Cesta na svobodu podzemím. S útěky pod Berlínskou zdí pomáhali emigranti i ti, kteří nedokázali přihlížet

Před třiceti lety zbýval do pádu Berlínské zdi pouhý den. Na sto padesát kilometrů dlouhá stavba dělila miliony lidí od západního světa. Jedna z mála cest za svobodou vedla berlínským podzemím.

Od stálého zpravodaje Berlín Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Berlínská zeď. | Foto: Thiémard horlogerie | Zdroj: Flickr | CC BY-SA 2.0,©

„Počátkem září 1961 jsem potkal jednoho blízkého kamaráda. Oba jsme věděli, že chceme z NDR pryč. Odkázal mě na spolužáka, který prý měl určité kontakty. Takhle jsem se dostal mezi skupinku studentů, a všichni jsme v noci ze sedmého na osmého září utekli na západ přes kanalizaci,“ popisuje Radiožurnálu svůj příběh Ulrich Pfeifer. Útěkem na západ pro něj ale boj s východoněmeckým režimem zdaleka neskončil.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si reportáž Václava Jabůrka o Berlínské zdi

„Jen pár týdnů potom jsem se dal dohromady s dalšími přeběhlíky. Všem nám za zdí zůstalo mnoho přátel, kteří by chtěli taky pryč. Měli jsme pocit bezmoci. Jediné, co nám zbývalo, bylo pomáhat při dalších útěcích a tím státu škodit,“ vzpomíná.

Pfeifer pomáhal při výstavbě hned několika tunelů. Většinu z nich ale východoněmecká policie odhalila dřív, než přes ně stihl někdo prolézt.

„Nejtěžší bylo prokopat podlahu ve sklepech. V těch chvílích jsme měli strach, jestli mezi námi není někdo z tajné policie Stasi. U prvního tunelu se to naštěstí nestalo. Stihlo projít 29 lidí, než prasklo potrubí a zatopila ho voda,“ popisuje dále Pfeifer.

Podle něj se to se stávalo často, protože staré olověné rozvody byly hodně křehké. Když se protrhly na západní straně, přijela pomoc z vodárny a za pár dní pokračovali v kopání dál. „Na východě jsme to samozřejmě hlásit nemohli,“ uzavírá Ulrich Pfeifer. Svobodu díky berlínským tunelům našlo na 250 lidí.

Ulice slz

S útěky nepomáhali jen emigranti. Carl-Wolfgang Holzapfel vyrůstal v západním Berlíně, osudům na druhé straně města prý ale nemohl nečinně přihlížet.

Berlínská zeď je hanebný památník z betonu, řekl prezident Steinmeier k výročí začátku stavby

Číst článek

„Začali jsme kopat ze západní strany a zpočátku to vypadalo dobře. Prakticky hned u zdi byl stánek s bramborami a díky němu jsme to měli kratší. Sedmdesát metrů jsme zvládli za tři měsíce. Ale když už jsme se probourali do sklepa, tak nás někdo zradil,“ líčí svoji zkušenost.

Carl-Wolfgang Holzapfel tehdy v tunelu nebyl, Stasi zatkla 21 lidí a jedna žena při tom přišla o život. V rozděleném Berlíně vzniklo nejméně 40 tajných tunelů. Hned 11 z nich vedlo pod jedinou ulicí.

„Bernauer Straße byla po dokončení zdi takzvanou Ulicí slz. Domy spadaly do východního Berlína, chodník ale zůstal na západě. Takže se to pro stavbu nabízelo - stačilo se podkopat přes ulici. Ale on to byl spíš jen psychologický důvod. Člověk si říkal, že tady je to prostě nejblíž. Ale taky tu byly nájemní domy a tím pádem rušno.“

Pan Holzapfel je prakticky celoživotním aktivistou, který proti rozdělení své země demonstroval i na hraniční čáře.

„Původně jsem proti zdi držel hladovku, ale tu jsem ze zdravotních důvodů musel ukončit. A tak jsem protestoval jinak, hlavně za práva politických vězňů. Měl jsem velký transparent, se kterým jsem přecházel do východního sektoru. Dvakrát mě vyhodili, potřetí zatkli,“ říká.

Nejšťastnější člověk na světě

V dubnu 1966 ho odsoudili k osmiletému vězení. Po třinácti měsících Holzapfela Západní Německo vykoupilo zpátky, ale až do pádu zdi se svým bojem nepolevil.

Před 30 lety prchali východní Němci přes Prahu na Západ. Výročí připomíná nová pamětní deska v Libni

Číst článek

To dokládá i jeho vzpomínka na osudný listopad 1989, kdy se Berlínská zeď otevřela. Holzapfel sice už žil v Bavorsku, ani vzdálenost ho ale nezastavila.

„Byl jsem bankovní úředník. Jednoho dne jsem přišel do práce, na stole ležely regionální noviny s mým otevřeným dopisem pro východoněmeckého vůdce Egona Krenze. Psal jsem mu, že buď tu zeď strhne sám, anebo na Vánoce přijedu do Berlína a udělám to za něj. Kolegové mi vyčítali, jestli s tím už konečně nechci přestat, že už to nemá smysl.“

Druhého dne přišel do kanceláře a na stole bylo poděkování a růže. „Uznali, že jsem měl pravdu. Hned sem vyjel do Berlína. V tu chvíli jsem byl nejšťastnější člověk na celém světě,“ vzpomíná Carl-Wolfgang Holzapfel. Berlínská zeď rozdělovala město 28 let.

Václav Jabůrek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme