Olegovu rodinu ničí ruská hra na spravedlnost. Jako za Stalina, říká filmař o svém hrdinovi Sencovovi
Poslali ho na 20 let za mříže. Ale já chtěl, aby bylo jasné, že přesto vyhrál, říká ruský režisér Askold Kurov o Olegu Sencovovi, hrdinovi svého nového filmu Proces. Kurov kromě zinscenovaného soudu se Sencovem zaznamenal také ničivou propast, kterou proces otevřel v Sencovově rodině. „Od Stalinových časů už uplynulo tolik let, a přesto jako by tu byly zas. A znovu trhaly rodiny na kusy,“ říká dokumentarista v rozhovoru pro iROZHLAS.cz.
Askold Kurov je ruský režisér a producent, autor dokumentárních snímků Zimo, odejdi! (2012) či Děti 404 (2014). Svůj nový film Proces (2017) představil v Praze jako host letošního ročníku festivalu o lidských právech Jeden svět. Snímek věnovaný soudnímu procesu se známým krymským režisérem a aktivistou Olegem Sencovem nevznikl v ruské, ale v estonsko-polsko-české koprodukci - díky tomu nepotřebuje povolení kontrolorů ruského ministerstva kultury a může být v Rusku promítán na mezinárodních festivalech. Na své představení ruskému publiku zatím čeká.
Olega Sencova odsoudili v srpnu 2015. O rok později se ve svém prvním medializovaném dopisu ze sibiřského vězení přirovnal k hřebíku, který se neohne. Jaké o něm máte nejnovější zprávy?
Pořád jsem v kontaktu s jeho sestřenicí Natalijí (Kaplanovou) a advokátem Dmitrijem Dinzem, takže pokud vím, Olegovi se teď daří docela dobře – samozřejmě v rámci možností ruského vězení. Píše, dokončil už pět scénářů a dvě novely. Není to tak špatné, jak by mohlo být, snad až na počasí: v Jakutsku je teď opravdu chladno, mínus 25 stupňů. Podmínky ve vězení jsou relativně přijatelné, netýrají ho nebo něco takového.
Na Sibiř Sencova poslal soudní proces, jehož průběh mapuje právě váš dokument. Na videozáznamu FSB v něm mimo jiné zazní: „Ruský soudní systém je nejhumánnější na světě. A velmi spravedlivý.“ Co si myslíte vy?
Tahle fráze pochází z hloubi sovětských dob, kdy se sovětské soudy prohlašovaly za nejhumánnější soudy světa. Věřím, že film zachycuje skutečnost: že celý ten proces je spíš divadelní představení. Soudci znají výsledek, ke kterému se mají dobrat – Oleg v soudní síni připomíná, že mu těch 20 let slíbili už na samém začátku, ještě dřív, než ho vzali do oficiální vazby. A pak skutečně přišel, po roce vyšetřování a soudních líčení: 20 let odnětí svobody ve věznici se zvýšenou ostrahou. Proto se Oleg u soudu směje. Protože tohle není spravedlnost. Je to jen inscenace, a soudci nejsou nic jiného než herci, kteří svědomitě předvádějí svoji roli.
The Trial - 2 min teaser from Askold Kurov on Vimeo.
Politolog Kiril Rogov ve filmu zmiňuje tzv. „princip Chodorkovského“: když režim zvládne zničit velkého oligarchu, dokáže zničit každého. Soudní proces se tak mění v manifestaci moci a jasný signál případným odpůrcům...
Ano, proces s Olegem Sencovem byl vykonstruovaný a publikum pochopilo signál, který vyslal. Po Sencovově zatčení z Krymu někteří proukrajinští aktivisté uprchli, další své aktivity utlumili. Dobře si uvědomili, jak bude nová moc zacházet s těmi, kteří se jí nepřestanou protivit.
Nečekaný zvrat do „scénáře“ procesu vnesl Gennadij Afanasjev. Ten v soudní síni prohlásil, že ho k přiznání a výpovědi proti Sencovovi donutili mučením. (Afanasjev nejprve odmítl vypovídat, načež ho podle jeho slov začalo bít asi 10 příslušníků FSB, pak ho nechali dusit se vlastními zvratky a poté mu pouštěli elektřinu do genitálií. Nakonec kapituloval, pozn. red.) Obvinění Olega Sencova se přitom do velké míry zakládalo právě na Afanasjevově původní výpovědi. Zohlednili vyšetřovatelé obrat jednoho z klíčových svědků?
Afanasjevova výpověď, jeho odvolání a otevřená slova o mučení – byla to senzace, která všechny překvapila. A pochopitelně že reakcí na jeho slova by mělo být řádné vyšetřování! Jenže nepřišlo. Soud i vyšetřovatelé tu situaci úspěšně ignorovali. Což neznamená, že ignorovali také jeho slova – od jeho právníka vím, že za ním ten samý den přišli do vězení a zase ho zmlátili. Tentokrát se jim už nepoddal, ale konečný verdikt nad Sencovem a (spoluobžalovaným Oleksandrem) Kolčenkem to nezměnilo.
Svou roli měl u soudu i Sencov. Jenže v kleci pro obžalované místo pokory předvedl něco úplně jiného: nezlomnost a ironický humor. Nevyvedl tím další „herce“ z konceptu?
Kamera je zblízka zabírá, soudkyni a vyšetřovatele. Ten jistou nervozitu projevuje, ale soudkyně je úplně nezúčastněná, dokonce bych řekl znuděná, podle všeho myslí na něco jiného a vlastně ani moc neposlouchá, co se kolem ní děje. A k čemu taky? Výsledek už zná, a stejně tak už ví, co řekne, až přijde její čas.
Navzdory tomu všemu jsme až do konce doufali, že se třeba něco změní a to představení se změní ve spravedlivý proces. Byla to nepatrná naděje, ale přesto jsme ji měli, a měl ji i Oleg. Nakonec se samozřejmě nenaplnila. Na druhou stranu: on u soudu vlastně nepromlouval k soudkyni a žalující straně. Mluvil spíš ke všem těm lidem, kteří naslouchali venku, blízko i daleko od soudní síně. A upřímně? Oleg v té kleci působil mnohem svobodněji než leckteří jiní přítomní, kteří za mřížemi nestáli.
Ještě dál od té klece stála Sencovova rodina: matka a dvě děti, se kterými se od svého zatčení nesetkal. Film zachycuje jejich první telefonát po dlouhých měsících, dceru Alinu, která pláče, že se jí stýská, a matku, která vnučku prosí, aby neplakala, nebo tatínkovi bude smutno. To bylo ještě před rozsudkem. Jste s nimi v kontaktu i dnes?
Změnilo se toho málo. Ale chci říct, že Olegova matka i obě jeho děti jsou velmi silní lidé. Ta scéna, o které mluvíte... ano, Alina pláče, protože to bylo vůbec poprvé, co Oleg zavolal z vězení, poprvé po víc než roce, co měli příležitost spolu mluvit. Ale žijí dál... nevím, jak jinak bych to výstižněji řekl. A jsou připravení čekat tak dlouho, jak to bude nutné.
Bolestivým místem v Sencovově příběhu je i jeho starší sestra Galija. Kdysi si bývali velmi blízcí, dnes spolu nemluví. Galija je provdaná za příslušníka FSB, Olegův švagr svědčil proti němu, k FSB patří i jejich syn, Olegův synovec...
Než se to všechno stalo, měli k sobě Oleg s Galijí nesmírně blízko. Ale když Olega zatkli, Galija se za něj nepostavila a v podstatě ho zavrhla. Od té doby se nestýkají, nepíše mu do vězení, nic. Na druhou stranu musí zaznít, že se teď spolu s manželem starají o Olegovy děti! O to je to všechno těžší.
K tomu svědectví: četl jsem ho a stojí tam něco v tom smyslu, že Oleg pomlouval Vladimira Putina, je své matce špatným synem a teď už je jen „bývalým bratrem mé ženy“, a že vlastně není tak dobrý režisér, jak se o něm říká... Nejspíš to všechno řekl, aby se od Olega distancoval. Bylo by to k smíchu, kdyby za tím nebylo tolik smutku.
S Galijí jsem nemluvil, setkat se s ní nebylo možné. Ale díky její matce vím, že se moc trápí a je to pro ni nesnesitelná situace. Tehdy, když Oleg prvně zavolal, jí o tom matka povídala a Galija prý nemohla přestat plakat. Protože Olega samozřejmě pořád miluje. Je to zvláštní: od Stalinových časů už uplynulo tolik let, a přesto jako by tu byly zas. A znovu trhaly rodiny na kusy.
Ve své dnes už slavné závěrečné řeči (viz níže) mluvil Sencov o síle strachu, který vede k podřízenosti. Úplně poslední scéna vašeho filmu odsouzeného zachycuje s vítězným gestem. Předpokládám, že tam není náhodně?
Čísla říkají, že přes 80 procent Rusů věří Putinovi. Oleg se obracel na tu menšinu, která propagandu odmítá, ale bojí se to dát otevřeně najevo. Bojí se těch signálů režimu, o kterých jsme spolu před chvílí mluvili. Bojí se, že je vyhodí z práce, že je zavřou, že ztratí obživu i všechno to, co jim je nejdražší, svoji rodinu nebo i život. Nevěří, že odpor povede k čemukoli jinému, než že skončí ve vězení a jejich děti budou samy, stejně jako Olegovy děti. Nevěří už ve změnu, ale v to, že jich je málo a že je zlomí za mřížemi.
Ale já chtěl zdůraznit jiný signál. Olegův signál. Chtěl jsem, aby bylo jasné, že vyhrál Oleg. I když ho poslali na 20 let do vězení. Vyhrál, protože porazil svůj strach. To, že to hned nebije do očí, neznamená, že to není vítězství. A že se to jednou neukáže.
Řeč Olega Sencova, 19. srpna 2015, soudní síň v Rostově na Donu:
“Vlastně pořád doufám, že tohle není moje poslední slovo. Stejně jako (spoluobžalovaný Oleksandr Kolčenko) se vás nebudu o nic prosit – čekat tu ohledy, no, každý chápe, že... Soud okupantů z definice nemůže být spravedlivý. Neberte si to osobně, vaše ctihodnosti!
Velká zrada občas začíná malým činem zbabělosti. Jako když vám dají pytel na hlavu a bijí vás a po půl hodině jste připravený vzdát se všech svých přesvědčení a obvinit se z čehokoli, obvinit jiné, jen proto, aby vás přestali bít. Nevím, za co vaše přesvědčení stojí, pokud pro něj nejste připraveni trpět nebo dokonce zemřít.
Rád bych mluvil o něčem jiném. Existoval jistý muž jménem Pilát Pontský. Po mnoho let seděl na měsíci, načež se zamyslel nad tím, co udělal. Pak, když mu bylo odpuštěno, vydal se podél měsíčního paprsku a řekl (Ježíšovi): „Víš, měl jsi pravdu. Největší hřích na zemi je zbabělost.“ Tohle napsal velký ruský spisovatel (Michail) Bulgakov ve svém románu Mistr a Markétka. A já s ním souhlasím. Zbabělost je ten hlavní a nejhorší hřích na zemi. Zrada je osobní formou zbabělosti.
Jsem moc rád, že Geňa Afanasjev dokázal překonat svůj strach. Ztratil sám sebe, ale nakonec pochopil, že ještě existuje naděje. A udělal odvážný a čestný krok. Velmi mě tím překvapil a jsem za něj rád.
Nejde ani o to, že by tím rozpoutal nějaký velký skandál nebo vyvolal problém a nás by osvobodili. Ne, to by se ani stát nemohlo. Ale jsem za něj rád, protože bude moci prožít zbytek svého života s vědomím, že je lidská bytost, která nepodlehla strachu, i když mu vytrvale vyhrožovali, tlačili na něj, kopali do něj. Jenže on už vykročil tímhle směrem, udělal správný krok, a vy už ho nedonutíte, aby se vrátil zpátky. Jsem za něj moc rád.
Ve vaší úžasné zemi jsem strávil už rok a sledoval jsem vaši televizi. (Zpravodajské) pořady Vesti a Vremja jsou nesmírně povedené pořady. Celá vaše propaganda funguje fantasticky. Většina ruského obyvatelstva věří tomu, co tvrdí: Putin je skvělý. Na Ukrajině jsou fašisté. Rusko má vždycky pravdu. Všude jsou nepřátelé. Je to velmi dobrá propaganda.
Ale pochopil jsem také, že tu jsou lidé, kteří jsou chytřejší – jako například vy tady – a vládu podporují. Vy velmi dobře víte, že na Ukrajině žádní fašisté nejsou. Že Krym byl anektován nezákonně. Že vaše jednotky válčí na Donbasu. Dokonce i já – který sedím tady ve vězení – vím, že vaše jednotky válčí na Donbasu. Naše cely jsou plné vojáků, které tam posílají – jako hrdiny – ve vašich tancích, s vašimi zbraněmi. Bojují tam a myslí si, že na ně čekáte. (Ale) vrátí se, spolu se svými zbraněmi, a na hranicích je chytí a strčí do vězení. A oni budou překvapení: ‚Jak se něco takového mohlo stát? Vždyť nás předurčili k osudu hrdinů...‘ Nechápou, že ten vlak jede jen jedním směrem. Což vědí dokonce i tady ve vězení.
Potkal jsem v něm důstojníka (ruské vojenské zpravodajské služby) GRU, vašeho důstojníka, nebo spíš vojáka, kterého soudí kvůli jinému zločinu. Podílel se na anexi Krymu. 24. března (2014) připluli lodí do Sevastopolu a zablokovali jednotky ukrajinské armády. Jak se pak ukázalo, blokoval tu samou jednotku, kterou jsem pomáhal zásobovat a evakuovat. Je to zajímavá věc. Účastnil se, jeho prapor se účastnil, bitvy o Ilovajsk, který byl zničen ruskými vojáky.
Tohle jsou fakta na povrchu. Pokud se před nimi neschováváte, můžete je vidět. Tamhle, například, stojí trubadúři vašeho režimu, a nejsou to hloupí lidé. Vědí, jak to všechno je, ale pokračují ve lhaní. Stejně jako vy pokračujete ve své práci, a přitom sami v sobě nacházíte nějakou formu racionalizace. Pravděpodobně to tak dělají i oni: ‚Musíme nakrmit svoje děti; musíme něco dělat.‘ Jenže jaký má smysl vychovat další generaci otroků?
Ale vedle všech těchto lidí stojí ještě jiná část Rusů, která velmi dobře ví, co se děje. Která nevěří v pohádky vašeho agitpropu. Která chápe, co se ve světě děje – jaké hrozné zločiny vaši vůdci páchají. Ovšem tihle lidé se něčeho bojí. Myslí si, že nic se nemůže změnit. Že všechno půjde dál tak, jak to je. Že systém nemůže být zlomit. Že jsou sami. Že je nás málo. Že nás všechny uvězní. Že nás zabijí, zničí. A(tak) tiše jako myšky sedí ve svých dírách.
I my jsme měli zločinný režim, ale vyšli jsme proti němu. Nechtěli nás poslouchat – bili jsme do popelnic. Nechtěli nás vidět – zapálili jsme pneumatiky. A nakonec jsme vyhráli. Stejná věc se stane také vám, dříve či později. Nevím, v jaké podobě a nechci vidět nikoho trpět. Přeju vám jen, aby vám už nevládli zločinci.“
