Občanská válka v Sýrii přerostla v mezinárodní konflikt. Konec je v nedohlednu
Pokud měla porážka takzvaného Islámského státu ukončit sedmiletý konflikt v Sýrii, nikdo o tom neřekl Íránu, Izraeli, Turecku, Rusku ani Spojeným Státům, komentuje aktuální dění v zemi americký magazín Atlantic.
Za poslední tři týdny se v Sýrii událo mnohé. Turecko v lednu se souhlasem Ruska zahájilo vojenskou ofenzívu proti Kurdům, které považuje za teroristy, Washington s nimi ale naopak spolupracuje v boji proti terorismu. Američané zase minulý týden zabili množství ruských žoldáků, kteří postupovali na americko-kurdskou základnu na východě země.
Izrael minulý víkend zachytil íránský dron ve svém vzdušném prostoru a na syrském území zasáhl tamní vládní i íránské vojenské cíle. Tím přiměl Damašek k sestřelení izraelského bojového letounu a Rusko údajně donutilo Izraelce k tomu, aby se zdrželi protiútoku, shrnuje Atlantic poslední vývoj.
Píše, že nejde jen o novou vlnu násilí ve válce, která se zdá být nekonečná. Občanský konflikt se přelil ve střet mezi několika silnými mezinárodními aktéry: Mezi Spojenými státy a Ruskem, dvěma světovými vojenskými velmocemi; mezi USA a Tureckem, které jsou členy NATO; a mezi zapřisáhlými nepřáteli, Íránem a Izraelem.
„Válka v Sýrii byla od začátku vykreslována jako mezinárodní konflikt, což tak úplně neodpovídalo. Až teď se stal skutečně mezinárodním,” říká Fajsal Itání, expert na dění v Sýrii z amerického think-tanku Atlantická rada (AC).
„Z ‚občanské války v Sýrii‘ se stala ‚válka v Sýrii‘, stejně jako občanská válka v Libanonu v sedmdesátých a osmdesátých letech přerostla v mezinárodní konflikt o libanonské území,“ domnívá se také Andrew Tabler z Washingtonského ústavu pro blízkovýchodní politiku (WINEP).
Asad přetlačil protivníky
Všechny dřívější eskalace konfliktu, jakou bylo sestřelení ruského letounu v tureckém vzdušném prostoru nebo bombardování Sýrie Američany kvůli použití chemických zbraní, se uskutečnily v rámci občanské války. Až na Izrael si všichni mezinárodní aktéři zvolili svoji stranu ve střetu mezi syrským prezidentem Bašárem Asadem a ozbrojenou opozicí.
Asad za pomoci Íránu a Ruska nad domácími protivníky převážil, ale mezinárodní aktéři se s tím nespokojili. Každá ze zúčastněných stran zkouší, jak až daleko může zajít při hájení svých vlastních zájmů. „Co je která strana ochotná přijmout a co ne? Co je která strana ochotná riskovat? To nejsou otázky, které by vlády mohly vyřešit jednáním u stolu,” domnívá se expert Itání.
Podobný názor sdílí také Christopher Phillips, odborník na Sýrii z Univerzity královny Marie v Londýně. “V rozhodující pozici teď už nejsou Syřané, snad s výjimkou Asada. Účast zahraničních aktérů byla zpočátku finanční, pak formou materiální podpory, a nakonec se zapojili do bojů,” popisuje analytik pro magazín Atlantic. Podle něj není důvod, proč by se situace měla v dohledné době měnit.
Turecko ztotožňuje syrské kurdské milice s kurdskými povstalci v Turecku a odmítá jejich přítomnost v blízkosti své hranice. Spojené státy se nehodlají ze Sýrie stáhnout, svou přítomností chtějí zabránit znovuoživení teroristických skupin, společně s Izraelem pak brojí proti Íránu.
Rusko nadále hodlá pěstovat dobré vztahy s Damaškem a udržovat vojenské síly ve Středozemí. Prezentuje se přitom jako globální mocnost na úrovni USA. Írán se zase v Sýrii snaží vybudovat trvalou armádní infrastrukturu. „Moskvě ani Teheránu se nelíbí, že Spojené státy i nadále zůstávají v zemi,“ myslí si Andrew Tabler.
Tvrdí ale, že Turecko ani Rusko nepůjdou do války proti Spojeným státům. Incidenty sice nelze vyloučit, Amerika prý ale ukázala, že dokáže zasahovat v Sýrii, aniž by se nechala zatáhnout příliš hluboko do konfliktu. Podle odhadů experta Tablera však bude eskalovat konflikt mezi Íránem a Izraelem.
Konce bývají krvavé
Akademik Phillips pak nabízí možné vysvětlení pro dramatický vývoj posledních týdnů, když uvádí, že „války jsou často nejnásilnější, když se blíží ke svému konci”. Ilustruje to na příkladu Libanonu, kde počet obětí dramaticky narostl v roce 1989, posledním roce patnáctiletého konfliktu. „Je to doba, kdy se začnou hýbat tektonické desky a všichni zúčastnění se před uzavřením mírových dohod snaží maximalizovat zisky,” argumentuje Phillips.
Zároveň je však možné, že k rozuzlení má syrská situace ještě daleko. Analytik Itání podotýká, že výsledek občanské války v Libanonu, která odstartovala v roce 1975, byl prakticky rozhodnut hned v následujícím roce. Už tehdy prý totiž bylo jasné, že se Palestincům nepodaří svrhnout křesťanský stát a že to budou muset být Syřané, kdo nakonec rozhodne.
Nadále ale probíhaly střety mezi Sýrií, Izraelem, Íránem a Irákem, které trvaly až do roku 1990. Damašek nakonec prosadil svou vůli na devadesáti procentech území a zbytek tehdy připadl Izraeli. „Velkou část konfliktu zabralo rozdělování zisků. Nebyla to válka, která by formovala charakter země,“ je přesvědčený Itání.
Při střelbě v Dagestánu zemřelo pět žen, k útoku se přihlásil Islámský stát
Číst článek
Válka v Sýrii je ve srovnání s Libanonem mnohem složitější. „Sýrii si rozdělily zahraniční mocnosti. Je jich hodně a všechny jsou poměrně silné, mnohé navíc se Sýrií sousedí,” vysvětluje Fajsal Itání. Situaci dále zhoršuje skutečnost, že mocnosti zaujaly vzájemně neslučitelné postoje.
„Írán a Izrael se v otázce Sýrie nemůžou dohodnout, Turecko nepřijme kurdský mikrostát na své hranici. Spojené státy zůstávají v Sýrii s cílem zabránit obnově Islámského státu, což může trvat věčně, a rovněž s cílem z regionu vytlačovat Írán, což Íránci nemohou považovat za přijatelné. K tomu všemu v zemi vládne Asad, který nad ní chce získat zpět kontrolu a znovu naistalovat svůj režim, což se také nemůže stát. Ani zdaleka nevidím nic, co by mohlo připomínat základ pro vyřešení sporu,” cituje analytika Itáního Atlantic.
Skeptický je i Phillips. „Nenapadá mě žádný historický konflikt, kterého by se přímo účastnilo tolik mocných externích aktérů a se kterým by se situace v Sýrii dala srovnat,” tvrdí expert. Lze prý do budoucna očekávat více střetů, ale méně nejasností v tom, kdo bude v Sýrii vládnout. Odpověď na tuto otázku směřuje k Rusku a Íránu. Ty do války investovaly nejvíce a od svých záměrů prý neupustí. Válka v Sýrii se každopádně může táhnout ještě velmi dlouho.