Od slavnostního podpisu Daytonské mírové dohody uplynulo 15 let

Tento týden zemřel hlavní architekt Daytonské mírové dohody, americký diplomat Richard Holbrook, přezdívaný buldozer americké diplomacie. Zemřel přesně v den 15. výročí slavnostního podpisu Daytonské dohody, dohody která ukončila válku v Bosně a Hercegovině a dala jí novou ústavu i nesmírně komplikovanou vnitřní strukturu. Kromě bosenských Srbů na tuto historickou dohodu dnes žehrají představitelé zbylých dvou bosenských národů - Muslimů a Chorvatů. Tématu byl věnován Speciál Radiožurnálu, který připravil redaktor Martin Dorazín.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

sestava mikrofonů pro mluvené slovo | Foto: Pavel Šaman

Přenesme se nejprve o několik měsíců zpět. Je říjen, jsme v Banja Luce, hlavním městě bosenské Republiky srbské. Právě jejich zástupci před 15 lety s mimořádným sebezapřením, krajní nedůvěrou k mezinárodnímu společenství a velkými obavami o osud svého národa i svůj vlastní vyslovili souhlas s mírovou dohodou. Dnes je situace přesně opačná - bosenští Srbové úzkostlivě hlídají každé písmeno v textu dohody, která jim v podstatě dala samostatný stát v rámci Bosny. Proto se také tomuto státu dnes říká Daytonská Bosna.

Přehrát

00:00 / 00:00

Speciál Radiožurnálu: 15 let od podpisu Daytonské dohody. Rozhovor s bývalým bosenským a jugoslávským prezident Raifem Dizdarevićem a Franjem Topićem, představitelem bosenských a hercegovských Chorvatů Natočil Martin Dorazín.

Signatáři a garanty mírové dohody byli prezidenti Srbska - Slobodan Milošević, Bosny - Alija Izetbegović a Chorvatska - Franjo Tudjman. Žádný z nich už své pohnutky na tomto světě nevysvětlí - všichni tři už zemřeli a tento týden se k nim přidal i americký vyjednavač Richard Holbrook, diplomat který o pozadí mírové dohody věděl asi nejvíc ze všech.

Rozhovor s bývalým bosenským a jugoslávským prezidentem

Důležitější než minulost, je ale současnost a budoucnost zvláštního bosenského státu. Martin Dorazín proto zašel za dvěma osobnostmi, které patří k politické a intelektuální elitě. Prvním z nich je bývalý bosenský a jugoslávský prezident Raif Dizdarević, poslední žijící člen nejužšího vedení bývalé Titovy Jugoslávie.

Jak hodnotíte současné poměry v Bosně a Hercegovině?

„Poměry jsou bohužel velmi špatné, téměř katastrofální. Minulé čtyři roky -od předchozích voleb - jsou pro Bosnu ztracenými lety. V tomto období jsme neudělali žádné kroky ke zlepšení společenského klimatu, ani ve vztazích mezi našimi národy, ani v ekonomickém rozvoji. Jak říkám, byly to ztracené roky a vzniká otázka, co po nových volbách vlastně lidé očekávají. Jsou tu určité naděje, ale to jsou spíš iluze než reálná očekávání. Osobně si myslím, že se nic důležitého nezmění.“

„Strany, které jsou u moci a které promarnily uplynulé roky, opět získaly ve volbách dost hlasů, takže čekám, že nacionální strany budou dál vládnout. Dojde k nějakým menším změnám, Existují určité politické síly, menší strany, které se pokoušejí dostat Bosnu ze stagnace nebo zpětného chodu.“

Co je tedy hlavní příčinou stagnace?

„Příčina spočívá v tom, že u moci zůstávají strany, vzniklé na etnickém principu, jejichž zájmem je moc a ne Bosna a Hercegovina. Tyto strany negenerují politiky na základně normálních kritérií. Nevybírají se lidé, kteří mají schopnosti, za nimiž jsou výsledky, kteří jsou dostatečně známí v tom oboru, za který mají nést odpovědnost. Kritériem je příslušnost ke stranické lobby. Odborná úroveň politiků je bohužel průměrná, spíš bych řekl, že podprůměrná. Určitou nadějí je, že se i v nacionálních stranách pod tlakem veřejnosti objevilo pár mladších a vzdělaných lidí. Jestliže dostanou příležitost ukázat své schopnosti, byl by to krok kupředu.“

Myslíte si, že se podaří změnit vnitřní uspořádání Bosny, aby tento stát začal alespoň trochu fungovat?

„Před volbami jsme měli šanci udělat krok k ústavním změnám. To byl výsledek politiky malých krůčků. Vytvořila se atmosféra pro změny, které přirozeně nemohou být radikální. Nešlo o unitarizaci Bosny a Hercegoviny. Cílem těch změn byla větší efektivita práce úřadů na úrovni státu, entit a kantonů. Vyhráli bohužel ti, kteří chtějí zachovat současný status quo a šanci na změny jsme ztratili. Výsledkem je celkové zhoršení situace, vztahů mezi našimi národy, posílení nacionál-šovinismu a separatismu.“

„Tyto jevy jsou všude kolem nás. Vidíte, že vedení Republiky srbské vyhrožuje oddělením od Bosny. Myslím si, že to nemůže projít bez krveprolití, je to nezodpovědná politika, která by neměla dostat šanci. Bohužel tato politika vytváří podobné nálady v druhé části Bosny a Hercegoviny a v druhých národech - mezi Chorvaty a Bošnjaky, posiluje v nich nacionalismus a extremismus. Jestliže jsou tyto proudy u moci, žádný pokrok není možný. Nacionalismus je nejprimitivnější ideologie, která nemůže nabídnout nic jiného než primitivismus a průměrnost, povzbuzuje pouze touhu po moci a udržení pozic. Nacionalistům nejde o usmíření v Bosně a Hercegovině.“

Za vaší éry se nejvíc mluvilo o specifické jugoslávské cestě k socialismu a komunismu. Teď zase všechny strany mluví o evropské cestě Bosny a Hercegoviny, včetně těch nacionalistických….

„O odhodlání jít k Evropské unii se víc mluví než se pro to dělá. Navíc vidíme spoustu obstrukcí a překážek proti zavádění standardů, které jsou podmínkou pro vstup do Evropské unie. Druhou stranou mince je to, co čemu říkáme „mezinárodní společenství", což v našem případě znamená hlavně Evropskou unii. Víte, myslím si, že Unie nemá žádnou seriózní strategii vůči Západnímu Balkánu a zvláště vůči Bosně a Hercegovině. Máme tady vysokého představitele mezinárodního společenství a stálého zástupce Evropské unie. V posledních dvou letech ale nedělá téměř nic. Současného vysokého představitele Valentina Inzka znám dlouho a dobře. Onehdy jsem mu v rozhovoru řekl, že se mi zdá, jakoby se tady zabýval pedagogickou činností. Pořád totiž někde přednáší o tom, co by mělo být, ale sám nepřijímá žádná opatření, žádné konkrétní kroky. A dějí se strašlivé věci. Nejvyšší politici mluví o tom, že Bosnu a Hercegovinu bychom měli rozdělit, že to není jejich země. Za svou považují jen tu entitu, v níž žije jejich národ. Přijímají se rozhodnutí, která přispívají k rozštěpení Bosny. Tato rozhodnutí znemožňují hledání společného zájmu ve prospěch všech obyvatel Bosny.“

Jak na tyto hrozby reaguje vysoký představitel?

„Vysoký představitel na to reaguje planými prohlášeními. Objektivně o krizi situace v Bosně a Hercegovině mluví jen v zahraničí. Když ale vystupuje v Bosně, vyjadřuje se zaobaleně a nejasně. Úřad vysokého představitele se bohužel ještě nedá zrušit, protože stále neexistuje reálná možnost dohody mezi politickými silami v Bosně. Na zrušení tohoto úřadu nejvíce naléhají vládnoucí sociální demokraté v bosenské Republice srbské, ve skutečnosti jim ale tento stav vyhovuje a prodlužují život tohoto úřadu.“

O možném oddělení Republiky srbské od Bosnu nejvíce hovoří její bývalý premiér a současný prezident Milorad Dodik. Jak se konkrétně projevuje snaha rozdělit Bosnu?

„Už jsme dospěli k tomu, že Dodik navrhuje, abychom stanovili hranici mezi entitami - to je ale dělení Bosny. Je to obyčejná hloupost - hranice by například procházela Sarajevem, protože západní Sarajevo je součástí Federace a východní Sarajevo Republiky srbské. Dělá mi to velké starosti, ale nejen mě - i jiným.“

Oproti době po podepsání Daytonské mírové dohody před 15 lety ale přece jen došlo k určitým politickým změnám. V bosenské Republice srbské je teď u moci Svaz nezávislých sociálních demokratů Milorada Dodika a v muslimském korpusu zvítězili sociální demokraté Zlatka Lagumdžiji. Proč tyto dvě socialistické strany spolu nespolupracují, což by bylo logické?

„Tyto změny nic moc nepřinesly, protože nejsou zásadní. Politika, kterou provádějí bosensko-srbští sociální demokraté, je horší než ta, kterou předtím prosazovala nacionalistická Srbská demokratická strana. Dodikovi sociální demokraté převzali to nejhorší v nacionalismu, šovinismu a separatismu. To je pokračování Miloševičovy velkosrbské politiky. Jak se ale už dávno ukázalo, tato politika je nesmyslná, vytváří půdu pro další šíření xenofobie. Tu najdete i mezi Muslimy-Bošnjaky, kteří neustále trvají na tom, že byli největší obětí minulé války. To je bezpochyby pravda, ale víte - z toho nemůžete žít věčně. Není to žádná omluva pro nicnedělání nebo pro nacionalismus. U nás se teď začínají objevovat teorie, že Bošnjaci jsou jediným národem na Balkáně, který nedokázal vytvořit vlastní stát. Ovšem Bosna je jejich státem, žádný jiný nemají. Mnozí ale teď říkají, že jsou jako Palestinci a že Bosna je druhá Palestina.“

Bosna a Hercegovina i v těch špatných minulých letech udělala jistý pokrok v rámci evropských integrací…

„Došlo ke změnám - podepsali jsme asociační dohodu s Evropskou unií, udělali jsme několik kroků ke členství v NATO, ale musím říct, že to všechno bylo pod silným mezinárodním tlakem ze strany Spojených států a štábu NATO, což jsou ale zase především Američané. Pak zase začaly obstrukce - máme se například účastnit přípravného programu MAP. Už v tomto prvním roce jsme mohli čerpat prostředky a zapojit se do některých projektů NATO. Nesplnili jsme ale elementární podmínku, kterou nám dalo NATO: a sice, že vojenské objekty musí být státním majetkem. Nedokázali jsme se dohodnout na tom, že 70 vojenských objektů, které teď formálně patří entitám, bude zaknihováno jako vlastnictví státu.“

Tato obstrukce se týká především bosenských Srbů, kteří nechtějí předat armádní zařízení státu. Nejen v souvislosti s tím mezi Muslimskými politiky stále častěji zaznívají hlasy, že Republiku srbskou je třeba zrušit. Bylo by to řešení bosenských problémů?

„Myslím si, že v Republice srbské sílí opozice. Všechny ty řeči určitých extrémistů, že Republika srbská musí být odstraněna, jsou hloupé. Posilují tím ty strany, které vystupují za oddělení od Bosny. Situace v Republice srbské i muslimsko-chorvatské federaci závisí na tom, jak se budou rozvíjet demokratické procesy. Tam prakticky ještě nezačaly a u nás taky nejsou bůhvíjak slavné.“

Daytonská mírová dohoda vytvořila poválečnou Bosnu jako maximum kompromisu v dané chvíli - tedy v roce 1995. Bosna a Hercegovina je proto vnitřně značně nesourodým a nestabilním státem, což je hlavní překážkou její evropské integrace. Můžete popsat, jak Bosna vlastně funguje?

„Máme zcela rozdílnou organizaci státu. Republika srbská je maximálně centralizovaná a de-facto jí vládne jedna strana. Federace je složená z deseti kantonů, byla vytvořena jako entita Bošnjaků a Chorvatů, ale ti jsou v nerovnoprávném postavení. Jsou menšinovým národem bez vlastní entity, ale pokud se Bosna rozdělí na tři entity, bude to její konec. Uzavře se vnitřně i vůči světu. Demokratické procesy jsou v embryonální fázi. Mezi entitami existuje jakási psychická bariéra, která brání dialogu. Všichni se pak uzavírají do sebe, a to je cesta zpět. Jsou ale i rozdíly - muslimský člen prezídia Bakir Izetbegović ze Strany demokratické akce, se vyslovil pro dialog, spolupráci a rozvoj vztahů se sousedy. Jeho protipólem je Haris Silajdžić. Sovětskému ministrovi zahraničí Molotovovi kdysi říkal: mistr NĚT. Tím byl u nás Silajdžić, který odmítal jakýkoli dialog, rozhovory nebo návrhy, které měly šanci na úspěch. On úmyslně navrhoval věci, o kterých předem věděl, že projít nemohou. Jeho partneři tyto návrhy považovali za vnucování řešení, nikoli za nabídku k dohodě.“

Signatáři Daytonské mírové dohody a jejími garanty jsou také sousední země - Chorvatsko a Srbsko. Jaký je teď jejich vliv na vývoj v Bosně?

„Všechno, co se děje v Chorvatsku a Srbsku, se silně odráží na situaci v Bosně a Hercegovině. Proměny, kterými Chorvatsko prošlo v posledních letech - především příchod prezidentů Stjepana Mesiće a Iva Josipoviče, - uvolnily atmosféru v celém regionu a měly pozitivní vliv. Otevřely se tím nové možnosti. Tyto změny výrazně oslabily chorvatský nacionalismus a velkochorvatské nároky vůči Bosně. Nezmizely sice docela - bude to dlouhý proces - ale nastalo opravdu velké uvolnění. Objevily se možnosti řešení některých otázek mezi Bosnou a Chorvatskem, a to vidím jako pozitivní faktor. V Chorvatsku si teď dávají velký pozor na podporu chorvatských stran v Hercegovině. Už z nich nedělají svoje filiálky. Převládá názor, že Chorvaté v Bosně a Hercegovině mají své problémy řešit v Bosně a Chorvatsko může pomáhat v oblasti kultury, školství - v tom, co je otázkou národní identity a národního rozvoje.“

A jak je to se Srbskem?

„Situace se Srbskem je bohužel mnohem komplikovanější. Se Srbskem v podstatě dialog nevedeme. Příčiny jsou na obou stranách. My jsme například skoro tři roky neměli velvyslance v Bělehradě, protože ho blokoval člen prezídia Haris Silajdžić. Každý člen tříčlenného prezídia vybíral velvyslance ze svého národa. Skončilo to tím, že si z těch velvyslaneckých postů udělali soukromý majetek a obchodovali s nimi na principu: vy mi dáte post v této zemi a já vám přenechám velvyslance v jiné. Srbsko nesouhlasilo s navrženým kandidátem, ale Silajdžić ho odmítal stáhnout a navrhnout jiného. Současný velvyslanec v Srbsku pak získal svolení až po intervenci Turků u Harise Silajdžiče a srbského prezidenta Borise Tadiće. Vztahy mezi Bosnou a Srbskem jsou bohužel do značné míry rukojmím vztahů mezi centrem bosenských Srbů - Banja Lukou a Bělehradem. Ze Sarajeva nevycházela žádná iniciativa - hlavní brzdou byl Haris Silajdžić a částečně také chorvatský člen prezídia Željko Komšić, který je členem sociální demokracie. Normální by bylo, kdyby měl jiný postoj.“

Můžeme mluvit o tom, že se Srbsko vměšuje do záležitostí Bosny a Hercegoviny?

„Srbsko silně podporuje extrémisty v Republice srbské. Politika Svazu nezávislých sociálních demokratů představuje ten nejreakčnější proud, který v Srbsku reprezentuje bývalý prezident a premiér Vojislav Koštunica. Současný prezident Boris Tadić je trochu jiný - udělal několik pozitivních kroků - jako byla například omluva za masakr ve Srebrenici. V době předvolební kampaně ale přijel na Dodikův mítink, který byl krajně separatistický. Tadič výslovně podpořil špičky strany, které veřejně rozbíjejí Bosnu a Hercegovinu. Srbský prezident opakuje, že podporuje suverenitu a územní integritu Bosny a pak se zapojí do kampaně nejhorším možným způsobem, v nejhorším momentu a podpoří tu nejhorší variantu pro Bosnu. A k dovršení všeho ještě pošle ministra zahraničí Vuka Jeremiće do Banja Luky, aby to tam zopakoval. Říkám to jenom vám, odmítl jsem na rozhovory pro bosenskou televizi i deník Oslobodjenje /oslobodženje/ . Ze strany srbského prezidenta to byl krajně škodlivý a nezodpovědný čin. Srbsko a Bosna jsou kde jsou. Mohou spolu buď válčit, ať už to bude studená nebo skutečná válka, nebo spolupracovat. Nesmíme sice zapomínat na problémy mezi námi, počínaje těmi válečnými, ale nemůžeme s nimi věčně žít, nemůže věčně být v takové atmosféře. Srbsko i Bosna a Hercegovina si musí uvědomit, že musí zahájit dialog a že to musí přinést nějaký pozitivní výsledek. Jejda, to se vám toho ale napovídal.“

Rozhovor s Franjem Topićem, představitelem bosenských a hercegovských Chorvatů

Jedním z nejvýraznějších představitelů bosenských a hercegovských Chorvatů je už řadu let dr. Franjo Topić - teolog, katolický kněz a předseda chorvatského spolku Napredak, který už stol let pečuje o chorvatskou kulturu a vzdělanost v Bosně. Situace Chorvatů v daytonské Bosně není nejlepší - tvoří nechtěnou federaci s Muslimy a chtěli by totéž, co Srbové - vlastní autonomii.

„Myslím, že se v tomto případě často slabě rozlišuje mezi politickou a běžnou situací - například, jaká jsou kulturní, náboženská, národnostní nebo hospodářská práva. Samozřejmě, že politicky není Bosna v pořádku a všichni to vědí - od vysokého představitele mezinárodního společenství až po Spojené státy. Bosna se dvěma entitami není funkčním státem. Chorvatští politici se cítí být potlačení a odstrkovaní, což se samozřejmě přenáší na národ. Ve federaci s Muslimy nemáme dost politických práv. Pokud jde o kulturní a náboženská práva, je to v pořádku. Nikdo nikomu nebrání ve víře, máme svobodu vyznání i kultury. Důkazem je naše společnost Napredak, která pořádá každoročně stovky akcí. Z hospodářského hlediska máme samozřejmě spousty problémů. Země prošla válkou, začali jsme reformy, přešli jsme od jednoho systému k jinému - stejně jako Česká republika. A stejně jako vy jsme zažili rozpad společného státu a vznik nového. Pokud jde o materiální situaci, myslím si, že Chorvati si v Bosně a Hercegovině v průměru žijí nejlépe ze všech obyvatel.“

Centrem Chorvatů je Mostar - metropole Hercegoviny. Dříve ale ve větším počtu žili také v Sarajevu. To je ale teď převážně muslimským městem. Odcházejí Chorvaté ze Sarajeva nebo se začínají vracet?

„Vůbec se nevracejí. Dnes jich v Sarajevu žije tak 17 až 20 tisíc. Před válkou nás bylo 37 tisíc. Sarajevo ale také opustili i Muslimové a Srbové - těch odešlo nejvíc a ani oni se nevracejí. Teď řeknu něco, co není populární, ale co je velmi důležité: chorvatští politici se nezasazují o návrat do Sarajeva. Nežije tady ani jeden chorvatský politik - ministr, náměstek ani poslanec. Jak chcete někoho přesvědčit, aby se vrátil, když tady nežijí ani ti, kteří národ vedou? Určité potíže tady existují, ale v Sarajevu se podle mě dá žít velmi solidně. Naši politici bydlí hlavně v Mostaru. Myslím si, že to odhaluje jejich vztah k Bosně a Hercegovině a jejímu hlavnímu městu. Jaký je to asi vzkaz všem ostatním Chorvatům?“

Jak to vypadá s návratem v jiných částech Bosny a Hercegoviny?

„Ve federaci se do svých domovů vrátilo přes 50 procent Chorvatů, to je víc než je světový průměr v podobných případech. Chorvati se vrátili do Travniku, Kiseljaku, Jajce nebo Bugojno. Prakticky nikdo z Chorvatů se ale nevrátil do Republiky srbské, jejich vláda ani neskrývá, že je proti návratu a úřady mají spoustu možností, jak návratu bránit. Ubíhají roky a o návratu je stále těžší mluvit - od útěku nebo vyhnání uplynulo už 15 nebo 20 let. Lidé si mezitím zařídili nový život, tehdejší děti mají dnes 25 let a jejich domov už je jinde. Život šel svou cestou. Lidé si našli novou práci, oženili se nebo se provdaly. Uprchlíci z Bosny dnes žijí v 56 zemích světa. Nejvíc jich je v Chorvatsku nebo Německu, kde před válkou často pracovali jako ‚gastarbeiteři‘. V Německu žije asi 350 tisíc Chorvatů, kteří tam odešli před válkou.“

Jak samotné Chorvatsko řeší otázku návratu? Pomáhá uprchlíkům?

„To, co řeknu, opět není populární a mnozí politici by vám to neřekli, ale Chorvatsko nemá zájem na tom, aby se Chorvati vraceli do Bosny. Chybí jim totiž obyvatelstvo. Chorvatsko samozřejmě také pomáhá - staví domy a podobně, ale nevytváří atmosféru návratu. O Bosně a Hercegovině tam nikdo dobře nemluví. Ale naříkáním se nic nevyřeší. Lehký život není nikde, všude se lidé musí prát, ráj na zemi neexistuje. Je pravda, že Bosna prošla válkou a mnoho domů a továren je zničených, ale hodně z těch, kteří se vrátili, si žije dost dobře. Například v Kreševu, kde je 90 procent Chorvatů, není ani jeden nezaměstnaný. V Kiseljaku se ročně postaví sto nových domů, což je na malou oštinu /oštinu/ hodně. Sarajevo je jiné - už třeba proto, že má dva magistráty, a není proto tím správným příkladem.“

Chorvatská území v bosenské federaci se od ostatních odlišují tím, že jsou opravdu bohatší, je tam mnohem více firem a podnikatelských aktivit. Nač si tedy stěžují?

„Ano, Chorvati jsou opravdu aktivnější, což se dá vysvětlit různě. Jsme přece jen příslušníky západní civilizace a čilost je nám vlastní. Podívejte se na město Vitez, kde žije asi 15 tisíc Chorvatů. Za války jich hodně zahynulo - měli jsme tam 800 mrtvých. Dnes tam ale Chorvati dohromady vlastní víc nemovitostí a půdy než všech sto tisíc Chorvatů, kteří žijí v Rakousku. Naši Chorvati jsou opravdu podnikaví - jedna firma ve Vitezu například zaměstnává dva a půl tisíce lidí. Chorvaty tradičně hodně spojuje pevná katolická víra."

Jaká je role katolické církve v Bosně, kterou si většina cizinců spojuje spíš s minarety, mešitami a tedy islámem?


„Role katolické církve byla vždy velká. Chorvati tady měli svůj stát devět set let a církev často suplovala státní nebo kulturní instituce. Udržovala jazyk, dbala o historické vědomí a národní identitu. Tutéž roli hraje i v současnosti. Církev stála na straně národa v nejtěžších dobách a tak se chová i dnes. Zvláště v Republice srbské, kde sice zůstalo málo katolíků, ale i v té nejmenší farnosti máme kněze a zrekonstruovali jsme tam všechny fary. Do Republiky srbské se vrátilo asi 80 procent Bošjnaků, zatímco Chorvatů ani pět procent. Podmínky mají přitom stejné. Chorvati ale mají své Chorvatsko, které je pro mnohé vlastí. Muslimové ale kromě Bosny nemají svůj vlastní stát.“

Toto rozdělení stanovila Daytonská mírová dohoda. Muslimové by ale chtěli situaci vrátit ke stavu před vypuknutím války, kdy existovala Bosna bez vnitřních hranic a etnických entit. Hrozí podle vás unitarizace Bosny?

„Unitarizaci nepotřebujeme. Podle mého názoru je pro nás nejvhodnější švýcarský model. Měly by existovat pouze dvě úrovně státní správy: státní a kantonální. Kantony by měly mít své rozpočty a pravomoci v oblasti zdravotnictví, školství a kultury. Republika srbská je v podstatě jedním kantonem - je to nejcentralizovanější část Bosny a Hercegoviny, což je paradox - bosenští Srbové odmítají centralizaci Bosny a sami jsou centralizovanější než jakákoli jiná země v Evropě. Všichni politici a jejich strany chtějí získat sto procent moci a když ji nemají, jsou frustrovaní a přenášejí to na lidi. U nás vládnou nacionální strany. Jejich nejsilnějším argumentem je ohrožení národa. Jestliže vyvolají pocit ohrožení, nastává homogenizace společnosti. Lidé se už neptají, proč máme špatné cesty nebo časté výpadky elektřiny, proč je nedostatek pracovních míst. Cítíme se ohrožení a hlasujeme pro ty, kteří nám slibují ochranu.“

Existuje teď možnost, že se podaří zjednodušit a změnit vnitřní uspořádání daytonské Bosny a| Hercegoviny?

„Mnoho změn nebude. Bosna je příliš komplikovaná. Tvoří ji dvě entity - jedna republika a jedna federace s kantony, je to příliš drahé a všichni to vědí. Bosna nefunguje. Státní instituce neznamenají téměř nic, nemají žádné důležité pravomoci. A musím říci ještě jednu věc: vždy se snažím bránit mezinárodní společenství, které nám hodně pomohlo a bez něj by dnes bylo mnohem hůř. Poskytlo nám obrovské prostředky - přes pět miliard dolarů, ale dnes nám nemůže říci: vy se teď sami domluvte. Základní princip - Daytonská dohoda - totiž není v pořádku. Bude potřeba hodně moudrosti a práce, abychom dohodu změnili. Ostatně její hlavní tvůrce - Richard Holbrook - týden po podpisu řekl, že tato dohoda není dobrá. Pokud si to všichni uvědomujeme, pojďme ji změnit. Hodně lidí v Sarajevu by si ale přálo, aby se změny udělaly na úkor Republiky srbské. Podle mého názoru u těchto změn musí být také Srbové, musí být respektována národní i občanská práva všech obyvatel. V našem případě není čistá demokracie - jako vláda většiny - použitelná, musí to být určitá kombinace. Jak jsem řekl, švýcarský model je Bosně a Hercegovině nejbližší.“

Z Republiky srbské jsou ale slyšet i hlasy o úplném oddělení od Bosny v případě revize Daytonské mírové dohody. Co si o tom myslíte?

„Myslím si, že to není reálné. Oni jsou de-facto nezávislým státem už dnes. Republika srbská si žije po svém a centrální moc je na ni krátká, a to tím spíš, že v bosenském prezídiu i ve vládě měli Srbové své zastoupení a mohli blokovat, co pro ně bylo nevýhodné. Myslím si, že jako součást Srbska by se bosenští Srbové měli hůř. Politická nomenklatura si tady žije skvěle a to, jak žijí ostatní, pro ni není důležité.“

Někteří bosenští, západní nebo i bývalí jugoslávští politici sní o tom, že se Bosna jednou vrátí ke svému předválečnému multietnickému a tolerantnímu životu. Při pohledu do bosenských dějin ale nenajdeme mnoho příkladů takového soužití…

„Mnozí ve světě zastávají tezi, že v Jugoslávii a zvláště v Bosně vládlo bratrství a jednota, že tady existovalo harmonické soužití. Příkladem mělo být Sarajevo. Soužití ale fungovalo jen pod tlakem armády, policie a ideologie. Nesmělo se zdůrazňovat nic národního. Jugoslávie stále hovořila o tom, že vyřešila národní i náboženskou otázku - bohužel to nebyla pravda, což ukázal rozpad Jugoslávie. Je to ten nejhorší případ zániku státu - na rozdíl od Československa nebo dokonce i Sovětského svazu, který byl mnohem větší a komplikovanější. Kdyby existovalo skutečné bratrství a jednota, o čemž pořád dokola mluvil Tito, nedošlo by k tak krvavé válce. Myslím si, že mezi národy má být normální přátelství, kdy se navzájem respektujeme a bereme se tací, jací jsme. Není pravda, že víra není důležitá, naopak. Bez víry nejste nic. Řeči o stírání náboženských rozdílů byly komunistickými frázemi. Říkali, že důležitý je člověk, nikoli jeho víra. To je ale hloupost, protože každý se rodí člověkem, to je samozřejmost, kdežto kdo jsme a jací jsme, to je velmi důležité. Ale to není důvod, abychom nemohli žít pospolu.“

Po 15 letech od podepsání Daytonské mírové dohody moc důvodů k radosti není. Trochu optimismu může dodat snad jen to, že si stále více lidí myslí to, co řekl dr. Franjo Topić v závěru rozhovoru:

„Lidé by měli mít svoji identitu a přijmout život s jinými. Já jsem Chorvat a katolík, stejně jako jsem Bosňan, Hercegovec a Evropan a myslím si, že je to úplně normální.“

Martin Dorazín Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme