Odmítl platit výpalné organizaci ETA. Život se mu převrátil naruby
Teroristická organizace ETA zabila ve jménu nezávislosti Baskicka 829 lidí. Součástí jejího boje bylo také vyhrožování politikům, vydírání podnikatelů, vybírání výpalného, únosy a loupeže. I když ETA nedávno ohlásila konec své ozbrojené činnosti, před tím také konec vybírání takzvané revoluční daně, z myslí lidí jen tak nezmizí. Potvrzuje to i podnikatel, který už třináctý rok žije úplně jiný život, než by si přál.
„Začalo to dopisem... Úplně nejdřív mi vyhrožovali po telefonu…Pak přišel dopis… Nakonec jich bylo deset…Deset dopisů.“ Hlas podnikatele jsme v reportáži museli zkreslit. S rozhovorem svolil jedině, když neprozradím jeho jméno, ani odkud přesně je, a kde jsme se sešli. Má totiž stále strach. Říkejme mu tedy třeba Iňaki a spokojme se s tím, že je to baskický podnikatel.
Jeho provozovna nemá vývěsní štít, žádný nápis. Přišla pro mě žena, uvedla mě do zadní místnosti, kde jsem nějakou dobu čekal. Připadal jsem si, že zpovídat tu budou mně. Donedávna by tu ještě byla ochranka, se kterou musel žít neustále on. I jeho rodina.
Poslechněte si reportáž Davida Koubka o muži, který odmítl platit výpalné organizaci ETA
„Peníze, nebo život.“ Tohle stálo v dopise, který dostal od ETA. Vyhrožovali ženě, dětem, i jeho sestře. Vydíraní podnikatelé platívali na koruny až desítky milionů ročně. Právě z toho ETA žila. Iňaki platit odmítl.
„Ani náhodou. V tom mám jasno. Zaplatit? Nikdy. Ani ETA, ani nikomu jinému pro podobné účely. Nemůžu říct, kolik chtěli. To by nedopadlo dobře. Ale bylo to dost na to, abych to nezaplatil. Ale i kdyby to byla čtvrtina, tak bych nezaplatil.“
Hrdí Baskové
Iňaki mluví rázně. Potichu. Úsečně. Neplýtvá slovy. Je to ale hrdý Bask. Říká, že tento národ dokáže žít a dokáže pracovat. Hrdí Baskové jsou ovšem i teroristé z ETA, kteří ho vydírají.
Platili jim jeho obchodní partneři? „Dovedu si představit, že ano. Nikdo mi to ale nikdy neřekl. Ano, o některých vím, že platí. A respektuji to. Strach je svobodný. Když máš strach, tak máš strach i o své přátele. Vím také o jednom, který platil, a stejně skončil špatně. Zapomněl zaplatit podruhé.“
V tomto okamžiku se Iňaki usmál. Zvláštní humor, pomyslel jsem si. Ale jinak se asi nedá s něčím podobným žít. V průběhu rozhovoru se usmál ještě párkrát. Vždy mu úsměv z tváře rychle zmizel.
Mluvit o vydírání s lidmi okolo, dokonce i s blízkými, bylo vždycky tabu. Jestli někdo lidem z ETA platil, je to podle něj jeho věc. Strach nemůžeš nikomu zakázat, jak říká. „Strach, strach… Samozřejmě že máš strach. Máš děti, máš rodinu, máš staré prarodiče. Máš firmu. Všechno máš tady. První, co tě napadne, je vypadnout. Ale následující den už to vidíš jinak. Musel bys totiž spálit všechny mosty.“
Pokusit se vydržet
Jak svůj strach překonal? Kde bral motivaci? „Tys udělal tu firmu. Tys ji vybudoval, tys ji udržel. Nikdo nemůže přijít a vzít ti ji. Musíš se tomu postavit! Musíš se to tu pokusit vydržet až do konce.“
Což mohl jen s bodyguardy. Žít s nimi je sice bezpečnější, ale rozhodně to není nic příjemného: „Měl jsem štěstí na ochranku. Byli to dobří lidé a neměl jsem velké problémy. Ale nemůžeš si sednout do kavárny a dát si sám kafe. Nikdo neví, kdy se ti něco stane. I kdybych to sebevíc vysvětloval, nikdo by to nepochopil. Mnoho lidí si myslelo, že mám šoféra… Hloupost. Žádný šofér. Máš vedle sebe člověka 24 hodin denně.“
Odborníci spočítali, že ETA připravila ekonomiku autonomní oblasti Baskicka o desetinu jejího hrubého domácího produktu. Iňaki říká, že podnikatelé jako v atmosféře nejistoty a strachu tolik neinvestují. I když svůj podnik rozšířil, investice to podle něj není.
16 let s ochrankou
Jen několik dní poté, co ETA vyhlásila konec ozbrojené činnosti, jsem se dostal dovnitř na radnici baskické Donostii-San Sebastiánu bez bezpečnostní kontroly. Zvláštní to přišlo i politikovi, kterého jsem přišel navštívit. José Luis Arrue zastupitel za konzervativní Stranu lidovou, hlavního politického nepřítele ETA.
S ochrankou žije 16 let. Nežádá o ni, je součást jeho postu. Stará se o ni buď místní vláda Autonomní oblasti Baskicko nebo přímo ministerstvo vnitra v Madridu. „Měl jsem – jako i další kolegové – jisté období, kdy jsem třeba u nás doma našel terč, co tam nechala ETA. Podobný terč se objevil i na parkovišti. Na ulici vyhrožují mně, ženě i dětem. Těm třeba říkají: Víme, čí jsi dítě. Člověk tím trpí… A ještě víc rodina.“
Zastupitel José Luis Arrue se těžko může skrývat. Jeho i rodinu znají. Ještě nepříjemnější je prý život pro politika na malém městě nebo na vesnici. „Jak bys vysvětlil dospívajícímu, že jeho táta, který pracuje v zájmu své obce, musí mít ochranku, protože ho někdo chce zabít? Žít takhle je těžké. Na dovolené, kde ve svém případě ochranku nemám, si tak vychutnávám malé věci. Jít ráno pro pečivo, koupit si noviny, vybírat si v klidu v obchodě třeba boty. Věci, co normálně nemůžeš. Doma nemůžu ani chodit venčit psa.“
Bez svobody není mír
Rodina ale tohoto místního politika nikdy nenutila odejít z politiky, která mu hrozbu přináší. Mnohokrát se mu ale prý hlavou honila jména politiků i jiných občanů, které ETA zabila. „Tehdy jsem vždycky promlouval s otcem. A on mi vždycky říkal: ‚Takových lidí jako ty je málo. Musíš vydržet.‘ A je to tak. Proč bych měl chtít, aby to dělal někdo jiný? Když můžu já? … Otec mi pomohl v těch chvílích, kdy jsem byl na dně.“
Tento zastupitel ze San Sebastiánu ale přiznává, že v daleko horší situaci vždy byli politici v malých městech a na vesnicích. Politikům teď postupně ochranky odebírají. José Luis Arrue je stále jen opatrný optimista. A opatrní jsou i ostatní.
Podnikatel Iňaki je bez ochranky necelý rok. Zbraň má ale stále u sebe. Kdyby ho teď znovu vydírali, rozhodl by se prý jinak než poprvé. Odešel by jinam. Žít volně, bez strachu, jako dřív – je to sen, nebo reálná budoucnost? „Sakra, … to kdybych věděl, jestli to je sen, nebo budoucnost... Chtěl bych, aby to byla budoucnost. Sny? Ty má každý. Přál bych si, abych mohl žít život v klidu. Není to asi ani otázka klidu, míru. Je to svoboda. Svoboda je předpoklad pro mír. Bez svobody není mír.“
Jak říká, dlouho žil se sbaleným kufrem u dveří. Poslední dva roky to je prý lepší. Jestli je ovšem mír v Baskicku napořád, to stále ještě není jisté. „Chtěl bych tomu věřit. Ale dokud to neuvidím, neuvěřím. Až uvidím, že odevzdali zbraně, možná… A to nemluvím o odpuštění. Myslím, že jim nikdy neodpustím. Chápu, že někdo může odpustit. Ale já – neodpustím,“ říká rezolutně baskický podnikatel s krycím jménem Iňaki.
