Utekli před boji a útlakem, některým sport zachránil život. Příběhy z olympijského týmu uprchlíků

Syřance Yusře Mardiniové zachránila život láska k plavání, když se v roce 2015 vydala na cestu do Evropy a přetíženému člunu selhal ve vodách mezi Tureckem a Řeckem motor. Její příběh obletěl svět už během olympijských her v Riu, kdy poprvé nastoupila za mezinárodní tým uprchlíků. Startovala za něj i letos a spolu s ní dalších 28 závodníků, které spojuje jedno: pohnutý osud, navzdory kterému se dostali na největší sportovní událost světa.

Tokio Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Tým uprchlíků v brazilském Riu tvořilo deset sportovců ze čtyř zemí, v Tokiu už je to devětadvacet sportovců

Tým uprchlíků v brazilském Riu tvořilo deset sportovců ze čtyř zemí, v Tokiu už je to devětadvacet sportovců | Zdroj: Reuters

Po pěti letech tvrdého tréninku se naděje na lepší umístění pro Yusru Mardiniovou rychle rozplynuly. Její čas byl v kvalifikaci v disciplíně 100 metrů motýlek zdaleka nejhorší. Už jen účast na olympijských hrách v japonském Tokiu je pro ni ale důležitým životním okamžikem.

Olympiáda očima reportéra Bureše: Hry jsou bez diváků poloviční, atmosféra postrádá důstojnost

Číst článek

„Pro mě je Tokio ještě emotivnější než Rio de Janeiro,“ cituje server Deutsche Welle Syřanku, která ve své kategorii sice zaostává za nejlepšími plavci světa o více než deset sekund, jako účastnice mezinárodního týmu uprchlíků ale nemusí splňovat olympijské standardy jako závodníci reprezentující jednu z více než 200 zemí světa.

V Riu de Janeiru, kde v roce 2016 mezinárodní tým uprchlíků startoval pod společnou olympijskou vlajkou vůbec poprvé, byla Yusra Mardiniová jednou z hlavních tváří nově vzniklé sestavy. Média po celém světě hltala její příběh, kdy se se starší sestrou Sarah – také vášnivou plavkyní – rozhodla odejít z válkou zmítaného Aleppa do Evropy.

Na nebezpečnou cestu se vydaly bez rodičů, jen se strýcem a bratrancem. Dramatické okamžiky, které následovaly po opuštění tureckých břehů, před pěti lety popsala v rozsáhlé audiovizuální reportáži Českého rozhlasu.

Vlevo Yusra Mardiniová a vpravo její sestra Sarah | Zdroj: Reuters

Byl srpen 2015 a Yusra se Sarah po dlouhém čekání konečně vyrazily na cestu z Turecka do Evropy. Spolu s dalšími běženci nastoupily do člunu, který byl určen zhruba pro sedm lidí, pašeráci jich do něj ale poslali více než dvacet. Loď byla přetížená a motor přestal po 15 minutách fungovat.

Jako první se odhodlala skočit do vody její sestra, pak se k ní přidala i Yusra a společnými silami se snažily člun k břehům dotlačit. K řeckému ostrovu Lesbos to ale bylo stále daleko, po třech hodinách proto snažení vzdaly a vyčerpaná Yusra vylezla zpátky na člun.

Když člun nakonec dorazil ke břehu řeckého ostrova, byla už tma. „Všichni pláčou, objímají se, kontrolují telefony. Měla jsem pocit, jako by mi patřil celý svět, a teď jenom pláču, že jsem vůbec naživu,“ popsala pro Český rozhlas své tehdejší pocity, když po několika hodinách strachu a paniky mezi pasažéry dorazila na Lesbos.

Odtud se jim pak se sestrou podařilo dostat přes Makedonii, Srbsko a Maďarsko až do Německa, kde Yusra začala opět trénovat plavání, zatímco Sarah pravidelně odjížděla na Lesbos pomáhat ostatním uprchlíkům.

„Tenhle příběh už jsem vyprávěla snad milionkrát. A pokud budu muset, klidně ho ještě milionkrát řeknu… Sice bych radši jen plavala, svůj příběh chci ale vyprávět znovu a znovu – možná dokáže lidem dodat odvahu,“ říká dnes Yusra podle Deutsche Welle.

Příběh Syřanky Yusry Maradiniové v roce 2016 obletěl svět | Zdroj: Reuters

Běh za život

Hlavní tváří mezinárodního týmu uprchlíků byla Yusra Mardiniová i letos. Během zahájení her se stala vlajkonoškou, stejně jako u většiny ostatních sportovních týmů ale nenesla vlajku sama. Spolu s ní vedl mezinárodní sestavu běžec Tachlowini Gabriyesos původem z Eritreje.

‚Od počítače tvořím pro celý svět.‘ Češka navrhla olympijské dresy pro sportovce Německa a Izraele

Číst článek

Z rodné země odešel v pouhých 12 letech bez doprovodu rodičů. „Dvanáctiletý chlapec nechce být daleko od své matky a určitě ji nechce opustit, máte ale strach… Chci žít jako lidská bytost – ráno vstát a plnit si své sny. Chci svůj život žít,“ vysvětluje pro izraelský deník Haaretz, proč se navzdory nízkému věku rozhodl před tuhým eritrejským režimem uprchnout.

Cesta do Izraele, kam se dostal v roce 2012, pro něj rozhodně nebyla snadná. V súdánské poušti a na Sinajském poloostrově se stal svědkem mnoha zvěrstev a otřesných zážitků, na které nikdy nezapomene. Bezradnou situaci uprchlíků totiž využívají některé tamní kmeny, které běžence unášejí a následně se snaží od jejich rodin získat výkupné.

Mnozí z nich řádění kmenů nepřežili. Tachlowini popisuje, jak jednoho dne usnul pod skálou v poušti, aby si alespoň na pár hodin odpočinul. Po probuzení zjistil, že leží vedle mrtvého těla.

„Podíval jsem se na něj a najednou jsem měl pocit, jako bych místo svých 37 kilo vážil 200. Celý jsem se otřásl. Bylo to, jako bych byl přitlačený k zemi a nemohl se pohnout,“ popisuje hrůzný zážitek traťový běžec, který se pokusí doběhnout pro medaili první srpnový týden v závodě mužů na 1500 metrů.

Jižní Súdán – častý zdroj

Jako 14letý chlapec musel před konfliktem v oblasti dnešního Jižního Súdánu utíkat také Paulo Amotun Lokoro. Domov opustil v roce 2006 a skončil v uprchlickém táboře v sousední Keni, kam za ním později dorazil i jeho otec.

Klammerta čeká v Tokiu ‚zavalitý‘ Izraelec Kochman. Český judista si na něj přes minulé prohry věří

Číst článek

Být uprchlíkem nebylo nic, co by si dnes 29letý Paulo přál, napnul proto všechny síly a snažil se udělat maximum pro to, aby se ze složité situace dostal.

„Brzy jsem si uvědomil, že mám talent na běhání, které se pro mě stalo způsobem, jak se vypořádat s každodenním životem. Nikdy jsem ale nepomýšlel na to, že bych se jednou mohl účastnit olympiády,“ říká jeden ze členů mezinárodního uprchlického týmu, který běžel patnáctistovku už na olympiádě v Riu de Janeiru.

Z Jižního Súdánu pochází i další čtyři sportovci, kteří do závodu nastoupili pod společnou olympijskou vlajkou. Je mezi nimi i atletka Rosa Lokonyenová, která s rodinou uprchla před násilím a občanskou válkou ve svých osmi letech, nebo čtvrtkař James Nyang Chiengjiek.

„Když do naší vesnice přišli vojáci, na nic jsem nečekal a utekl do buše. Zabili by mě, tak jako zabili mého dědu krátce poté, co ho naverbovali do armády. Už odmalička běhám. Běh mi zachránil život,“ zprostředkoval jeho pohnutky k útěku Český rozhlas.

Mezi novými posilami týmu je i taekwondistka Kimía Alízadeová | Zdroj: Reuters

Ženy prchají před útlakem

Zatímco Syřanka Mardiniová a část výpravy z Jižního Súdánu už mají s účastí na olympijských hrách zkušenosti z roku 2016, pro více než desítku sportovců z mezinárodního týmu uprchlíků je Tokio první takovou příležitostí. Pro srovnání, v brazilském Riu čítal nově vzniklý tým deset lidí, do Japonska jich ale odjelo celkem 29.

Kolik lidí je potřeba k rozbití lepenkové postele? Sportovci se v olympijské vesnici baví testováním

Číst článek

Mezi novými posilami týmu je i taekwondistka Kimía Alízadeová, která v Riu de Janeiru sice také soutěžila, tehdy ale do Brazílie dorazila ještě jako reprezentantka Íránu.

Alízadeová na minulých hrách skončila třetí a v pouhých 18 letech získala olympijskou medaili jako vůbec první íránská sportovkyně. Kvůli povinnému nošení hidžábu, sexismu ze strany funkcionářů a výrokům typu „cudná žena by neměla takhle (během taekwonda) roztahovat nohy“ ale z islámské republiky na počátku loňského roku emigrovala a usadila se v Německu, za které chtěla v Tokiu nastoupit.

„Jsem jednou z milionů utlačovaných žen v Íránu, se kterými si léta jen hrají. Nosila jsem na sobě, co mi řekli. Opakovala jsem, co mi nařídili. Na žádné z nás jim ale nezáleží, jsme jen jejich nástroje,“ napsala tehdy na instagramu Alízadeová.

Její snaha dostat se na hry v německých barvách nevyšla, mezinárodní olympijský výbor ji však zařadil do týmu uprchlíků, počet účastnic soutěže v taekwondu do 57 kg tak stoupl na sedmnáct. A co osud nechtěl, los jí v jediném kvalifikačním utkání o postup do osmifinále přisoudil soupeřku z její bývalé vlasti Nahíd Kijáníovou.

Alízadeové se v Tokiu poměrně dařilo – porazila nejen íránskou soupeřku, ale také Britku Jade Jonesovou, kterou tak připravila o možnost získat třetí olympijské zlato v řadě. V souboji o bronz ji ale porazila turecká reprezentantka, Alízadeová tak na stupně vítězů nakonec nedosáhla.

Podobně jako íránská sportovkyně čelila útlaku i další její kolegyně z uprchlického týmu Masomah Ali Zadaová. Pětadvacetiletá Afghánka propadla cyklistice už v útlém věku, v rodné zemi se ale sportu nemohla věnovat naplno. Dnes žije společně s rodinou ve Francii, kam utekli před radikálním hnutím Tálibán v roce 2016 a následně tam i získali azyl.  

‚Jako první byly evakuovány dívky.‘ Afghánky prchají před hrozbou sexuálního otroctví Tálibánců

Číst článek

„Tálibán nechtěl akceptovat, že ženy mají právo jezdit na kole. Podle nich tak nejdeme ostatním dívkám příkladem,“ vysvětlila Zadaová, která proto společně s dalšími Afghánkami jezdívala na kole potají.

Její bývalé kolegyně z afghánské cyklistické federace jí dodnes fandí, sledují průběh olympijských her a neskrývají hrdost.

„Sledovala jsem, co všechno si musela jako cyklistka vybojovat jen proto, že je žena… Když vidím, jak daleko se teď dostala, je to pro mě hodně emotivní. Jsem na ni neskutečně hrdá,“ říká pro britský deník The Guardian jedna z jejích kamarádek, která s ní v Afghánistánu jezdila bok po boku, na rozdíl od Zadaové ale v rodné zemi zmítané boji s Tálibánem zůstala.

Eliška Kubátová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme