Lidé mi do vězení v Rusku poslali 20 kilo dopisů. Byly pro mě tím nejcennějším, říká krymský aktivista

Oleksander Kolčenko – ukrajinský anarchista, kterého krátce po ruské anexi Krymu zadržela ruská tajná služba FSB společně s režisérem Olehem Sencovem – strávil v ruském vězení pět let. Během této doby obdržel od podporovatelů obrovské množství dopisů, které byly tím nejcennějším, co ve vězení měl. „Bral jsem si je všude s sebou – i když jsem šel jenom na lékařskou prohlídku,“ říká dva měsíce po svém propuštění v rozhovoru pro iROZHLAS.cz.

Rozhovor Kyjev/Moskva Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Oleksandr Kolčenko | Foto: Michaela Danelová | Zdroj: iROZHLAS.cz

Poslední měsíc jste strávil v České republice, kde jste absolvoval rehabilitační pobyt zprostředkovaný organizací Člověk v tísni. Jak vám tento pobyt určený zejména pro politické vězně pomohl?
Vězení je velice stresující místo, kde nikdy nebýváte sám. Proto jsem rád, že jsem díky této nabídce mohl alespoň změnit prostředí.

Pojďme si připomenout, jak jste se do ruského vězení vlastně dostal. K vašemu zadržení došlo v polovině května roku 2014. Co zatčení předcházelo?
Po anexi Krymu jsem se účastnil mnoha veřejných protestů proti vstupu ruských vojsk na ukrajinské území, doprovázel jsem zahraniční novináře, kteří přijeli o těchto událostech reportovat, a spolu s dalšími aktivisty jsme pořádali celou řadu dalších akcí.

Kdo je Oleksander Kolčenko?

Přestože se sám označuje za anarchistu a antifašistu, krátce po anexi Krymu v roce 2014 byl obviněn z příslušnosti k ultrapravicové skupině Pravý sektor a z přípravy teroristických činů. Společně se známým ukrajinských režisérem Olehem Sencovem si v roce 2015 vyslechl verdikt – Kolčenko 10 a Sencov dokonce 20 let vězení v Rusku. Po pěti letech za mřížemi se letos v září společně dostali na svobodu.

Ve stejnou dobu se na místě konaly i protesty obyčejných pracovníků, kteří se domáhali svých opožděných výplat. Na těchto akcích se ale objevilo víc provokatérů než protestujících, které ozbrojené složky rozháněly se zbraní v ruce. V tu chvíli mi došlo, že na Krymu už téměř není možné legálním způsobem demonstrovat. Tehdy jsem se dozvěděl o chystaném podpálení budovy, v níž mimo jiné sídlila Strana regionů prezidenta Viktora Janukovyče, především se tam ale nacházela hlavní výslechová místnost lidí zadržených v souvislosti s anexí. Nabídli mi, abych se toho také zúčastnil, a já souhlasil.

Kromě mě se akce účastnili další tři lidé. Dva z nich jsem viděl jen párkrát, a toho třetího dokonce jen jednou v životě. Krátce po zatčení z prvních dvou vymlátili přiznání, že se jednalo o akt terorismu, který měl zastrašit krymské obyvatele a donutit je k tomu, aby odmítli připojení k Ruské federaci. Jen pro představu, výsledkem celé akce byl jen spálený parapet a několik skříní.

Co se dělo s vámi?
Protože jsem byl poslední ze čtyř zadržených, ve vězení už mě nemučili jako ostatní. Klíčová svědectví totiž získali od dvou zatčených přede mnou. Obvinili mě ze spáchání teroristického činu a také ze členství v ukrajinské nacionalistické organizaci Pravý sektor. To bylo dost zvláštní, protože pro mě jako anarchistu jsou názory Pravého sektoru skutečně hodně vzdálené.  

Říkáte, že vás nemučili jako ostatní. Můžete popsat, jak tedy výslechy probíhaly?
Vše se odehrávalo ve výslechové místnosti, kde bylo šest až osm příslušníků bezpečnostních složek. Zatímco jsem byl připoutaný k židli, bili mě do hlavy, pěstmi mě mlátili do těla a ptali se mě na nějaká příjmení, která jsem nikdy neslyšel. V tu chvíli jsem se úplně neorientoval v čase, ale řekl bych, že to s přestávkami mohlo trvat dvě hodiny.

Krymská režisérka: Doma jsem nebyla pět let, ani otci jsem nemohla na pohřeb. Dnes tam vládne strach

Číst článek

Pak mě vedoucí výslechové skupiny odvedl do vedlejší místnosti, kam si s sebou vzal i počítač. Ptal se mě na události té noci a já mu tvrdil, že jsem sice byl na místě, ale šel jsem jen okolo a zaslechl jsem zvuk rozbitého skla. Na to mi vedoucí říká: „Co mi to tu vyprávíš?“ A otočil na mě monitor se svědectvím Oleksije Čirnije a Hennadije Afanasjeva, kteří byli zatčeni přede mnou. Ke všemu se přiznali a ve svých výpovědích samozřejmě mluvili i o mně.

Pak jsem popsal svoji verzi událostí a dorazil i advokát, kterého mi přidělili. Nesouhlasil jsem s tím, jak byly moje činy právně kvalifikovány, advokát mi ale doporučil s touto kvalifikací souhlasit. Tvrdil, že v zákoně neexistuje jiný způsob, jak tyto činy popsat. Když jsem se ale trochu víc seznámil s trestním zákoníkem Ruské federace, pochopil jsem, že mi advokát záměrně radil špatně.

‚Vězni si rozřezávali břicha‘

23. května 2014 vás z Krymu převezli do Moskvy a následně poslali do věznice Lefortovo. Co se vám tehdy honilo hlavou? Bál jste se o svůj život, nebo jste doufal, že se brzy dostanete na svobodu?
Když mě převáželi do Moskvy, byl jsem si dobře vědom toho, že za obvinění tohoto charakteru se dávají tresty deset let a víc. V duchu jsem se tedy připravoval na to, že až z vězení vyjdu, bude mi lehce pod čtyřicet. První dva měsíce to pro mě byla hrozná představa, měl jsem opravdu velký strach, ale pak jsem se s tím nějak sžil. Byl jsem připravený na to, že mi dají deset, možná dvanáct nebo patnáct let.

Nakonec jste dostal deset let, režisér Oleh Sencov obviněný spolu s vámi dvacet. Verdikt soudu jste si společně se Sencovem ale vyslechli až o rok později, v srpnu 2015.
Přesně tak. Soudní řízení se odehrávalo v červenci a srpnu roku 2015, kdy také vyřkli rozsudek. Všechno, co se dělo u soudu, bylo naprosto směšné. Když nás vezli na líčení, už předem nám jeden z příslušníků řekl: „Takže tobě dají deset let a Olehovi dvacet let.“ A přesně tak to i dopadlo. 

Na vynesení verdiktu jste vy i Sencov zareagovali úsměvem a zpěvem ukrajinské hymny. Co jste tím chtěli dát najevo? Věřili jste v tu chvíli, že ve vězení nezůstanete dlouho?  
Za sebe mohu říct, že v tu chvíli jsem se necítil jako účastník soudního procesu, ale spíš jako někdo, kdo se na tenhle cirkus dívá trochu zpovzdálí. Poté, co nám sdělili rozsudek, jsme si tedy s Olehem řekli, že se tohoto absurdního dramatu zúčastníme alespoň tímto malým vystoupením.

Kdy jste vůbec viděl pana Sencova poprvé? Jak jste se seznámili?
Poprvé jsme se viděli v zimě roku 2014, kdy jsme spolu několikrát jeli na Majdan. Pak jsme se potkávali na nejrůznějších akcích a setkáních, ale blíže jsme se seznámili až ve chvíli, kdy nás převáželi z Moskvy do Rostova a především během onoho soudního procesu.

Lefortovo nebo Rostov na Donu nebyly jediné ruské věznice, ve kterých jste se ocitl. Jaké byly ty další? Dokážete spočítat, kolikrát jste se stěhoval z jednoho vězení do druhého?
Ještě než jsem se dostal do Rostova, prošel jsem voroněžskou vazební věznicí. V Rostově jsem pak byl celkem ve dvou různých zařízeních – jedno byla věznice FSB, ve druhém případě šlo o běžnou trestaneckou kolonii. Následně jsem ještě jednou prošel přes Voroněž a pak přes Čeljabinsk do zmíněného Lefortova.

Ruská poslankyně navrhla přenést sídlo OSN na Krym. Ustaly by prý tak ‚bajky o údajné okupaci‘

Číst článek

Dá se zhodnotit, kde byly podmínky nejhorší?
To se asi nedá obecně říct. Každá z věznic měla svoje. Někde bylo lepší jídlo – například v Lefortově. Ve věznici v Kopějsku v Čeljabinské oblasti bylo horší jídlo, ale zase větší svoboda pohybu.

Jak vypadal váš běžný den za mřížemi?
Budíček byl v šest, od sedmi do osmi byla snídaně, pak procházela ranní kontrola. Následně byl volný čas. Od 12 do 13.30 jsme měli oběd, pak zase volný čas a večeře. V půl jedenácté večer se zhasínala světla a šlo se spát.

Co jste dělal o volném čase?
Mohl jsem číst knihy nebo chodit do tělocvičny. Ale lidé, kteří tam byli už před rokem 2012, mi vyprávěli, že po celý den stáli venku – ať už bylo horko, nebo mráz. Když byla velká zima, praskala jim kůže na uších, umrzaly prsty, pravidelně je bili a ponižovali. Ve spoustě ruských věznic jsou podobně příšerné podmínky dodnes. To, co jsem zažil já, by se dalo považovat za výjimku z obecného pravidla. Tyto mírnější podmínky ale byly vykoupeny tvrdými boji a krví vězňů, kteří se snažili situaci ve vězení zlepšit.

Vyprávěli vám, jak tyto boje vypadaly?
V jedné z věznic, ve které jsem byl i já, se každoročně konal den otevřených dveří pro příbuzné. Těm se samozřejmě ukázalo, jak je to tam krásné. Vězni ale jeden z těchto dnů využili k tomu, aby proti hrozným podmínkám protestovali. Vylezli na střechu a vyvěsili transparenty s nápisy, že tam dochází k mučení. Pak všichni vyšli z věznice ven, kde strávili dva dny, i když byla hrozná zima.

Kromě příbuzných tehdy dorazili i novináři a ochránci lidských práv, kteří informaci o protestu rozšířili napříč celým světem. Podmínky ve vězeních pak Putinovi vyčetl i americký prezident Barack Obama. Několik vězňů obvinili z organizace masových nepokojů, i když k žádnému násilí nedošlo, a rozvezli je do jiných věznic, kde sedí doteď.

Díky tomuto protestu nakonec skutečně došlo ke změnám. Předtím ale proběhla řada neúspěšných pokusů, kdy si vězni podřezávali žíly a rozřezávali si břicha. Skončili pak v nemocnicích, kde jim ale rány sešili naprosto neprofesionálním způsobem.

Oleksandr Kolčenko | Foto: Michaela Danelová | Zdroj: iROZHLAS.cz

20 kilo dopisů

Býval jste na cele sám, nebo vás vždy bylo víc?
Cela byla obrovská místnost, kde bylo zhruba 110 lidí.

Co se vám během dlouhých dnů za mřížemi honilo hlavou? Nad čím člověk přemýšlí, když několik let sdílí místnost s další stovkou lidí?
Snažil jsem se hodně číst knihy, ale i dopisy od lidí nebo jsem se bavil s ostatními vězni.

Kolik přišlo dopisů na vaši podporu?
Opravdu hodně.

Dá se spočítat, jestli jich byly desítky, stovky, nebo dokonce tisíce?
To nedokážu, ale mohu to říct v kilogramech – dohromady vážily zhruba 20 kilo.

Máte je dodnes schované? Vzal jste si je s sebou z vězení?
Samozřejmě. Bral jsem si je všude s sebou – i když jsem šel jen na lékařskou prohlídku. To bylo taky zvláštní, protože když jde vězeň do nemocnice, vezme si s sebou malou tašku s osobními věcmi. Po mně ale vždycky chtěli, abych si vzal všechno. Kdykoliv mě totiž mohli převézt jinam. Bral jsem si tedy i dopisy a všichni se mě pak ptali: „Na co taháš těch zbytečných 20 kilo? Proč to s sebou pořád vozíš?“

Rusko má zpět práva v Radě Evropy, které ztratilo po anexi Krymu. Hrozilo odchodem z organizace

Číst článek

Proč jste to tedy vozil?
Protože z materiálních věcí to bylo asi to nejcennější, co jsem měl.  

Měl jste během svého pobytu ve vězení informace o tom, co se děje se Sencovem a dalšími odsouzenými, například Hennadijem Afanasjevem?
Jenom z médií a také od svého advokáta.

Případ vašeho odsouzení a odsouzení režiséra Oleha Sencova vyvolal velkou odezvu organizací po celém světě. Dostaly se k vám zprávy o této podpoře? Hovořil jste o dopisech od lidí, ale věděl jste o celém tom mediálním poprasku, který váš případ doprovázel?
Samozřejmě. Byla to velká morální podpora, ty dopisy mi opravdu hodně pomáhaly a s některými jejich autory jsem už měl možnost se osobně setkat. Mělo to ale i praktické dopady. Bachaři i někteří vězni na mě koukali s pohrdáním, nemohli si ale dovolit chovat se ke mně jakkoliv nekorektně, aby se to pak nedostalo na veřejnost.

Silné emoce nepřišly

Z ruského vězení jste byl propuštěn letos v září v rámci výměny vězňů mezi Ukrajinou a Ruskem. Můžete popsat okamžik, kdy jste se dozvěděl, že máte být propuštěn na svobodu?
Skutečně jistý svým propuštěním jsem si byl až 7. září, tedy v den výměny. Probudili mě důstojníci a řekli: „Pojď, osvobozují tě.“ Pak mi vydali všechny osobní věci, dokumenty, peníze a byl jsem svobodný.

Do Kyjeva jste přiletěl společně s třicítkou dalších propuštěných včetně ukrajinských námořníků zajatých loni u Kerčského průlivu. Na letišti vás přivítal i prezident Volodymyr Zelenskyj. Jak jste tento okamžik prožíval?
Bylo samozřejmě velice příjemné, že se naše osudy dotkly tolika lidí. Letiště bylo zaplněné lidmi, kteří nás srdečně vítali. Ale abych řekl pravdu, nějaké silné emoce jsem v tu chvíli neprožíval.

Kdo vás osobně přivítal na letišti? Byla tam vaše rodina?
Byla tam moje máma a neteř, která se předtím dostala na univerzitu do Kyjeva. Z Krymu také přijela moje sestra, která už pak v Kyjevě zůstala.

Kdo z vaší rodiny na Krymu dodnes zůstává?
Spíš vzdálení příbuzní.

Jireš z české delegace při NATO: V Pobaltí má Rusko drtivou převahu, snažíme se to změnit

Číst článek

S blízkou rodinou tedy dnes žijete v Kyjevě.
Přesně tak.

Kdy jste poprvé viděl Sencova?
V autobuse, kterým nás vezli na letiště do Moskvy. Byl jsem hrozně rád, že ho vidím a že letí se mnou domů.

Co jste si řekli jako první?
Když mě v tom autobuse uviděl, řekl: „Jé, ty tu jsi taky?“ Pozdravili jsme se a vzájemně si pogratulovali, že jsme na svobodě.

Stýkáte se od té doby pravidelně?
Několikrát jsme se viděli a také si voláme, ale je to docela vzácné, protože od svého propuštění má velmi nabitý program.

Od vašeho propuštění uběhly už dva měsíce. Jak si užíváte nově nabyté svobody?
Po příletu do Kyjeva jsem hodně času trávil rozhovory s novináři. Poslední měsíc jsem byl tady v Česku. Navštívil jsem Prahu, Brno, Poděbrady, Karlovy Vary a byl jsem také v Berlíně.

Řekl byste, že vás pobyt ve vězení nějakým způsobem poznamenal? Změnila se například nějak vaše povaha či osobnost?
Neřekl bych, že to je nějak výrazná změna. Začal jsem ale brát víc vážně, co říkám a jak se chovám, protože ve vězení na tom hodně záleží.

Co plánujete do budoucna? Chcete ve svém anarchistickém, antifašistickém aktivismu pokračovat?
Ano, plánuji v třídním boji dál pokračovat. Ale můj hlavní úkol je nyní připomínat světu další vězně držené Kremlem a upozorňovat na lidi, kteří kvůli putinovskému režimu trpí a snaží se s ním bojovat. Také chci začít studovat a pak si i hledat práci.

Můžete na závěr říct, co říkáte na politiku Zelenského a jeho deklarovaný zájem mluvit s Putinem a řešit s ním budoucnost Krymu i východu Ukrajiny?
Velice těžko se mi to hodnotí. Pět let jsem byl mimo a za ty dva měsíce jsem zatím nestihl zprávy každý den sledovat. Ale osobně si myslím, že návrat Donbasu a Krymu nemá vojenské, ani diplomatické řešení. Jediný způsob, jak tyto oblasti vrátit Ukrajině, by bylo celospolečenské povstání Ruska proti Putinově režimu.

Eliška Kubátová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme