Do Berlína přijíždí tisíce uprchlíků z Ukrajiny. Němci je vítají, bojí se ale přetížení železnice
Lidi z Ukrajiny ve velkém přijímá také Německo – jen do pondělí jich napočítalo na padesát tisíc, ale tohle číslo už je mezitím dávno překonané. Ve vlacích totiž každý den přijíždí nejméně deset tisíc dalších. Naprostá většina z nich prochází berlínským hlavním nádražím, ze kterého se stalo improvizované uprchlické centrum.
S příjezdem každého vlaku z východu se scéna opakuje. Vystoupí nespočet rodin se zavazadly nebo taškami. K tomu nanejvýš plyšová hračka nebo přepravka pro zvíře. Dobrovolníci v reflexních vestách pomáhají se zavazadly a všechny vedou do haly v prvním patře.
Lidi z Ukrajiny ve velkém přijímá taky Německo – jen do včerejška jich napočítalo na padesát tisíc
Tam je na jednom místě všechno. Vyřizování dokumentů, jídlo, oblečení, toaletní potřeby. V jednom rohu pak stojí Němci, kteří nabízí ubytování nebo odvoz.
„Jakmile se někdo přihlásí, sedneme do auta a jedeme k nám do Vestfálska,“ říká pán, který má místo pro čtyři lidi a ve svém kraji už domluvil ubytování.
Je to 360 kilometrů. „Jsem tu, protože ti lidé trpí a bolí mě to. Měl jsem ruskou ženu, miluju Rusko i Ukrajinu a je mi líto, co se děje. A chci alespoň nějak pomáhat. Teď tu stojím, nabízím odvoz a doufám, že to klapne.“
Nedostatek místa
Ještě než se stačím zeptat na jméno, pán rychle odchází, protože z megafonu se ozývá další prosba o ubytování. Podle úsměvu vypadá, že mu to právě klaplo.
Centrum pro ukrajinské uprchlíky na pražském Vyšehradě se brzy ráno opět otevřelo
Číst článek
O kousek dál stojí paní Taťána z Kyjeva. Ta ještě čeká. „Zatím jsme nic nenašli. Dobrovolníci nám tu zrovna něco zařizují – asi pojedeme zase někam dál a tam budeme znovu něco hledat, a třeba zas nic nenajdeme. Takhle už to máme třetí den.“
Taťána ani neví, proč dorazila právě do Berlína. Původně chtěla zůstat v Polsku, ale nechtěně musí improvizovat.
„Nejdřív jsme se dostali do Varšavy, ale tam nás rovnou poslali dál na sever do Gdaňsku. Jenže když jsme tam dorazili, tak se pro nás nenašlo žádné místo,“ dodává.
I tento rozhovor nečekaně končí – dorazil dobrovolník, místo prý našel. Taťánu i s rodinou ale čeká další cesta vlakem.
Limity železnice
Na místě je každý den taky Achim Stauß. Z mluvčího Německých drah se rázem stal krizový koordinátor.
„Zatím to jde. Ale bude to horší, jestli vlna příchozích lidí zesílí. Společně s berlínskou radnicí jsme před nádražím nechali postavit velký stan, aby se nápor trochu zmírnil. Momentálně to zvládáme, ale bude to horší. Taky jsme posílili spoje, aby to neleželo jen na rychlících z Varšavy nebo jiných polských měst, které přijíždí jednou za dvě hodiny. Od hranic vypravujeme i mimořádné soupravy, protože s běžným jízdním řádem bychom to už nezvládli.“
Válečný reportér přímo z Kyjeva: Lidé už si na výstražné sirény zvykli, dobytí města si nepřipouští
Číst článek
Lidé z Deutsche Bahn zatím situaci zvládají. Už brzy ale můžou narazit na limity.
„Denně přepravujeme tisíce, někdy až deset tisíc uprchlíků. Problémem nejsou ani tak dostupné vlaky, jako spíš vytížení kolejí. Mezi Frankfurtem nad Odrou a Berlínem je dvoukolejná trať, na které závisí i regionální a nákladní doprava, takže tam už to moc posilovat nemůžeme. Asi přijde chvíle, kdy některé vlaky odkloníme jinam – to bude náš další krok. Do Berlína samozřejmě jezdí i pravidelné vlaky a počet nástupišť není nekonečný.“
Pomáhají i menšiny
Uprchlická vlna dál sílí a s ní i zájem dobrovolníků, kteří chtějí na berlínském nádraží pomáhat.
‚Náš prezident se ničeho nebojí.‘ Ukrajina chce přímé rozhovory Zelenského s Putinem
Číst článek
Svůj stánek tu mají i zástupci sexuálních menšin, takové bezplatné papírnictví. U jeho pultu stojí Erik. Do pomoci uprchlíkům sice nechce tahat politiku ani gender – duhová vlajka má jen vzkázat, že si jsou všichni rovní.
„Všichni máme červenou krev, všichni jsme lidé, míváme otce, matky a známé, kteří by nás mohli oplakávat. Je zdravé nemyslet na sebe, být zkrátka člověkem a pomáhat ostatním. Jasně že se v podobných situacích objevují někteří, kteří si musí namlouvat, jak se celý svět otáčí proti nim. Vždycky najdete někoho, kdo myslí jen na sebe, nechce nikomu pomáhat a ani nechce, aby mu s čímkoliv pomáhali ostatní. Prostě jen já, já, já, jenom já. Ale to je zkrátka společenský problém.“
Erik dobrovolničí od minulé středy a ani přes spoustu práce se nenechá odradit:
„Dokud mám čas a budou mě potřebovat, tak vždycky rád přijdu. Víte, on je to opravdu hezký pocit, když člověk může na místě pomáhat ostatním. Je to nádhera. Večer můžu přijít domů a říkat si, že jsem se i dneska pokusil svět udělat trochu lepším,“ dodává.
