Nizozemský stát nese část viny na masakru v Srebrenici, potvrdil nejvyšší soud v Haagu

Nizozemský nejvyšší soud v pátek podpořil rozsudek soudů nižší instance, podle něhož nizozemský stát nese část viny za smrt 350 muslimských (nyní bosňáckých) mužů zavražděných silami bosenských Srbů při srebrenickém masakru v roce 1995. Dospěl tak k jinému názoru než jeho generální advokát, který v lednu verdikt označil za iracionální a „nepodpořitelný“. Soud nicméně míru viny státu snížil.

Aktualizováno Haag/Praha (Aktualizováno: 14:55 19. 7. 2019) Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Celkový počet obětí srebrenického masakru, který Mezinárodní soudní dvůr OSN označil za genocidu, se dodnes jen odhaduje, nejčastěji se hovoří o 8000 mrtvých

Celkový počet obětí srebrenického masakru, který Mezinárodní soudní dvůr OSN označil za genocidu, se dodnes jen odhaduje, nejčastěji se hovoří o 8000 mrtvých | Foto: AP/Staton R. Winter | Zdroj: ČTK

Odvolací soud v Haagu před dvěma lety potvrdil rozsudek soudu první instance z roku 2014, který konstatoval částečnou vinu Nizozemska. Podle tohoto verdiktu je stát zodpovědný za více než 300 muslimských mužů, jejichž deportaci z takzvané bezpečné zóny OSN do rukou bosenskosrbských jednotek umožnili nizozemští vojáci.

Nejvyšší soud v pátek dospěl k závěru, že nizozemské mírové síly mohly muslimským mužům povolit, aby zůstali v bezpečí základny, a že jejich vydáním do rukou bosenskosrbských jednotek je vystavily možnému týrání či zabití.

Od masakru ve Srebrenici uplynulo 24 let. Příbuzní pohřbili 33 obětí, které se letos povedlo identifikovat

Číst článek

„Nizozemští vojáci vydáním 350 mužů jednali nezákonně,“ konstatoval podle agentury Reuters nejvyšší soud. „Vzali těmto mužům šanci zůstat mimo dosah bosenských Srbů,“ zdůraznil.

Bosenská hnutí zastupující rodiny obětí jsou rozsudkem zklamaná, zatímco nizozemská vláda už dala najevo, že jej přijímá. „Vláda verdikt nejvyššího soudu akceptuje. Stát tímto přijímá odpovědnost za škody, jak je určil nejvyšší soud,“ citoval Reuters z prohlášení ministerstva obrany.

Předsedkyně Družstva pro ohrožené národy Bosny a Hercegoviny Fadila Memiševičová potvrzení jen částečné viny nizozemského státu očekávala. Nizozemsko totiž podle ní nebylo ochotno odpovědnost přiznat. „Ale samozřejmě odpovědné je, a to jak,“ prohlásila podle agentury FENA.

Předsedkyně sdružení Matky enklávy Srebrenica a Žepa Munira Subašičová podle webu listu Oslobodjenje uvedla, že pro oběti procenta odpovědnosti nic neznamenají, hlavní je, že je nizozemský stát odpovědný. Toto sdružení žalobu vůči nizozemskému státu iniciovalo.

Subašičová se mimo jiné pozastavila nad tím, že úřady nedovolily svědecké výpovědi nizozemských vojáků, protože „oni nám, obětem, řekli, že mohli udělat mnohem víc, kdyby jim to dovolila jejich vláda, jejich ministerstvo obrany“. V této souvislosti nizozemské ministerstvo obrany obvinila, že „zničilo všechny důkazy, které v Potočari mělo“.

Červenec 1995

Vojáci pod velením generála Ratka Mladiće vstoupili do Srebrenice 11. července 1995. Sám Mladić, který se před spravedlností skrýval až do roku 2011, se ve městě po jeho dobytí ukázal v doprovodu kamery.

V polní uniformě se zdravil se svými vojáky, nařizoval strhnout muslimské nápisy a do objektivu dodal, že je „v srbské Srebrenici, kterou dává srbskému národu jako dar“. Uprchlíkům jen o pár hodin později rozdával chléb a říkal: „Ničeho se nebojte, buďte v klidu. Brzy přijede dost autobusů a odveze vás – nejdřív ženy a děti – do bezpečí.“

Autobusy sice za několik dnů přijely, odvezly ale jen ženy, děti a starce; na muže se nikdy nemělo dostat. Před srbským útokem žilo ve Srebrenici a okolí asi 45 000 lidí, půlka z nich byli uprchlíci z okolních obcí, kteří se sem uchýlili v letech 1992 a 1993. Osud lidí ze srebrenické enklávy, odkud jim sarajevská vláda od března 1993 nedovolovala odejít, se postupem času stal důležitou kartou v rukou Aliji Izetbegoviće a také prostředkem nátlaku na mezinárodní společenství.

Doživotí za genocidu. Soud OSN zpřísnil bývalému vůdci bosenských Srbů Karadžićovi trest

Číst článek

Srbové postupovali pomalu

Enkláva na východní hranici Bosny, ze všech stran obklíčená územím pod srbskou kontrolou, byla skoro úplně závislá na libovůli Srbů, kteří ovládali okolní území a do Srebrenice propouštěli jen málo konvojů se zásobami. Příliš jistoty neposkytovalo ani několik stovek slabě vyzbrojených nizozemských vojáků sil OSN. I oni navíc měli potíže se zásobováním a jejich situaci neulehčoval ani mandát, který neumožňoval účinně zasáhnout do případného konfliktu.

Útok na enklávu o rozloze 150 kilometrů čtverečních začal 6. července 1995 raketovým ostřelováním, přičemž Srbové v obavě před leteckými útoky NATO postupovali pomalu. Nálety ale nepřišly a do srbských rukou navíc padlo 30 Nizozemců, kteří sloužili na předsunutých hlídkových postech. Krátce před pádem města letouny aliance nakonec zaútočily, další bombardování, které by mohlo změnit situaci, bylo ale odvoláno poté, co Srbové pohrozili zabitím zajatých vojáků.

Srbské jednotky vstoupily do samotném města od jihu kolem čtvrté hodiny odpoledne 11. července 1995. Většina obyvatel Srebrenice, hlavně ženy a děti, se v té době soustředila u základny vojáků OSN ve vsi Potočari severně od města. Podle odhadů se zde tísnilo až 30 tisíc lidí, mezi nimiž byla jen asi tisícovka mužů. Právě z nich se o několik desítek hodin později staly první oběti vraždění. Podle svědků Srbové mnohé z nich na místě zastřelili, další odvezli.

Památník masakru poblíž Srebrenice | Foto: Pavel Polák

Muži, vojáci i civilisté, doprovázení asi desítkou žen z významných srebrenických rodin, se pak kolem půlnoci na 12. července vydali na cestu přes hory do Tuzly. Ze zhruba 13 tisíc lidí se jich ale do cíle více než padesátikilometrového pochodu dostala jen třetina. Během cesty se kolona několikrát střetla se srbskými jednotkami. Část lidí zahynula, mnoho vyčerpaných uprchlíků ale Srbové zajali. A brzy zavraždili, a to – jak se později prokázalo – podle předem připraveného plánu.

Celkový počet obětí srebrenického masakru, který Mezinárodní soudní dvůr OSN označil za genocidu, se dodnes jen odhaduje, nejčastěji se hovoří o 8000 mrtvých. Pátrání po osudech zabitých a jejich identifikaci znesnadnilo i urychlené přemístění těl z původních masových hrobů na nová místa. Dodnes se podařilo, zejména díky genetice, identifikovat téměř 7000 obětí vraždění. Na výročí masakru se každoročně u Srebrenice konají nové pohřby, bylo tomu tak i letos.

Události ze Srebrenice, kam se po válce vrátila jen část muslimských obyvatel, jsou živé dodnes. Srbské vedení ale dlouho odmítalo odpovědnost za masakr. Vláda bosenské Republiky srbské masakr poprvé potvrdila v červnu 2004, kabinet tehdejšího Srbska a Černé Hory podobný krok učinil až o rok později. V březnu 2010 pak prozápadní srbská vláda svedla v parlamentu velký a nakonec úspěšný boj za schválení rezoluce, jež masakr odsoudila.

Dozvuky jugoslávské války. Prokuratura v Sarajevu viní 13 Bosňáků z válečných zločinů na Srbech

Číst článek

Doživotí pro strůjce

Za účast na masakru odsoudily soudy v Bosně, Srbsku i v Haagu desítky lidí k mnohaletým trestům. Až na 20 let skončili ve vězení například členové srbské polovojenské jednotky Škorpioni, kteří byli postaveni před spravedlnost poté, co se záznam jejich činu dostal v roce 2005 na obrazovky. Muži považovaní za hlavní strůjce genocidy – Ratko Mladić a někdejší bosenskosrbský prezident Radovan Karadžić (zatčen v roce 2008 v Bělehradě) – se dostali před Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY).

Letos v březnu Mechanismus OSN pro mezinárodní trestní tribunály (nástupce ICTY) vyměřil Karadžićovi i v souvislosti se Srebrenicí doživotí. Doživotní trest si již dříve kvůli masakru vyslechli tři bosenskosrbští důstojníci – Zdravko Tolimir, Vujadin Popović a Ljubiša Beara.

Na definitivní verdikt čeká Mladić, v první instanci odsouzený též na doživotí. Někteří lidé, kteří jej blíže poznali, přitom tvrdí, že masakr nepřímo způsobila i sebevražda jeho dcery. Studentka medicíny Ana si vzala život v březnu 1994 otcovou pistolí, když se prý dozvěděla o jeho roli v etnických čistkách. A Mladić se po její smrti zatvrdil.

ČTK Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme