Ukrajina už vyhrála. Teď ještě musí získat zpět území včetně Krymu, soudí britský novinář Harding

Rozdíl mezi Ruskem a Ukrajinou je v tom, že Rusko si válku na Ukrajině zvolilo, zatímco pro Ukrajinu je to válka vnucená, ve které ale Ukrajinci bojují o všechno, říká britský novinář Luke Harding, který sedm let vedl kancelář deníku Guardian v Moskvě. Po svém vyhoštění z Ruska píše dál o ruských záležitostech a mnoho času tráví na Ukrajině. Jak se podle něj Ukrajina během válečného roku změnila?

Tento článek je více než rok starý.

INTERVIEW PLUS Moskva Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Bachmut je jedním ze současných ohnisek války a odehrávají se tam jedny z nejtěžších bojů konfliktu

Bachmut je jedním ze současných ohnisek války a odehrávají se tam jedny z nejtěžších bojů konfliktu | Foto: Yan Dobronosov | Zdroj: Reuters

V posledních dnech se často připomíná začátek ruské invaze na Ukrajinu v únoru loňského roku. Patřil jste také mezi ty, které Putinův krok překvapil a zaskočil?
Byl jsem ohledně Putina vždycky dost skeptický a nedůvěřivý. Žil jsem v Moskvě od roku 2007 do roku 2011 jako vedoucí kanceláře deníku Guardian.

Pak mě Kreml vyhostil a naložil do letadla. Chápal jsem, že to není jen tak nějaký obyčejný nepřátelský režim, který šikanuje vlastní lidi. Ale že je také mezinárodně nebezpečný, svévolný.

Luke Harding

  • Britský novinář a zahraniční zpravodaj deníků The Guardian
  • V letech 2007 až 2011 působil v Moskvě
  • Rusko ho vypovědělo ze země jako prvního novináře od konce studené války

Jedním z témat, o kterých jsem jako reportér psal, byla ruská invaze do Gruzie v roce 2008, na niž mnozí z nás už zapomněli. Byl jsem i v Doněcku a Luhansku v roce 2014, když Putin anektoval Krym. Jinak řečeno, když provedl na východě Ukrajiny speciální vojenskou operaci. 

Takže když na podzim roku 2021 shromáždil v Bělorusku a na Krymu velké množství tanků a obrněných vozidel, už jsem se obával nejhoršího. Nevěřil jsem, že je to jen nějaké divadlo, blufování, nebo posilování vyjednávacích pozic.

Na Ukrajině jsem strávil několik týdnů před samotnou invazí, která mě nepřekvapila. Ale samozřejmě, když na ni došlo, měl jsem pocit, že se mi před očima tvoří dějiny, jejich temná kapitola. A že se mění svět.

Putin a jeho spolupracovníci, jak známo, očekávali, že půjde o rychlou operaci, blitzkrieg. Neobával jste se, že to Rusové bývali mohli dokázat?
Můžu vám říct, že toho rána 24. února v Kyjevě zavládl strach a obavy. Skoro každý se rozhodoval, jestli zůstat nebo prchat. Silnice na západ směrem na Lvov, Polsko nebo Českou republiku se okamžitě ucpaly. Odcházely stovky tisíc uprchlíků. A lidé, kteří řídili kyjevskou radnici, počítali s tím, že Rusové přijdou a obsadí město.

Jeden z vysoce postavených úředníků mě vyzýval, abych zmizel, protože v noci přijdou ruští výsadkáři a budou obsazovat vládní budovy, bude se bojovat přímo v ulicích... a podobně. Jenže to se pak nestalo.

Zaprvé proto, že Ukrajinci se začali bránit. Zadruhé proto, že Putin fatálně přecenil očekávanou podporu ruských jednotek ze strany ukrajinských obyvatel. Ve skutečnosti se v roce 2022 na ruskou stranu nepostavil skoro nikdo.

Okamžik obratu

Kdy jste nabyl jistotu, že ruský postup nebude tak rychlý - a že konflikt se podstatně protáhne? Že Putin nemá v ruce trumfy?
Myslím, že rozhodující chvíle přišla druhý nebo třetí den, když Volodymyr Zelenskyj natočil na iPhone své slavné video. Přímo v centru Kyjeva, s nádherným Palácem Chimér v pozadí. Trvalo jen třicet pět vteřin a hlavní vzkaz byl naprosto jasný: Ja tut, tedy „jsem tu“. 

Trump by dojednal mír i za cenu odevzdání části Ukrajiny Rusku. McCarthy odmítl Zelenského pozvání

Číst článek

Rusové samozřejmě předpokládali, že Zelenskyj prchne. Američané asi taky. Měl řadu nabídek, například z turecké strany, aby se z Kyjeva dostal.

Ale skutečnost, že právě on zůstal, že se ukrajinská vojenská komunikační síť nerozpadla a fungovala, že velitelství vydávalo rozkazy, že se ukrajinská armáda s malým zpožděním zorganizovala a zastavila ruský postup - to byl myslím ten okamžik obratu.

Do konce března muselo být jasno i v Kremlu: obsazení Kyjeva je příliš ambiciózní plán.

Během uplynulého roku jste strávil na Ukrajině hodně času. Je teď Ukrajina velmi odlišná od předválečných dob?
Je jiná. A neuvěřitelná ironie je v tom, že osobou, která učinila Ukrajinu doopravdy Ukrajinou, dodala jí evropskou tvář a vyslala ji jednoznačně a definitivně na Západ, je právě a jedině Vladimir Putin.

Kdyby se do toho býval nemíchal, kdyby v roce 2014 neukradl Krym, nerozpoutal válku na východě země a posléze nespustil svou megalomanskou invazi, zůstala by Ukrajina rozdělená a váhající. Teď se všichni semkli a zapojili do boje o vítězství.

Samozřejmě, že ještě nezvítězili. Ale Ukrajinci věří, že vyhrají - a my nejsme v pozici těch, kteří by je mohli odrazovat. Chtějí do NATO a chtějí do Evropské unie. Chtějí se stát takovou větší Českou republikou. To je jejich cíl. Jako by Ukrajina udělala najednou několik historických kroků, které jinak zaberou desítky let.

A ještě jedna věc je zajímavá. Ukrajinci odvrhují ruštinu. Každý až na výjimky ovládá oba dva jazyky, dorozumí se ukrajinsky i rusky. Ale odliv od ruštiny k ukrajinštině je masivní.

Upadající impérium

Píšete také o Rusku a strávil jste tam několik let, jak jste řekl. Když se na Rusko podíváme v delší historické perspektivě, řekněme posledních padesát let, co vidíme? Upadající impérium?
Je to upadající impérium, to ano. Ale s elitou, která si vypěstovala závislost na mýtu. Na fantazijních představách a imperiálním uvažování.

Putin začíná chápat limity své armády, uvedla šéfka výzvědných služeb USA. Územní zisky Ruska nečeká

Číst článek

Jednou z věcí, o nichž  ve své knize píšu, je pozoruhodný esej sepsaný Vladimirem Putinem. Zveřejnil ho v létě 2021 na webových stránkách Kremlu. Tvrdí tam, že Ukrajina nikdy nebyla stát. Že Kyjev a Moskva  byly odjakživa součástí jednoho jediného duchovního, kulturního a civilizačního prostoru.

A Vladimir Putin byl seslán samotným Bohem či Dějinami, nebo nejlépe oběma naráz, aby sjednotil to, čemu říká historické ruské území.

Je to neuvěřitelný dokument. Vlastně to není opravdový esej, je to slátanina, opsaná, nepravdivá a tendenční - ale je to jasný podklad k útoku. A když si ho pročtete, pochopíte, proč to všechno udělal.

Na Putinovi je fascinující jedna věc. Je to nejdříve celkem nezajímavý agent KGB, který první fázi kariéry strávil ve službách sovětského státu a jeho zpravodajské agentury. Ale je to i pozdější Putin, který s náboženským a mesiášským viděním světa prosazuje čistý, klasický ruský imperialismus.

Rovnou z dvacátých nebo třicátých let předminulého století. Ideje národnosti, pravoslaví, nebo představa velkého a malého bratra... Téměř jako by se Putin propadl z devatenáctého století rovnou do jednadvacátého, ponechávaje dvacáté století úplně stranou. 

Je to prazvláštní mix sovětského uvažování s uvažováním imperiálním. Ale klíčové přitom zůstává, že Rusko musí být a zůstat velmocí. K tomu potřebuje ovládnout Ukrajinu.

Můžeme to chápat tak, že Rusko je nejen upadající impérium, ale že se jeho úpadek v poslední době zrychluje?
Ano. Můžeme spekulovat o tom, proč si Putin k invazi vybral právě rok 2022. Možná si myslel, že už mu nezbývá moc času. Je mu sedmdesát. Nikomu nedůvěřuje. Je silně paranoidní a zřejmě si také vzal do hlavy, že žádný další ruský prezident už nebude schopen učinit to, co si předsevzal on, tedy znovusjednotit historickou Rus.

Ukrajina se navíc začala vzdalovat z ruského silového pole. Teď je ovšem ztracena navždy. Už nebude součástí Ruska a na nějaké vzájemné smíření není naděje. Bylo prolito příliš mnoho krve.

Navzdory vší té propagandě, velikášství a nablýskanosti si myslím, že ruský režim je křehčí a ubožejší, než se zdá. V Rusku je sice velká společenská podpora války, ale ve skutečnosti ta země jako celek upadá.

‚Válka láme lidské vztahy‘

Pořád ale Rusko zůstává rozlehlou a silnou zemí. Už to není velmoc, ale takové země se obvykle nerozpadají jen tak přes noc. Co se s Ruskem v blízké budoucnosti stane?
To se těžko předpovídá, ale instinkt mi napovídá, že nemůžeme čekat žádný převrat. Ano, Putin vládne absolutní mocí. Oligarchové, kteří nemají válku v oblibě, zůstávají zticha.

Wagnerova armáda: nezávisle na hierarchii Kremlu si vybudovala významnou pozici v ruském systému

Číst článek

Když jsem ještě byl v Rusku jako reportér Guardianu, připadalo mi Rusko jako temný autoritářský stát. Teď je to stát totalitní, nebo přinejlepším neo-totalitní.

Jakýkoli nesouhlas je považován za zločin. Když odsoudíte válku na twitteru, vyfasujete desetiletý žalář. K tomu, aby vás zavřeli, ale stačí, aby se vaše dvanáctilé dítě ukázalo v tričku s ukrajinskou vlajkou.

Už se to dostalo za hranici, řekněme pozdních osmdesátých let minulého století a směřuje to k letům třicátým. Tehdy lidé udávali sousedy. A dnes stejně jako tehdy, pokud jste v opozici, vám kdykoli mohou zaklepat na dveře. Mrazí z toho.

Vím, že máte v Rusku četné kontakty. Co vám vaši přátelé a známí v Rusku říkají o budoucnosti?
Problém se mnou je, že když mě v roce 2011 vyhostili, zůstalo mi sice mnoho kontaktů, ale šlo o lidi, kteří už dnes také v Rusku nejsou.

Postupně odešli všichni investigativní novináři, se kterými jsem spolupracoval, odvážní a chytří ruští reportéři. Někteří před čtyřmi, někteří před třemi lety, někteří až loni v březnu, když vyhlásili stanné právo a s nezávislou žurnalistikou byl konec.

Znám prakticky všechny ruské opoziční osobnosti. Od Gariho Kasparova po Michaila Chodorkovského a lidi z Navalného organizace působící mimo Rusko. Ovšem uvnitř Ruska je to velmi obtížné.

Mí přátelé buď odešli, nebo s nimi už nemohu mluvit, protože podporují válku na Ukrajině a podléhají podobně jako mnozí jejich spoluobčané přesvědčení, že Rusko je obětí západní agresivity, CIA anebo - jak oni to nazývají - fašismu.

Vy jste se sám vzdal kontaktů s lidmi, kteří bývali vašimi přáteli, ale později se stali zastánci ruské agrese na Ukrajině? Anebo oni už nechtěli mluvit s vámi?
Je to bolestivé a osobní téma. Ale některé kontakty prostě ustaly. Bez nějaké jedovatosti.

Podívejte, v tom je hodně tragického. Jsem Brit. Žádný Rus nebo Ukrajinec, ovšem znám hodně Ukrajinců, kteří přesídlili do Ruska.

Za explozí plynovodů Nord Stream mohla stát i proukrajinská skupina. Kyjev zapojení odmítá

Číst článek

Teď jsem se zrovna vrátil z Kyjeva, z frontové linie. Mluvil jsem tam se svým známým, který utekl v roce 2014 z Krymu. Otce má v Moskvě. Víte, kdy spolu mluvili naposled? Loni, 24. února, když mu otec zavolal a dost ironicky se zeptal, jestli je všechno v pořádku.

Ten můj ukrajinský známý má bratra, který brzy nato společně s kamarádem padl do rukou ruským vojákům. Kamaráda zastřelili, ale bratr toho mého známého přežil. Tím chci říct, že válka láme rodiny a lidské vztahy na kusy, a tragické je, že mnoho Rusů věří spíš tomu, co vidí v televizi, než tomu, co jim o válce říkají jejich příbuzní z Ukrajiny.

Vítězství Ukrajiny

Když dovolíte, zeptám se ještě na něco trochu jiného. Nedávno se v Mnichově sešla pravidelná každoroční bezpečnostní konference. Účastníci hledali odpovědi na dvě související otázky. Jak definovat ukrajinské vítězství. A jak definovat ruskou porážku. Co byste jim poradil?
Za prvé to jsou opravdu klíčové otázky. Západní státy, evropské země včetně Česka, se jimi musejí zabývat právě teď. Ne až za deset dvanáct let. Nejsou to snadné otázky.

Můžeme tvrdit, že Ukrajina už vyhrála. Protože dokázala překazit ruský záměr směřující k jejímu zničení. To byl a stále je ruský plán. Toho už ale nelze dosáhnout.

V mé knize nazvané Invaze, která teď vychází česky, jsem jednu kapitolu nazval Prověřený stát. Ukrajina je prověřená - dokázala sobě i světu, že je svébytným národem, lidem i státem. A že zasluhuje za svou statečnost uznání.

Ať už je to členství v Evropské unii, Severoatlantické alianci nebo něco podobného. To je ale pořád něco jiného než vyhnat Rusy ze všech koutů Ukrajiny. Od Sevastopolu až po Doněck či Luhansk. Můj osobní odhad je, že Ukrajina v tomto roce získá zpět další území. Nejspíš v jižní části země. Ovšem dobýt zpět východ Ukrajiny bude oříšek.

‚Snížila ceny potravin ve světě skoro o 20 procent.‘ Šéf OSN v Kyjevě vyzval k prodloužení obilné dohody

Číst článek

Rusové tam měli devět let na to, aby se jak se říká zakopali. Viděl jsem frontovou linii v té části na vlastní oči. Masivní opevnění na každém kroku. A krátké zásobovací linie do nedalekého Ruska. Navíc mluvíme o oblastech, které už jsou de facto Ruskem anektovány.

Řekl bych, že výsledek tam bude velmi matoucí. Musíme mít na paměti, že Ukrajinci bojují o právo na život. Pro ně jiná cesta není, musejí pokračovat. Zatímco Rusové vedou válku, kterou si sami vybrali. Putin ji může kdykoli zastavit.

Důvod, proč ji teď nezastaví, je, že se mu v ní moc nevede. Potřeboval by nějaké vítězství, které by mohl předložit obyvatelstvu.

Přiznalo by Rusko porážku?
Rusové žijí už tak dlouho v jakési paralelní realitě. Viz ruská státní televize. Připomíná to Alenku v říši divů. Co je nahoře, je dole, a co je dole, je nahoře. Rusko je oběť a Ukrajina útočník. Jakže?!? Pokud si dobře vzpomínám, tak jsem viděl ruské tanky pokoušející se dobýt Kyjev a nikoli ukrajinské tanky táhnout na Moskvu! A přece právě takové informace najdete v Rusku na každém kroku.

Ale dříve nebo později budou i Rusové muset přijmout věci takové, jaké jsou. Pokud ne běžní Rusové, tak aspoň vedení bude muset přiznat, že válka byla hrubá chyba, která se nevyplatila.

Prázdniny na Krymu

Někteří lidé říkají, že jedinou částí Ukrajiny, o kterou obyčejným Rusům opravdu jde, je Krym. Pamatují si třeba, že tam kdysi trávili prázdniny.
Musíme si ale uvědomit, že Krym nebyl vždycky ruský. Původně patřil Řecku. A když si vezmete ploutve a šnorchl, najdete dodnes na dně moře staré řecké amfory.

Vedla tudy kupecká stezka na Peloponés. Potom přišli Skythové, pak Osmanská říše.  Několik století patřil k muslimskému světu. Rusku připadl až v pozdním osmnáctém století.

Navštívil jsem Krym několikrát, když to ještě šlo. Existovala tam též silná skupina obyvatel s proukrajinským cítěním. Ti po anexi Ruskem buď uprchli, nebo jsou, jako například krymští Tataři, tvrdě postihováni. Takže ano,... Rusové mohou chovat ke Krymu sentimentální pocity, to ale neznamená, že jim patří.

Sám si vzpomínám, že v dobách Sovětského svazu bylo populární se na Krymu rekreovat. Dokonce i mladí lidé a děti z dalších zemí sovětského bloku, třeba Československa, měli občas příležitost jet na Krym třeba na letní tábor. Nemyslím tím nějaký historický nárok, ale vzpomínky, které mohou být v myslích Rusů stále živé. Tam jsme přece trávívali krásné prázdniny!
To ano. Ale vezměte si, že jsem v posledních dvou dnech potkával v pražských ulicích zástupy spokojených turistů. Očividně se jim tu moc líbí. Ale to neznamená, že budou chtít Prahu připojit, já nevím, k Nebrasce, hrabství Surrey, nebo ke Skotsku!

To, že si v mládí vytvoříte k nějakému území pěkný vztah, není ještě nadřazeno principům mezinárodního práva. Ale abych mluvil vážně: kdyby Ukrajina o Krym přišla, stane se z něj základna pro další ruské výboje. Pro vojenské akce, které budou podrývat bezpečnost Ukrajiny.

Proto Kyjev potřebuje Krym, aby se mohl stát plnoprávným evropským státem. Krym v ruských rukou znamená vznik platformy pro ruská ozbrojená dobrodružství.

Postoj Evropy

Po určitém úvodním váhání Evropa Ukrajinu podpořila. Jak vy tu pomoc hodnotíte?
Myslím, že to bylo zásadní. Strávil jsem v Kyjevě hodně času a byl jsem svědkem celého řetězce významných evropských návštěv. A navíc přijel nedávno Joe Biden. Klobouk dolů.

Je mu osmdesát, ale klidně absolvoval dvacetihodinovou cestu vlakem. A pak zase zpátky. Dobrá, měl svůj zvláštní vagón, ale stejně. Byla to veliká věc. A projev solidarity, který povzbudí a zahřeje u srdce.

Navíc je to projev podpory vládě Volodymyra Zelenského. Opět se vracím k té ironii: Vladimir Putin vdechl znovu život myšlence evropské sounáležitosti. Místo klubka hašteřících se zemí,  které ne a ne najít společnou řeč, do toho Britové, kteří si vymysleli brexit, aby toho pak litovali - najednou máme kontinent, který vypadá relativně svorně a shoduje se v tom, co na Ukrajině vidí.

Dává nám smysl tu být. Na Ukrajinu jsem kývla hned, popisuje členka mise Lékařů bez hranic v Mykolajivu

Číst článek

Na jedné straně tak stojí Putinův projekt na zničení nebo aspoň kolonizování Ukrajiny a na druhé skupinu spojenců, kteří říkají: Ne. Demokracie v 21.století má, holenkové, pořád nějaký význam.

Demokratické hodnoty nejsou prázdné řeči. Právo na sebeurčení není jenom fráze. Ukrajina je jednou suverénní země a my podpoříme její boj. To mi připadá jako čistě binární dělení. Dobro proti zlu.

Pozor, nejsem žádný filozof ani metafyzik. Ale byl jsem v Buče. Mluvil jsem tam s lidmi. A to, co mi řekli, mě od té doby pronásleduje ve snech. Skutečnost, že Evropa stojí na správné straně, je, myslím, velice důležitá.

Fungují evropské sankce proti Rusku?
Ano i ne. Rusové jsou velmi dobří v jejich obcházení. Podvody, v tom jsou mistři. Ale ve středně a dlouhodobé perspektivě, Rusko ztratilo Evropu jako zákazníka.

Tím myslím to, že Evropa se už v podstatě obejde bez ruského plynu a ropy.  I Němci se jich vzdávají. Rusko má tedy výhledově problém. A navíc, sankce jsou správné. Protože mají morální odůvodnění.

Když máte úspěšnou firmu, dejme tomu českou, nemůžete přece v Moskvě v tuto chvíli nic prodávat. Tím byste podpořili ekonomiku, která financuje vraždění Ukrajinců. Odpoutání západní ekonomiky od Ruska je správné a má trvat tak dlouho, dokud se Rusko nezačne vracet k demokracii.

‚Nelze čekat demokrata‘

Kdyby se podařilo Rusko porazit, byť se můžeme dohadovat, jak to vlastně má vypadat, měla by se Evropa starat o ruský poválečný vývoj?
To je dobrá otázka a navíc téma, které rozděluje Ukrajinu a ruskou opozici. Protože ruští opozičníci už o tom přemýšlejí. Mluvil jsem na to téma s Vladimirem Kara Murzou, ruským opozičním předákem, který je teď ve vězení.

Bylo to těsně předtím, než se vrátil do Moskvy. Tohle je pro Rusko katastrofální válka, říkal, podobně jako třeba rusko-japonská na začátku minulého století. Povede k rozpadu demokracie v Rusku.

Ne že bych s ním zcela souhlasil. Ale on vypočítával, co Rusko potřebuje, aby se jednou vymanilo ze současného propadu: lustrace, deputinizaci, něco jako Marshallův plán a podobně. Zajímavé myšlenky.

Zajatec zvolal ‚Sláva Ukrajině‘ a Rusové ho zastřelili. Kyjev oznámil, že na videu je bojovník od Bachmutu

Číst článek

Na to ale Ukrajinci říkají: s tím se teď můžete jít vycpat. My je prostě potřebujeme porazit. A sami potřebujeme pomoc, až budeme opravovat vlastní škody.

Na nějakou ruskou budoucnost teď nemají Ukrajinci vůbec myšlenky. Bojují o přežití. Takže ano, měli bychom jednou na ruskou budoucnost myslet, ale do té doby je ještě hodně daleko.

Najde si Rusko podle vás někdy demokratického a vlivného lídra?
No, na to místo je několik kandidátů. Nebo bylo, protože někteří už jsou po smrti, třeba Boris Němcov, kterého zabil vrah najatý Kremlem. Jiní jsou uvězněni, například takový Alexej Navalnyj, kterého se FSB už několikrát pokoušela zabít a teď ho drží ve vězení. Jeho vyhlídky jsou podle mě dost zoufalé a jeho život visí na vlásku. Kdykoli ho mohou zlikvidovat.

Je dost těžké nějakého demokrata, který by se dokázal dohodnout se zbytkem světa, uvnitř Ruska objevit. I když historie se nikdy neopakuje úplně stejně, je škoda, že teď Rusko nemá svého nového Gorbačova. Ani žádná perestrojka se nechystá.

Pokud padne Putin, tak jeho nástupce bude někdo jako on, vzejde z jeho stínu. Nějakého nového demokrata nelze čekat. A bohužel ani druhého Gorbačova.

Zahrada trpaslíků

Hodně jste se zabýval zahraniční špionáží ruských agentů. Co se s nimi v poslední době stalo? Jsou na západě stále stejně aktivní?
To mě skoro svádí k uštěpačnosti. Proč se mě rovnou nezeptáte, jestli v lesích pořád ještě žijí medvědi?  Jestli jsou ruští agenti pořád aktivní! Vždyť se přece bavíme v Praze. Samozřejmě, že jsou.

Možná nejsou tak efektivní a úspěšní jako dřív. Ale Rusko se za Vladimira Putina stalo zemí agentů. Stát ovládají agenti, bývalí agenti, nebo siloviki, jak se jim říká. A všichni mají stejný názor na svět. Bojí se cizinců. Bojí se Ameriky, kterou stále považují za hlavního nepřítele. Jejich myšlení ohraničují doktríny.

Rusové se až do invaze na Ukrajině hlavně a především snažili nějak rozdělit západní společnost.  V nekomunistických zemích k tomu používali přirozeně a tradičně krajní levici. V Británii, Francii, Itálii, Španělsku a tak dále.

Zákon o zahraničních agentech vyvolal v Gruzii protesty. Podle kritiků se vláda inspirovala Ruskem

Číst článek

Teď ale přešli především na krajní, nacionalistickou pravici. Podporují a protlačují proto třeba Donalda Trumpa v USA. Protlačovali také brexit v mé vlasti. A jak jsem řekl, nejsou to zrovna géniové. Ale jsou oportunisté. Zkusí nějaký plán. Když neuspějí, zkusí něco jiného. Zkusí podplatit politika X. Když odmítne, přesunou se k politikovi Y. Ruská špionáž není moc nápaditá, ale takhle oni pracují.

V České republice byli ruští agenti donedávna velmi aktivní a velmi početní. Většinu z nich jsme vyhostili, to je pravda, ale asi už jsou zpět, ne?
No podívejte, já jsem jich pár poznal osobně. Svého času mě vyslýchali v Lefortovu, v té známé věznici KGB, později FSB. A britská ambasáda mě varovala, že mi opakovaně prohledávají byt a  odposlouchávají ho. Takže někde v Moskvě leží můj spis, nevím, jestli je tenký, nebo bych si pro něj musel s vozíkem.

Ale řekl bych to takhle. Ruské špiony můžete samozřejmě vyhostit. Ale je to trochu, jako když chcete zahradu zbavit trpaslíků. Máte jich plný trávník. Řeknete si, nejhorší jsou odjakživa trpaslíci. Popadnete je a šup s nimi za plot. A v klidu jdete na kutě. Ráno se vzbudíte, uděláte si čaj, sednete si do křesla - a kdo to na vás kouká oknem? Trpaslíci! Pořád a pořád nám sem lezou.

Petr Dudek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme