Pomůže Bůh, nebo zeď?
Reportáž z Tangieru, amerického ostrova, který mizí před očima

Tangier / USA | Jan Kaliba |


Když koncem loňského roku připojila i Sýrie podpis pod Pařížskou dohodu o klimatu, staly se jedinou zemí, která se otevřeně staví proti ní a plánuje z ní vystoupit, Spojené státy. Zároveň politika současného prezidenta Donalda Trumpa bere větší ohled například na zájmy uhelného průmyslu než na varování vědců před následky globálního oteplování. Přitom jednou z jeho prvních obětí se může stát malý americký ostrov Tangier, kam je to od Bílého domu vzdušnou čarou jen o něco víc než sto kilometrů. Reportáž vznikla pro pořad Zaostřeno Českého rozhlasu Plus.

Ostrov Tangier (USA)

Přehrát

00:00 / 00:00

Reportáž Jana Kaliby z mizejícího amerického ostrova Tangier.

Ostrov se potápí, podle některých vědeckých předpovědí může být už za 25 let neobyvatelný, ale tamní rybářská komunita vidí příčinu jinde než ve změně klimatu a Donald Trump tam drtivě vyhrál volby a těší se velké popularitě.

Kupuju palubní lístek na loď Steven Thomas, která je každý den půl hodiny po poledni jedním z mála pravidelných spojení s ostrovem, kam je to odsud z městečka Crisfield v Marylandu asi hodina plavby. Tahle loď slouží zároveň jako evakuační pro obyvatele Tangieru v případě nouze a její název je také jménem kapitána, už čtvrté generace v rodině, která tohle spojení provozuje.

Na ostrově mě vítá Susan Crockettová a usazuje mě na golfový vozík. Tím mě a další dva hosty veze do několik set metrů vzdáleného hotýlku, který její rodina na ostrově vlastní. „Kola a golfové vozíky jsou tady nejrozšířenějšími dopravními prostředky. Všichni máme auta, ale většinou ne tady. Parkujeme na pevnině, v Crisfieldu, odkud jste teď připluli. Poštovní loď jezdí kromě neděle každý den celý rok, na tu spoléháme,“ říká Susan.

Během dvouminutové jízdy mi stihne Susan ukázat, kde jsou na Tangieru restaurace, prodejna zmrzliny, obchod, pošta, muzeum i jeden ze dvou kostelů. To všechno míjíme, než nás z vozíku vyloží u hotelu.

Na Tangieru mají úzkou asfaltovou silnici, pěšky po ní celý ostrov přejdete za slabou půlhodinu. Celkově má ostrov tři čtvereční kilometry, ale každý rok moře ukusuje asi pět metrů břehu, někde i víc.

Za posledních 150 let zmizely dvě třetiny ostrova pod mořskou hladinou. Nejvyšší bod vyčnívá jen jeden metr nad ní. A zmenšuje se i zdejší komunita, která ostrov obývá už od 18. století. Před necelými sto lety tu žilo víc než 1000 lidí, v poslední době počet klesl pod 500.

„Tohle je izolované místo, možná nejvíc izolované ze všech na americkém Východě. Je to jen asi sto mil od Washingtonu, ale je velmi těžké se sem dostat. Ta dlouhá izolace způsobila i to, že je tu prakticky každý s každým aspoň vzdáleně příbuzný. A místní také mluví svou vlastní verzí angličtiny, velmi zvláštní a pro lidi zvenčí těžko srozumitelnou,“ říká Earl Swift, přívětivý, subtilní chlapík s lysinou a bílou bradkou, kterému o ostrově Tangier právě vyšla kniha s příznačným názvem Chesapeake Requiem.

Eroze a stoupání hladiny jako spojité nádoby

Earl není místní, ale strávil tady na ostrově čtrnáct měsíců v kuse. Zažil zamrzlé vody zdejší zátoky Cheseapeake i letní horka, před kterými se venku nedá schovat, protože na ostrově skoro nejsou stromy. Ale především pronikl do duše a života zdejší rybářské komunity, které hrozí zánik.

„Poprvé jsem tu byl na několik týdnů na přelomu století a vrátil jsem se až v prosinci 2015. Ten rozdíl bil do očí. Pro zdejší lidi je těžké ho vnímat, když tu žijí den za dnem. A tvrdí, že jejich hlavní problém je eroze, ne stoupání mořské hladiny. S tím já nesouhlasím, jsou to spojité nádoby. Účinky stoupání mořské hladiny jsou záludné a erozi zesilují,“ popisuje Earl Swift.

„Nejenže pod vodou za těch 15 let zmizel celý dlouhý poloostrov na jihu Tangieru a že se se ostrov zmenšil na okrajích. Ale také příliv teď prosakuje půdou, to se předtím nedělo. Kde bývala bažina, vidíte stojatou vodu. Kde bývala pevná země, tam je teď bažina. Potoky se rozšířily tak, že teď rozdělují ostrov na tři malé. Ty rozdíly šlo těžko přehlédnout,“ dodává.

‚Potřebujeme stavět bariéry‘

„Tangier je domov a doma je nejlíp, milujeme to tady,“ vyznává se James Eskridge. Nastartoval svou rybářskou loďku, do které narážejí vlny a šlehá vítr, a z vody ukazuje stále ustupující pobřeží ostrova.

Jamesovi tu nikdo neřekne jinak než jeho přezdívkou Ooker, už dvanáct let dělá starostu ostrova a loni se stal celonárodní celebritou. V televizi se Ooker přel o existenci změny klimatu s Alem Gorem a taky mu osobně zavolal prezident Donald Trump.

„S prezidentem Trumpem jsme mluvili o našem problému, kterým je eroze. To nám otevřelo dveře k lidem ve Washingtonu, kteří by se s námi jinak podle mě vůbec nebavili. My potřebujeme řešení a potřebujeme ho rychle. Tamhle vidíte kamennou bariéru, kterou jsme postavili na západní straně ostrova v roce 1989. Od té doby jsme tam neztratili ani centimetr země,“ ukazuje starosta Ooker.

Dodává, že guvernér Virginie Northam slavnostně podepsal financování mořské zdi na severozápadě: „Stavba začne příští rok. Ale potřebujeme ochránit ještě východní stranu. Peníze musí schválit Kongres, to sám prezident nevyřeší, ale je to povzbuzující a dobrý pocit, že ví o našem problému a stojí na naší straně.“

Zarytý Trumpův příznivec

Ookerovi předci tu lovili ryby a kraby už před víc než dvěma sty lety – jeho otec, otec jeho otce, a tak dále. On v tom pokračuje, na levém předloktí má vytetovanou rybu s nápisem Ježíš, na pravém židovskou hvězdu.

Každý den kromě neděle vstává o půl třetí ráno, vyrazí do své rybářské chatrče, a než se vydá na moře, vyvěsí na stožár tři vlajky – Spojených států, Izraele, se kterým sympatizuje, a Donalda Trumpa.

„Děkoval mi za podporu, kterou tady na Tangieru měl. Při volbách tu získal skoro 90 procent hlasů. Ale nejen kvůli naší naději, že nám pomůže se stavbou zdi, i z jiných důvodů. Vždycky lidem říkám, že s ním půjdou věci rychleji, zmírňuje různé regulace. Taky jsme se při tom telefonátu s prezidentem shodli ohledně stoupání mořské hladiny, globálního oteplování a podobně,“ líčí Ooker.

Starosta dodává, že odmalička zažívá tuhé zimy a pak zas období, kdy zátoka nezamrzne. „Když fouká z východní strany, je příliv odjakživa velmi silný a na ostrově to zaplaví ulice, to je taky tradiční věc. Nevěřím, že na něco z toho má vliv člověk.

„Za posledních 50 let jsem byl tady na moři skoro každý den, a kdyby se hladina zvedala, řekl bych to, nemám důvod to popírat. Ale pokud se zvedá, neumím to rozeznat, na rozdíl od eroze, ta postupuje každým týdnem. Na tu se soustředíme, protože je to eroze, co nás odsud může vyhnat,“ říká Ooker, zatímco řídí svou loď směrem k Uppards – bývalé části Tangieru, která je teď samostatným a neobydleným ostrovem.

Když plujeme kolem břehů ostrůvku Uppards, ukazuje starosta na smutné známky někdejšího lidského osídlení.

Stojím na malé pláži, do které jsou jako neúprosné důkazy přírodní síly zabořené staré pneumatiky a zrezivělé, trávou prorostlé vany, zbytky cihel z domů, které dávno pohltil oceán, ale hlavně několik mramorových náhrobků, které moře vyvrhlo na pevninu.

Na náhrobku čteme jméno Margaret A. Pruitt, která zemřela 2. prosince 1901.


„Jeden rodinný hrob jsem takhle přesunul. Byl tu pohřbený jeden z Eskridgeů a jeho hrob začala pohlcovat voda. Tak jsem naložil náhrobní desku, vykopal kosti, dal je do krabice a pohřbil je na Tangieru. Někteří se sem stále vracíme a sledujeme, jak moře postupuje. Ale jiní to radši nechtějí vidět, protože nám to připomíná, co se s námi stane, když nepřijde pomoc. Neustále se za to modlíme. Bůh nás tu zachoval po staletí a budeme na jeho ochraně závislí, dokud nedostaneme mořskou zeď,“ říká Ooker.

‚Bůh je s tebou‘

Nedělní mše na ostrově Tangier, to je silný komunitní zážitek. Začíná se v deset hodin chvalozpěvem. Lavice protestantského novozákonního kostela jsou solidně zaplněné. Venku se spustil silný déšť a střechou začíná do dřevěné stavby zatékat.

Uvnitř panuje vřelá atmosféra, místní mi několikrát třesou rukou a děkují, že se účastním jejich velmi neformální, až intimní bohoslužby.

Ostrované jeden po druhém vstávají, vyprávějí své spirituální zážitky z uplynulého týdne a navrhují, komu a proč věnovat následující modlitbu. Dovíte se, co se komu zdálo, komu se zrovna narodilo dítě, kdo opravuje dům nebo kdo se léčí s rakovinou. „Bůh je s tebou,“ ujišťuje dotyčného kazatel.

Tím je Douanne Crockett, učitel angličtiny a historie v místní jednotřídce a přímý potomek prvního osadníka ostrova Tangier z 18. století.

„Vždycky jsme pevně věřili, že náš ostrov střeží Bůh. Křesťanství pro nás vždycky bylo důležité. A jak bychom taky mohli nemít víru, když žijeme uprostřed zálivu Chesapeake, kde dávno mělo být po nás - po všech těch hurikánech a tuhých zimách, kdy se sem ani odsud kvůli ledu nedalo jet lodí. Ale naše komunita je tu už víc než tři sta let a my víme, že je to sám Bůh, kdo nás tu po ty roky zachoval,“ říká kazatel.

„Lidi budou říkat, tak proč potřebujete stavět kolem ostrova drahou zeď, když věříte bohu? Ano, bůh nám dává věci, které jsou potřeba, aby se naplnily jeho záměry. A my teď ze všeho nejvíc potřebujeme zeď, která by fyzicky bránila ostrov před erozí,“ dodává.

Tady se ale spirituální stránka mísí se záležitostmi naprosto světskými. Stavba zdi a dalších ochranných prvků kolem celého ostrova by stála mezi 20 a 30 miliony dolarů, tedy v přepočtu skoro jeden a půl milionu korun na každého obyvatele Tangieru včetně batolat.

Místní argumentují tím, že jiný ostrov v této zátoce se vláda rozhodla zachránit za ještě větší peníze, a žijí tam jen divoká zvířata. Takže – existují vůle a politická síla, které by dokázaly Tangieru pomoci, když navíc není jisté, na jak dlouho by zeď zkázu odvrátila?

Odpovídá spisovatel Earl Swift, který se mše také účastní: „Pokud bychom to brali jen podle počtu lidí, o které tu jde, tak to nedává smysl. Jenže Tangier není jako ostatní americká města. Je to samostatný ostrov, je tolik odlišný od ostatních amerických maloměst! Takže tu může být politická vůle zachránit ho coby jedinečné místo. A doufám, že se to stane, protože je to tu úžasné.“

„Lidé musejí být vynalézaví a spoléhat jen sami na sebe jako nikde jinde. Komunita tu není jen prázdné slovo, opravdu něco znamená. Tohle jsou lidé, kteří by jeden pro druhého obětovali život. A taky to dělají. Takže možná Kongres odhlédne od malého počtu lidí a řekne si, že tohle je koření Ameriky – zajímavé a důležité místo, které stojí za to zachránit,“ pokračuje Earl.

Tangier především?

Starosta James Ooker Eskridge doplul ke své chatrči na vodě, jakou tu má každý z víc než sedmdesáti lovců, a na noc sundává vyvěšené vlajky, včetně té, která oslavuje prezidenta.

„Loni jsem zjistil, že když podporujete Donalda Trumpa nebo zpochybňujete stoupání hladiny moří a změnu klimatu, naděláte si spoustu nepřátel. Hodně lidí nám psalo a volalo, a byly to nenávistné vzkazy z celé země. Ti lidi nám přáli, ať se náš ostrov potopí a my ať se tu utopíme. To nikdy nepochopím. Můžete přece volit jinak a mít na věci jiné názory, ale pořád se k sobě navzájem chovat zdvořile,“ vypravuje Ooker.

Se svou manželkou adoptoval a tady na ostrově vychoval čtyři indické dívky, které teď žijí na různých místech Spojených států. Jeho bratr padl ve Vietnamské válce. A Ooker si stále myslí, že by Američané měli pomáhat druhým a jejich země se angažovat ve světě.

Ovšem v první řadě by podle něj měla vláda vyčlenit peníze na pomoc jeho ostrovu. Heslo Donalda Trumpa „Amerika především“ si Ooker coby zdejší starosta přetvořil na „Tangier především“.

Jan Kaliba