P. Lovětínská: Přemýšlím, kdo z kamarádů se z Iráku nevrátí

První Češka u americké národní pěchoty Petra Lovětínská-Seipel, která jako jedna z prvních žen vystudovala prestižní americkou vojenskou akademii Citadel a prošla nasazením ve válce v Iráku, plní nyní své úkoly rozpočtové důstojnice na štábu amerického námořnictva východního pobřeží v Norfolku ve státě Virginia.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Kapitánka Petra Lovětínská | Foto: Miroslav Konvalina

Severoamerický zpravodaj Českého rozhlasu Miroslav Konvalina se za první českou "mariňačkou" vypravil, aby zjistil, jak se ona a její kolegové dívá na válku v Iráku.

Kapitánka Petra Lovětínská-Seipel je už pět let americkou občankou, důstojnicí námořní pěchoty, která jako zásobovač součástek pro letadla prošla šestiměsíčním nasazením na vojenské lodi Bonhomme Richard v Perském zálivu během poslední války v Iráku.

Nyní už rok pracuje v rozpočtovém úseku štábu námořnictva východního pobřeží v Norfolku, jejím úkolem je počítat, co stojí nasazení letadel v Iráku a v Afghánistánu: ,,Každý měsíc počítám, kolik máme nalétáno hodin a kolik nás to stálo, a pak musím dávat report svému nadřízenému."

O tom, co se děje v Iráku, věděla Petra Lovětínská před invazí spojenců jen rámcově: ,, Než jsme odjeli, tak nám řekli, že prezident Spojených států se rozhodl, že pojedeme do Iráku, protože si myslí, že má sklady biologických a chemických zbraní, a také, že je důležité, abychom odstranili Saddáma Husajna, protože utlačuje své lidí a Iráčany by samozřejmě měli mít právo žít v klidu a pokoji."

Každý příslučník námořní pěchoty také věděl, co se od něj čeká: ,,Aby naše letadla měla co nejvíce součástek a mohla nalétat co nejvíce hodin, aby mohla podporovat naše jednotky v Iráku, pěšáky, kteří šli směr Bagdád."

Petra Lovětínská je už v Norfolku přes rok, ale stále na základně potkává kamarády, kteří se právě z Iráku vrátili: ,,Ten chod života ve válce je rychlejší a když se lidé vrátí domů, kde chod života není tak rychlý, najednou nevědí, co se sebou dělat." Někteří příslušníci námořní pěchoty po návratu z Iráku změnili názor na svět: ,,Někteří stále věří v to, co děláme v Iráku, a někteří rádi nejsou, nemyslí si, že je to důležité. Občas lidé o tom nechtějí mluvit, protože na to mají nekladné vzpomínky."

Kapitánka Lovětínská si myslí, že když poprvé šli do Iráku v roce 2003, tak všichni byli nadšení, nyní už to není takové, vidí, že se tam už lidi neradi vrací: "Hlavně kvůli tomu, že v novinách je to, co tam děláme špatně a o mrtvých, a ne že v Iráku jsou lidé, kteří jsou rádi, že jsme je osvobodili."

Petra si myslí, že kdyby vojáci viděli, že jejich práce je doma oceněná, tak by se tam i rádi vrátili. Cití ale podporu sousedů, přátel a rodiny: "Hodně lidí vám řekne, že s válkou nesouhlasí, ale že vždy bude podporovat naše ženy a muže v uniformě. Podporují nás tím, že mají na autěch vlaječky nebo magnety a že posílají dopisy a balíčky vojákům do Iráku."

Petra vždy s válkou počítala, a tak kdyby kapitánce Lovětínské řekli, že má jet znovu do Iráku, neváhala by: ,,Sbalila bych si věci a a odjela bych, protože člověk, když je u armády nemá nárok na to, že se mu tam nechce. Co řekne prezident musím udělat, ať se mi to líbí nebo ne."

Petra Lovětínská si po návratu z Iráku vzala mariňáka z jejich jednotky v námořní pěchotě, má také mnoho kamarádů v armádě, letectvu, kteří už prošli Irákem. Válka je pro ní osobní záležitostí: ,,Musím říci, že vždycky přemýšlím o tom, kdo z mých kamarádů se mi vrátí, a kdo ne."

Pozn.: Interview obsahuje soukromé názory Petry Lovětínské-Seipel, které se nemusí shodovat s nazorem Námořní pěchoty USA, Ministerstva Obrany USA či vlády USA.

Milan Kopp, Miroslav Konvalina Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme