Pád diktátora Kaddáfího přinesl svobodu tisícům politických vězňů
Libyjský diktátor Muammara Kaddáfí by dnes oslavil přesně 42 let u moci. Podmiňovací způsob je na místě, protože Kaddáfí určitě slavit nebude - skrývá se někde v Libyi a opozice slaví jeho porážku. Ta přinesla svobodu tisícům politických vězňů i úplně obyčejných lidí, kteří se ocitli v Kaddáfího věznicích.
Za jedním z nich nás zavede náš zvláštní zpravodaj v Libyi Martin Dorazín. „Tak a můžeme dovnitř.“ Tohle nebyl zvuk otevírající se vězeňské cely. U toho jsem opravdu nebyl. Pan Mohammad bin Lamín vytahuje roletu svého ateliéru v západolibyjské Misurátě. Je totiž malířem a sochařem a už tři dny si užívá svobody. Posledních šest měsíců strávil v nejhorším Kaddáfího vězení.
„Chytili mě i s bratrem, odvezli do Tripolisu a zavřeli ve věznici Abú Salím. Stalo se to den před vypuknutím libyjské revoluce 16. února. Tak jsme se ocitli v Kaddáfího rukách.“
Malíř Mohammad byl umělcem, který si žil svým vlastním svobodným životem, a získal slávu v zahraničí. To stačilo, aby se stal podezřelým. Bezprostředním důvodem pro zatčení byl jeho bratr, který v západních médiích často kritizoval Kaddáfího režim. Oba skončili v Abú Salím:
„O věcech, které se tam děly, nemůžu ani mluvit. Bylo to strašné. Na cele, která byla dimenzována pro jednoho člověka, se nás tlačilo sedm. Sedm lidí na jednu postel! Vodu nám pouštěli jen slanou - z moře, a to jen občas. Měli jsme hlad - jedli jsme jednou denně!“
Příběh Mohammada bin Lamína, který zažil kaddáfíovské věznění, přiblížil reportér Martin Dorazín
Mohammad si dlouhé dny a noci krátil tím, co uměl: Do zdi vyryl plechovým talířem grafiky. Ptám se, jestli ho i mučili. Mohammadovi se při této vzpomínce přepíná jazyk z angličtiny do arabštiny:
„Ano, každý den, celou dobu. Snažili se nás psychicky i fyzicky zničit. Prostě nás mlátili. Dělali všechno.“
Kaddáfího tajnou službu zřejmě nejvíc zajímaly malířovy zahraniční kontakty:
„Mluvili se mnou o tom, s kým jsem telefonoval, jaké jsem posílal zprávy, o mých webových stránkách, o výstavě, kterou jsem uspořádal, o revoluci v Tunisku. Ptali se mě na amerického spisovatele, který o mě psal. Chtěli vědět, odkud ho znám, proč jsem mu volal a tak.“
V prvních dnech vězni Abú Salím nevěděli nic ani o libyjské revoluci, která vypukla na východě země:
„S tím, jak se věznice plnila stále novými lidmi, jsme získávali i zprávy zvenčí. Na nové spoluvězně jsme vrhali jako blázni: chtěli jsme vědět, co se děje v Libyi. Bachaři se nám snažili tvrdit, že revoluce byla poražena, ale my jsme věděli, že to není pravda a že se naše město - Misuráta - dokázalo ubránit a zvítězit.“
Teď už se Muhammad bin Lamín zase vrátil do rodného města a ke své práci. Jako účastník prestižních bienále ve Florencii i jinde má otevřené dveře do celého světa:
Některá díla jsou digitální, jsou vyrobená prakticky ve Photoshopu. Zabývá se také plastikami z kovu a vystavoval i velikánské obelisky v Číně.
„Sám jsem tuto výtvarnou techniku vymyslel a teď si ji chci nechat patentovat v Americe. Jde o kombinaci malby a nových médií. Sáhnete-li na tyto obrazy, ucítíte, že nemají žádnou texturu. A vím vám neřeknu, je to moje tajemství,“ usmívá se Muhammad bin Lamín.
Po návratu z věznice čekalo na pana bin Lamína jedno tajemství doma: Když ho zavřeli, nevěděl, že jeho žena je těhotná. Teď už ví, že budou mít dvojčata.
