P. Lovětínská: Přemýšlím, kdo z kamarádů se z Iráku nevrátí

První Češka u americké národní pěchoty Petra Lovětínská-Seipel, která jako jedna z prvních žen vystudovala prestižní americkou vojenskou akademii Citadel a prošla nasazením ve válce v Iráku, plní nyní své úkoly rozpočtové důstojnice na štábu amerického námořnictva východního pobřeží v Norfolku ve státě Virginia.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Kapitánka Petra Lovětínská | Foto: Miroslav Konvalina

Severoamerický zpravodaj Českého rozhlasu Miroslav Konvalina se za první českou "mariňačkou" vypravil, aby zjistil, jak se ona a její kolegové dívá na válku v Iráku.

Kapitánka Petra Lovětínská-Seipel je už pět let americkou občankou, důstojnicí námořní pěchoty, která jako zásobovač součástek pro letadla prošla šestiměsíčním nasazením na vojenské lodi Bonhomme Richard v Perském zálivu během poslední války v Iráku.

Nyní už rok pracuje v rozpočtovém úseku štábu námořnictva východního pobřeží v Norfolku, jejím úkolem je počítat, co stojí nasazení letadel v Iráku a v Afghánistánu: ,,Každý měsíc počítám, kolik máme nalétáno hodin a kolik nás to stálo, a pak musím dávat report svému nadřízenému."

O tom, co se děje v Iráku, věděla Petra Lovětínská před invazí spojenců jen rámcově: ,, Než jsme odjeli, tak nám řekli, že prezident Spojených států se rozhodl, že pojedeme do Iráku, protože si myslí, že má sklady biologických a chemických zbraní, a také, že je důležité, abychom odstranili Saddáma Husajna, protože utlačuje své lidí a Iráčany by samozřejmě měli mít právo žít v klidu a pokoji."

Každý příslučník námořní pěchoty také věděl, co se od něj čeká: ,,Aby naše letadla měla co nejvíce součástek a mohla nalétat co nejvíce hodin, aby mohla podporovat naše jednotky v Iráku, pěšáky, kteří šli směr Bagdád."

Petra Lovětínská je už v Norfolku přes rok, ale stále na základně potkává kamarády, kteří se právě z Iráku vrátili: ,,Ten chod života ve válce je rychlejší a když se lidé vrátí domů, kde chod života není tak rychlý, najednou nevědí, co se sebou dělat." Někteří příslušníci námořní pěchoty po návratu z Iráku změnili názor na svět: ,,Někteří stále věří v to, co děláme v Iráku, a někteří rádi nejsou, nemyslí si, že je to důležité. Občas lidé o tom nechtějí mluvit, protože na to mají nekladné vzpomínky."

Kapitánka Lovětínská si myslí, že když poprvé šli do Iráku v roce 2003, tak všichni byli nadšení, nyní už to není takové, vidí, že se tam už lidi neradi vrací: "Hlavně kvůli tomu, že v novinách je to, co tam děláme špatně a o mrtvých, a ne že v Iráku jsou lidé, kteří jsou rádi, že jsme je osvobodili."

Petra si myslí, že kdyby vojáci viděli, že jejich práce je doma oceněná, tak by se tam i rádi vrátili. Cití ale podporu sousedů, přátel a rodiny: "Hodně lidí vám řekne, že s válkou nesouhlasí, ale že vždy bude podporovat naše ženy a muže v uniformě. Podporují nás tím, že mají na autěch vlaječky nebo magnety a že posílají dopisy a balíčky vojákům do Iráku."

Petra vždy s válkou počítala, a tak kdyby kapitánce Lovětínské řekli, že má jet znovu do Iráku, neváhala by: ,,Sbalila bych si věci a a odjela bych, protože člověk, když je u armády nemá nárok na to, že se mu tam nechce. Co řekne prezident musím udělat, ať se mi to líbí nebo ne."

Petra Lovětínská si po návratu z Iráku vzala mariňáka z jejich jednotky v námořní pěchotě, má také mnoho kamarádů v armádě, letectvu, kteří už prošli Irákem. Válka je pro ní osobní záležitostí: ,,Musím říci, že vždycky přemýšlím o tom, kdo z mých kamarádů se mi vrátí, a kdo ne."

Pozn.: Interview obsahuje soukromé názory Petry Lovětínské-Seipel, které se nemusí shodovat s nazorem Námořní pěchoty USA, Ministerstva Obrany USA či vlády USA.

Milan Kopp, Miroslav Konvalina Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme