‚Nemohla jsem spát, tak jsem pracovala. Dokud jsem se nezhroutila.‘ Nille pracovala ve vládní čtvrti v Oslu

„Když jste tolik traumatizovaní, přestanete spát. To se zdálo jako výhoda, protože jsem měla hodně práce. A tak jsem po nocích pracovala,“ říká dnes sedmapadesátiletá Nille. V momentu výbuchu bílé dodávky před jednou z vládních budov v centru Osla byla právě ve své kanceláři. Exploze si vyžádala osm mrtvých, Nille na těle žádné zranění neutrpěla, přesto si zranění odnesla. Třetí epizoda podcastové série Přežít: Utøya a Oslo je jejím portrétem.

Oslo Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nille

Nille | Foto: Lukáš Houdek

„Tehdy jsem vedla personální oddělení ministerstva školství. Měla jsem dva syny. Byla jsem vdaná. Obojí stále platí. Měla jsem příjemný život,“ říká Nille. Je jí 57 let a v roce 2011 pracovala ve vládní čtvrti Oslo. V té, kterou si za cíl vybral terorista.

Přehrát

00:00 / 00:00

Proč má Nille pocit, že jsou přeživší i oběti útoku v Oslu opomíjeni? Poslechněte si třetí díl podcastové série Přežít: Utøya a Oslo

Nille coby vedoucí oddělení seděla také v krizové radě ministerstva. Svou práci milovala, tehdy se jí věnovala už 10 let.

„Byla jsem zrovna ve své kanceláři, tedy asi 50 nebo 60 metrů od výbušniny. Najednou se ozval strašně silný zvuk, byl neskutečně vysoký. Jen jsem stála, neschopná čehokoliv. V naprostém šoku,“ popisuje chvíli, která jí změnila život.

„Vše bylo rozmazané, jakoby v mlze. Zavolala na mě kolegyně, jestli jsem v pořádku. Pohlédla jsem na své ruce a ty se neskutečně třásly. Všude byla spousta suti, těžko jsme se skrz ni dostávali ven. Měla jsem problémy s rovnováhou, bylo pro mě těžké otevřít dveře k únikovému schodišti,“ vzpomíná Nille.

Když se dostala i s kolegyní ven, proběhl kolem nich policista a vyzval je, aby utíkaly dál, protože na místě by mohlo být více výbušnin.

Práce. Hned od výbuchu

Nille dorazila domů. „Bylo neskutečné sedět tam a přijít na to, kolik zaměstnanců asi nepřežilo. Kolik lidí bylo zrovna v budově? Kde jsou teď?“

Byli na Utøyi a v Oslu. V podcastové sérii Přežít mluví ti, kterým teror změnil život, o útoku i o tom potom

Číst článek

„Jako vedoucí personálního oddělení bych měla pomoci traumatizovaným zaměstnancům. Včetně mě samotné. Přemýšlela jsem, kdo všechno to asi je a jak je teď najdu,“ říká dnes.

Ještě ten večer tehdejší premiér Jens Stoltenberg prohlásil, že od pondělí budou všechna ministerstva zase fungovat. Že teror nesmí být úspěšný.

Nille dostala za úkol zjistit, zda má ministerstvo školství nějaké oběti. „A za druhé jsme museli přes víkend vybudovat nové ministerstvo na jiném místě. Celý víkend jsem pracovala,“ popisuje.

Měla zodpovědnost za ostatní, jí samotné ale nikdo pomoc nenabídl. Využila alespoň nabídky určené zaměstnancům ministerstva. Psychiatr jí diagnostikoval posttraumatickou stresovou poruchu, Nille si ale nepřipouštěla, že je nemocná. Potřebovala pracovat.

Bez spánku

„Když zažijete takové trauma, tak přestanete spát. Zdálo se to jako výhoda, protože jsem měla hodně práce. A tak jsem po nocích pracovala. Tu noc po útocích jsem šla spát ve tři ráno. Probudila jsem se v pět a zase jsem sedla k počítači,“ vzpomíná si Nille na noc, kdy počet obětí stále narůstal.

‚Deprese je tu pořád. Je to dost práce.‘ Cecilia přežila Utøyu, její kamarádka ne. Trauma má i maminka

Číst článek

„Rozbrečela jsem se. Vůbec poprvé. Svou zemi jsem nepoznávala. A tak jsem brečela – a pak jsem se zas dala do práce,“ říká Nille o první noci po teroru.

Pak pracovala dál a dál, jako šéfka personálního oddělení se měla starat i o pracovníky s traumatem. Pracovala, i když byla unavená. Pracovala, i když jí začala selhávat paměť a nedokázala se soustředit. I když jí diagnostikovali posttraumatickou stresovou poruchu. To bylo v září.

„Domnívala jsem se, že to je v pořádku. Byla jsem nadopovaná adrenalinem. Vůbec jsem necítila potřebu spánku. Poháněl mě jen stres,“ přiznává.

S posttraumatem

Nille se zhroutila v prosinci, pět měsíců po teroru. Nakonec nastoupila na nemocenskou a začala si zjišťovat, co život s posttraumatickou poruchou znamená. Příliš tomu nerozuměla, materiály byly psané spíš pro lékaře než pro lidi, kteří trauma mají a nemohou se soustředit.

Nille | Foto: Lukáš Houdek

A tak začala psát vlastní knihu o traumatu přímo pro ty, kteří si ho nesou. „Byla to má vlastní terapie,“ vyzdvihuje. Frustruje ji ale, že oběti z Osla jsou až na druhém místě po těch z ostrova.

Běžným projevem posttraumatu je odloučení. Cítíte se odděleni od ostatních. Jako by mezi vámi najednou byla skleněná stěna. Svět kolem vás vůbec nezajímá. A to je vnitřní pocit, který ostatní nezpozorují,“ vysvětluje.

Dnes pracuje jako vedoucí administrativy ve státem ustanoveném Centru 22. července, které vzdělává o útocích z roku 2011 a připomíná je. „Mám se výborně. Dělám vysněnou práci. Jsem stále provdaná za stejného muže, mám dva syny, dnes mladé muže. Mám dobrý život,“ uzavírá.

Jak se žije s posttraumatickou stresovou poruchou? Jak Nille poznala, že potřebuje pomoc? Poslechněte si třetí díl podcastové série Přežít: Utøya a Oslo, audio je nahoře v článku.

Lukáš Houdek, kac Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme