OBRAZEM: Smrtelné křeče SSSR. Připomeňte si konec impéria, které padlo před 25 lety
Když prezidenti Ruska a Ukrajiny Boris Jelcin a Leonid Kravčuk, předseda Nejvyšší rady Běloruska Stanislav Šuškevič a další politici přijížděli do rezidence Viskuli v Bělověžském pralese, mohli se jen dohadovat, že jejich jména vstoupí do dějin. Měli jednat o ekonomice a bez konkrétních představ také o osudu hroutícího se Sovětského svazu. Přesně před 25 lety, 8. prosince 1991, ale podepsali takzvanou bělověžskou dohodu o vytvoření Společenství nezávislých států (SNS), která po 69 letech ukončila existenci kdysi tak mocného sovětského impéria.
"My, prezidenti Běloruska, Ruské federace a Ukrajiny konstatujeme, že Svaz sovětských socialistických republik jako subjekt mezinárodního práva a geopolitické reality končí svou existenci," tak znělo historické prohlášení, které spolu s Jelcinem, Kravčukem a Šuškevičem podepsali také premiéři Ukrajiny a Běloruska Vitold Fokin a Vjačeslav Kebič a ruský státní tajemník Gennadij Burbulis. Smlouva, někdy označovaná jako brestská, byla vrcholem touhy bývalých sovětských satelitů i samotných sovětských republik po samostatnosti.
V televizi Labutí jezero, v ulicích tanky. Před 25 lety spustil komunistický puč rozpad SSSR
Číst článek
Velmocenské postavení Sovětského svazu, který byl vytvořen pět let po vítězství bolševické revoluce v roce 1917, se léta zdálo neotřesitelné. Komunistické impérium se zařadilo mezi vítězné mocnosti druhé světové války a v poválečné Evropě se stalo symbolem a jednou ze stran studené války mezi jejími hlavními aktéry (SSSR a USA) a jejich spojenci.
Dějinný obrat znamenala až perestrojka a politika "glasnosti" Michaila Gorbačova, který se svým ministrem zahraničí Eduardem Ševardnadzem odstartoval změny v diplomacii SSSR i na politické mapě světa. Politika nevměšování do záležitostí východoevropských zemí (odmítnutí Brežněvovy doktríny, jejímž výsledkem byl i rok 1968 v Československu) byla krokem k zániku socialistického bloku v Evropě.
Uvnitř SSSR vyhlásily nezávislost jako první pobaltské země. První byla Litva, jejíž poslanci 11. března 1990 hlasovali pro nezávislost nově vyhlášené Litevské republiky.
Když začalo požadovat suverenitu i Rusko, pilíř SSSR, rozpad byl na spadnutí. Téma nezávislosti vyhrotilo letitý konflikt mezi Borisem Jelcinem a Gorbačovem, který s rozpadem svazu nesouhlasil. Jelcinovu převahu potvrdilo schválení deklarace o státní suverenitě RSFSR v červnu 1990.
Srpnové události o rok později znamenaly konec Gorbačovem prosazované cesty. 19. srpna 1991 svrhl Gorbačova puč organizovaný tvrdým, protireformním jádrem sovětského režimu – samozvaným Státním výborem pro výjimečný stav alias „gangem osmi“, ve kterém působil například viceprezident Gennadij Janajev či šéf KGB Vladimir Krjučkov. Ve stejný den vyšly do ulic Moskvy, Leningradu a dalších měst tisíce lidí, aby reagovali na Jelcinovu výzvu k protiútoku. Proti tankům a ozbrojeným jednotkám pučistů vyrostly barikády. Na snímku se prodemokratický demonstrant potýká s vojákem u Bílého domu v Moskvě.
Na tanku ve stejný den stanul i Boris Jelcin; v zádech má ruskou vlajku. Jelcin puč odsoudil a shromážděný dav vyzval ke generální stávce.
Černobílý snímek z 20. srpna zachycuje demonstranty na Palácovém náměstí v Leningradu. O tři dny později, 21. srpna 1991, pučisté prohráli: ministr obrany odpoledne rozkázal všem armádním jednotkám, aby se stáhly z Moskvy.
22. srpna 1991 vyšly tisíce rozradostněných Moskvanů na pochod k Rudému náměstí, aby oslavily porážku puče a spolu s ním i naděje na demokracii. „Budova je zapečetěna“. Ssovětští policisté hlídají zapečetěný vchod do ústředního sídla Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) v Moskvě, 23. srpna 1991.
Ve stejný den se Rusové před sídlem KSSS dožadují okamžitého konce komunistického režimu.
27. srpna 1991 Michail Gorbačov na mimořádném zasedání Nejvyššího sovětu v Moskvě hrozí, že rezignuje, pokud svazové republiky odmítnou podepsat nově připravovanou svazovou smlouvu.
Gorbačovovy snahy byla marné. Osamostatnily se Ukrajina, Kyrgyzstán, Uzbekistán a Moldavsko, poté i Arménie, Tádžikistán a Gruzie. Jelcin na území Ruské federace zakázal činnost komunistické strany, její příznivci strany však nezmizeli, jak dokazuje snímek níže.
11. října 1991 jedná Státní rada SSSR (dočasný orgán místo Rady federace SSSR) o ekonomické dohodě mezi jednotlivými republikami. Zleva uzbecký prezident Islam Karimov, předseda běloruského Nejvyššího sovětu Stanislav Šuškevič, ruský prezident Boris Jelcin a sovětský prezident Michail Gorbačov.
Vrcholem emancipačních snah bývalých svazových republik se stala výše zmíněná schůzka ve Viskuli. O dva týdny později, 21. prosince, podepsali v Alma-Atě nejvyšší představitelé jedenácti bývalých svazových republik protokol k bělověžské dohodě. Dokument potvrdil zánik SSSR. Gorbačov odstoupil z funkce sovětského prezidenta. Svou demisi oznámil národu v živě přenášeném televizním projevu 25. prosince 1991.
Nad Kremlem poté zavlála vlajka Ruské federace, která se stala nástupnickým státem SSSR.
