tam zůstala,“ přiznává na prvním nástupišti hlavního nádraží v Subotici, což je poslední město před maďarskými hranicemi, mladý Afghánec.
Jeho jízdenku studuje několik členů staničního personálu a nikdo z toho není chytrý. „V 16.15 jim to jede. Já jim to snad napíšu, aby tomu rozuměli. Já ani nevím, jestli umí číst. Anglicky nemluvím, tak nevím, jak jim mám pomoct. Mají lístek do Bělehradu. Ale nechápu, proč jedou nazpátek,“ říká paní Dragana, pokladní, toho času mimo službu.
Před vlakovým nádražím zastavují autobusy. Do autobusu číslo jedna se rozhodlo nastoupit asi 40 až 50 uprchlíků, ale potom zjistili, že nejede, kam potřebují. Tak zase vystoupili.
„My tu na nic nečekáme. My teď potřebujeme na hranici. Taxíkem, pěšky, to je jedno. Jenom naše kamarády zastavila policie a bere jim peníze. My sice máme dokumenty, ale policie je neuznává,“ konstatuje mladý Afghánec.
Ten sice líčí, že jede na hranici, ale vytahuje potvrzení, že v Srbsku požádal o azyl. Je to nakopírovaná A4 s kulatým razítkem. Nic jiného tento mladý muž nemá.
Česko je ochotné přijmout stovky migrantů ze Středomoří i z táborů mimo Evropu
Číst článek
V parku před nádražím všechno pozoruje pan Božidar, který sem přijel vyzvednout svou dceru. Zčásti ten příběh uprchlíkům nevěří.
„Já jsem z Kikindy a tam uprchlíci nejsou. To jsem rád. Prohlédni si je. Podívej se na můj mobil a podívej se na jejich. Chudí nejsou, alespoň většina ne. A jestli oni trpí? Ruku na srdce, někdo z nich utíkat určitě musí, ale mnozí rozhodně ne,“ myslí si Božidar.
Místní lidé z uprchlíků radost nemají – bojí se, že když se běženci nedostanou dál, nastanou problémy – všichni však pro ně mají pochopení.
Srbsko má zkušenosti s uprchlíky už z 90. let. Tato země ví, co to znamená, když se někdo musí vydat na cestu.
