Pamětníci korejské války už nový konflikt nechtějí
Před 60 lety začala korejská válka. Přesně 25.června 1950 vtrhla komunistická vojska Kim Ir-sena na Jih, který před porážkou zachránil zásah mezinárodních sil OSN. Proti Severní Koreji podporované ČLR a SSSR bojovalo 17 zemí v čele se Spojenými státy. Tzv. zapomenutý konflikt si vyžádal 2,5 milionů obětí z řad civilistů a další statisíce mrtvých vojáků.
Populární kluby v Soulu jsou zcela plné, elegantně oděné páry se prohání na tanečním parketu a orchestr na pódiu hraje jeden z oblíbených hitů, My blue heaven.
Je víkend a obyvatelé jihokorejské metropole se, stejně jako každou sobotu chtějí bavit. Nikdo z nich v tu chvíli netuší, že do invaze Severu zbývá několik málo minut. Dokonce i mnozí velitelé armády dostali dovolenou, někteří i dlouhodobou, tak dokonale dokázali přípravy na útok Severokorejci utajit. V neděli, ve 4.hodiny ráno proto přišel obrovský šok:
Komunistické jednotky vtrhly na Jih dobře vyzbrojené, k dispozici měly i sovětské tanky T34 a v jejich řadách bojovalo na 60 tisíc veteránů účastnících se čínské občanské války. Zcela zaskočení Jihokorejci byly prakticky bez šance:
„Nebyli jsme na nic takového připraveni, nikdo to nečekal. I proto také armáda rozkazem ze dne 24.června poslala řadu důstojníků domů. Neměli jsme ani kvalitní obranné prostředky, téměř žádnou těžkou techniku, nemluvě o nějakých protitankových zbraních,“ vysvětluje pan Čo z Muzea korejské války v Soulu. Jeho slova potvrzuje i přímý účastník bojů, 82letý Rym:
„Co se týče korejské války, nejprve bych rád řekl, že způsobila obrovskou tragédii. Bylo to doslova peklo. Žádný zlý sen, ze kterého bychom se probudili. A než jsme se nadáli, komunisté dobyli naše hlavní město, Soul. Za pouhé tři dny! Ani nevím, jakým zázrakem jsem přežil, měl jsem pocit, že neexistuje místo, které by nebylo ostřelováno,“ vzpomíná na první okamžiky války. Kim Ir-sen spolu s Mao Ce-tungem a Stalinem se ale zřejmě přepočítali co se mezinárodní reakce týče.
Pádná odpověď OSN
Rada bezpečnosti OSN agresi záhy odsoudila a po získání podrobnějších informací začala ihned projednávat i druhou rezoluci ke Koreji číslo 83 volající po zastavení všech vojenských akcí:
„V neděli 25.června ve 4 hodiny ráno korejského času ozbrojené síly Severní Koreje bez jakéhokoli vyprovokování napadly Jižní Koreu,“ oznámil na zasedání Rady bezpečnosti 27.6.1950 tehdejší americký velvyslanec v OSN Warren Austin. Cesta k první společné vojenské akci OSN v historii tak byla prakticky otevřena a formálně schválená už 7.července, a to i díky absenci Sovětského svazu:
„Jednotky OSN nám hrozně moc pomohly, a to i dodávkou potravin, materiálu, apod. Bez jejich zásahu bychom neměli šanci na další existenci. A i když jsme zpočátku ustoupili až k Pusanu, kde bylo vybudováno poslední obranné pásmo, nakonec jsme se dokázali zmobilizovat a postupně začali nepřítele vytlačovat,“ vypráví korejský válečný veterán Rym.
Na straně OSN vedle Spojených států či Velké Británie bojovaly třeba i Turecko, Etiopie nebo Lucembursko. Na druhé straně se na konci října 1950 do bojů zapojila i Čínská lidová republika. Na půl milionu jejích vojáků, tzv.dobrovolníků podporovaných Sovětským svazem zaútočilo v okamžiku, kdy Severokorejci už byli téměř poraženi.
Zvraty
Najednou se situace opět obrátila a síly OSN přišly nejen o dobyté území, ale opět padl i Soul. Generál MacArthur tehdy dokonce navrhoval použít proti Číně jaderné zbraně. Přesto se nakonec podařilo komunistické jednotky vytlačit zpět za 38.rovnoběžku a v polovině roku 1951 pak byla zahájena mírová jednání, která skončila 27.července 1953 podpisem dohody o příměří mezi OSN na jedné a Severní Koreou a ČLR na druhé straně. Pchjongjang přesto dodnes tvrdí, že konflikt rozpoutaly Spojené státy, které prý také nakonec prohrály:
„Tohle je historická budova, právě tady Američané v roce 27.7. 1953 podepsali kapitulaci. Jednotlivé rekvizity, jako třeba modrou vlajku OSN jsme museli nahradit, protože stářím zešedivěly, jediné, co se ale vůbec nezměnilo, je nepřátelská politika Washingtonu. A jestli se nestáhnou a zapomenou, jakou jsme jim dali lekci, a začnou další konflikt, zničíme je,“ říká jeden ze severokorejských velitelů v Panmundžonu v demilitarizované zóně rozdělující Korejský poloostrov.
V jeho jižní, demokratické části si ale žádné podobné utrpení už nikdo nepřeje a na prvním místě pak samotní váleční veteráni: „Všichni lidé by měli učinit maximum, aby se válka už nikdy neopakovala.“
