Liberalismus selhal proto, že dosáhl toho, o co usiloval. Sounáležitost mizí, říká Patrick Deneen

Liberalismus podle něj selhal a jeho éra končí. Host Interview Plus Patrick Deneen dráždí svou prací jak tradiční politickou levici, tak pravici. Zamlouvá se mu prorodinná politika maďarského premiéra Viktora Orbána, se kterým se osobně setkal. Klimatickou krizi považuje za přímý důsledek moderního liberalismu. Jeho knihu četl a doporučil Barack Obama a on sám studoval Václava Havla, kterého považuje za post-liberálního myslitele.

Exkluzivně Washington Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Jádrem liberalismu je ideál svobody. Ovšem v biblické a římské tradici to znamenalo schopnost ovládat hříšnou, zlou část naší přirozenosti, říká politolog Patric Deneen | Foto: Vít Pohanka | Zdroj: Český rozhlas

Vaši – také do češtiny přeloženou – knihu „Proč selhal liberalismus“ zařadil do seznamu svých oblíbených knih pro rok 2018 bývalý americký prezident Obama. Co to znamená nejen pro vás, ale hlavně pro liberalismus, když někdejší hlavní představitel tohoto systému cítí aspoň dílčí inspiraci touto knihou?
Jeho intelektuální záběr je velmi široký. Trochu mě překvapilo a docela potěšilo, že si mou knihu bez předsudků přečetl a objevil tam, co nás znepokojuje oba – například růst nerovností. S mnoha mými závěry nesouhlasí, takže se stále neshodneme na tom, jak situaci řešit. Ale myslím, že i v širším smyslu to reflektuje, že současný politický systém je v problémech a přemýšliví lidé se snaží přijít na to, co se děje, proč to tak je a co je potřeba udělat. Obecně – s kritikou, která se v mé knize objevuje, souhlasí lidé z různých částí politického spektra. Ale vždy jen s tou částí, která potvrzuje jejich přesvědčení. Zbytku se naopak brání. Odmítají tu analýzu brát jako celek. Tu část liberalismu, které jsou oddaní, se snaží bránit.

Přehrát

00:00 / 00:00

Host Interview Plus politický myslitel Patrick Deneen popisuje selhání liberalismu

Vy chápete liberalismus velmi široce – řekněme jako individualismus, jak ho definovalo osvícenství. Zahrnuje vlastně jak liberální, tak konzervativní prvky současné politiky. Než budeme mluvit o jeho selháních – co tedy liberalismus podle vás představuje?
Jeho jádrem je ideál svobody. Ovšem v biblické a římské tradici to znamenalo schopnost ovládat hříšnou, zlou část naší přirozenosti. Nešlo tedy o to dělat si, co chci, ale dělat správnou věc, volit dobro, což znamenalo nějakým způsobem se omezovat. Moderní definice svobody v liberalismu je, že si můžu dělat, co chci, dokud tím přímo nepoškozuji někoho dalšího. Člověk není omezený ideálem dobra. V politickém rozměru to znamenalo přenastavení světa tak, abychom tuto svobodnou volbu mohli využít na maximum. V praxi to vidíme ve dvou oblastech, které – aspoň tady v Americe – jsou politickými protiklady. Za prvé – jednotlivec je neomezený vnějšími vlivy. Může si vybrat, kým je. Moje identita je důsledkem mých voleb. Dokonce i v oblastech, o kterých jsme si mysleli, že jsou dané přírodou a že tam si vybírat nemůžeme, jako je pohlaví, které se dnes dá změnit. To v Americe spojujeme s politickou levicí, progresivismem. Ale liberalismus se projevuje i v ekonomice a světě konzumu. Volný oběh zboží, služeb a lidí. Svoboda konzumenta volit si ve světě globalizované ekonomiky. To v Americe vnímáme jako konzervativní hodnoty politické pravice. Takže levicoví čtenáři považují za správnou mou kritiku trhu, pravicoví zase mou kritiku svobodné identity. Ale už si nedokážou propojit, že obojí vychází ze stejné základní filosofie a bylo to určeno ke stejným politickým, společenským a ekonomickým cílům, které definují náš současný liberální svět.

„A když se nad tím zamyslíme, liberalismus selhal právě proto, že dosáhl toho, o co usiloval. Zničil tím samé základy toho, co se dá podle mě považovat za pilíře dobrého života.“

Patrick Deneen (profesor politologie z univerzity v Indianě)

Vaše klíčová teze zní, že liberalismus selhal, protože uspěl. Můžete ten paradox vysvětlit?
Ironie toho paradoxu spočívá v tom, že jak se tato vize osvobozeného já stává víc a víc skutečností, jak dosahujeme této formy svobody, tak to podkopává další oblasti života, které nás omezují coby lidi, kteří si mohou vybírat. Jsou to oblasti vztahů, přátelství, manželství, rodiny, dětí, generací, paměti, místa, významu. Být v manželství, dokud nás smrt nerozdělí. Být rodičem. Všimněte si, že tohle všechno teď prochází krizí. Máme omezený počet blízkých přátelství. Pocit sounáležitosti, příslušnosti ke komunitě – to všechno se s postupujícím liberalismem vytrácí. Současné krize jsou jak na úrovni jednotlivců v rovině psychologické či společenské – drogová krize v Americe, pocit osamění v dnešní době – tak i na úrovni politické. Nedokážeme se shodnout na tom, co je dobré, prohlubuje se rozdělení mezi těmi, kdo v tomto hyperindividualistickém světě uspěli, a těmi neúspěšnými, mezi vítězi a poraženými. A když se nad tím zamyslíme, liberalismus selhal právě proto, že dosáhl toho, o co usiloval. Zničil tím samé základy toho, co se dá podle mě považovat za pilíře dobrého života.

Jak se toto selhání podle vás projevuje v politice? Vidíte nějakou souvislost s tím, co mnozí nazývají krizí demokracie, vzestupem populismu, stran jedné osoby s oligarchickými nebo autoritářskými tendencemi?
Jistě, myslím, že je to docela zřejmé. Projevuje se to třeba tím, kam směřuje Evropská unie. Jak si vzdělané elity myslí, že národní stát se svými hranicemi, kulturou a tradicemi je jen další překážkou pro svobodu jednotlivce, který svou identitu utváří jen svými životními volbami. Mě se nikdo neptal, jestli chci být Američan, vás zase, jestli chcete být Čech. Je to libovůle, kterou chce liberalismus odstranit, a dosáhnout tím skutečně liberálního uspořádání, kde bez omezení funguje volný tok lidí a produktů. To samozřejmě naráží na realitu. Většina z nás se považuje za součást celku – národa, regionu, města, sousedství. Náš mateřský jazyk určuje, jak chápeme svět. Tvoří to naši identitu a nemůžeme si to zvolit. Tohle je podle mě jedním ze zásadních civilizačních střetů současnosti. Na jedné straně ti, kdo nechtějí svobodu toho, kým jsou, omezovat místem, tradicí, kulturou. A na druhé ti, pro které je jejich identita zásadně spojená s fakty danými narozením. Cítí se dědici tradice, místa, národa. Tenhle střet liberálního světonázoru se světem, který ho odmítá, vidíme hlavně v momentech, jako jsou volby nebo protesty. Ale je to hluboký střet pohledů na svět a dalo by se říct, že je to přesně způsob, jak liberalismus vlastní logikou podkopává svou politickou legitimitu.

Profesor z Princetonu: Populisté věří, že pouze oni reprezentují lid, mají autoritářské tendence

Číst článek

Marx naruby

Ve své knize ale píšete o tom, že liberalismus podle vás selhal jak v rovině mezinárodních organizací, jako je Evropská unie, tak v rovině národních států. Jak tedy vidíte jejich budoucnost?
Myslel jsem tím, že národ je docela velká abstrakce, zvlášť v případě Spojených států. Podle mě bychom neměli přehlížet ty nejkonkrétnější formy vztahů, ty na lokální úrovni. Liberalismus má tendenci je očerňovat. Vezměte si jen negativní konotaci slova „provinční“. Podle mě je to ale velmi hodnotné chápání sebe samých, protože udržuje naše vztahy na úrovni skutečných interakcí. Čím abstraktnější jsou naše vztahy, tím složitější je vidět spoluobčany jako lidské bytosti. To pak vede k situacím, jako máme teď v Americe, kdy už spolu ani nedokážeme mluvit a sotva se dokážeme vystát, pokud se naše politické názory liší.

Je tohle podle vás důvod, proč mají takový úspěch politické strany a programy zaměřené na identitu místo na řešení problémů?
Tohle je zajímavé. Myslím, že politika identity svým způsobem zaplňuje prázdno, které lidi cítí. Chtějí někam patřit. Bylo to považované za rasistické nebo sexistické, ta snaha identifikovat se na základě barvy kůže nebo genderu. Teď se to v kruzích politiky zaměřené na identitu stává způsobem, jak najít ty, kteří uvažují podobně jako my. Když jsem mluvil o hodnotě lokálních způsobů interakce, chtěl jsem tím zdůraznit, jak jsou rozsáhlé. Liberalismus je naopak považuje za úzké. Ovšem lidi, s kterými vyrůstáte a se kterými se lokálně potkáváte, tvoří zmenšenou verzi světa. Mají všechny možné názory a pohledy na svět. Z maloměsta v Connecticutu, kde jsem vyrůstal, si pamatuju hovory daleko košatější než ty, co vedeme online. Protože šlo o lidi velmi odlišných socioekonomických podmínek, náboženství, životních osudů, světonázorů. Takže problémem politiky zaměřené na identitu je, že si vybíráme lidi, co přemýšlí a vidí svět podobně jako my. A to naše vztahy zužuje. Zatímco si blahopřejeme, jak překonáváme provinčnost, stáváme se provinčnějšími.

Jaký je tedy podle vás v dnešní době význam systému svobodných voleb a klasických politických stran?
Myslím, že sledujeme nové uspořádání politiky a politických stran. Určitě ve Spojených státech a zřejmě i ve světě. Tady v Americe jsme měli poměrně stabilní rozdělení od konce druhé světové války. Soupeřily dva druhy liberalismu. Ten levicový, progresivní, hlásající rovnost příležitostí, usilující o rovnost na základě identity – feminismus, překonání rasismu. A proti němu ten pravicový s rovností ekonomických příležitostí, volným trhem a prosperitou coby nejlepším motorem příležitostí. Tohle stabilní dělení ukončil příchod Donalda Trumpa. Ten odhalil, že toto uspořádání už nemá politickou podporu. Místo toho nastupuje rozdělení, které by bylo povědomé Karlu Marxovi. Mezi těmi, co jsou součástí systému, a outsidery. Mezi těmi, kteří jsou v novém globalizovaném světě úspěšní, a těmi, kdo se za úspěšné nepovažují. A co je na tom nejpřekvapivější – ti, které by Marx nazval revolucionáři, proletariátem, se teď identifikují s pravicí, a ti, kdo v tomto ekonomickém uspořádání spíš uspějí, se řadí doleva. Takže to marxistickou analýzu převrátilo naruby. Staré třídní rozdělení zůstalo, jen si ty skupiny prohodily strany. To je na příběhu současné politiky fascinující.

Filozof Petříček: Jsme zvláštní horda neurotiků, která se děsí toho, co je i co přijde. A zhoršuje se to

Číst článek

Orbánova cesta

Vy jste se před dvěma lety v Maďarsku osobně setkal s tamním premiérem Viktorem Orbánem. Jaký dojem jste si z něj a jím vedené země odnesl?
Ano, byl jsem v Maďarsku představit svou knihu, která vyšla i v maďarštině, a přijal jsem premiérovo pozvání. Minimálně část mé knihy „Proč selhal liberalismus“ četl. Mluvili jsme o knize, o liberalismu, o stavu Maďarska, jeho vztahu k Evropské unii. Nejzajímavější ale byla ta část, kdy jsme mluvili o politice Maďarska na podporu rodin. V Americe už porodnost taky klesá a blíží se evropským číslům. To pak vyvolává problémy se stárnutím populace a zajištěním sociálního systému. Někde to řeší imigrací, což ale vyvolává velké společenské napětí. Maďarsko se snaží jít jinou cestou, zvýšit počet rodilých Maďarů a omezit počet přistěhovalců. Dá se říct, že to jsou dva rysy, které jdou přímo proti liberalismu, jak jsem ho popsal. A já myslím, že je to model, ambice, o kterých stojí za to debatovat v americkém kontextu.

„Vidíme ve společnosti propast mezi hyper individualistickými liberálními elitami a občany, které víc zajímá národní solidarita a pocit, že jsou členy kolektivu, který má společnou tradiční, kulturní identitu“

Patrick Deneen (profesor politologie z univerzity v Indianě)

Orbán je zastáncem tzv. iliberální neboli neliberální demokracie coby alternativy k liberální demokracii. Tu kritizujete oba, i když v odlišných kontextech a platformách. V Orbánově podání to vykazuje mnoho znaků, před kterými vy varujete. Co si tedy myslet o této alternativě k liberální demokracii?
Myslím, že je to zajímavé slovní spojení, které premiér Orbán vyvinul, a že jde o něco, co stojí za to zkoumat. Mnoho liberálů bude tvrdit, že je to útok na demokracii, i když ve skutečnosti je to útok na liberalismus. Ne vždycky demokracie, tedy lidé, chce totéž co liberálové. Ti to označují za útok na demokracii, ale snaží se tím legitimizovat liberální agendu, i když často nemá podporu voličů. Vidíme ve společnosti propast mezi hyperindividualistickými liberálními elitami a občany, které víc zajímá národní solidarita a pocit, že jsou členy kolektivu, který má společnou tradiční, kulturní identitu. Iliberální demokracii tedy vidím jako uznání, že demokracie není vždy liberální a že ne vždy je to špatně. Není vždy špatné, že by lidé měli chtít něco jiného než liberálové.

Kde leží hranice mezi liberální a neliberální demokracií – a kde už začíná autoritářský stát? Protože v Maďarsku pokud nepodporujete Orbána, i když se vymezujete i proti dřívějším elitám, tak se můžete cítit jako občan, který nemá zastání, nepodílí se na chodu státu a jeho šance na to slábnou.
Podívejte, v Maďarsku budou za rok volby, já jsem tam byl teď v létě a panovala tam shoda na tom, že volby budou těsné a Orbán nemusí znovu vyhrát. Pokud by se Orbán pokusil potlačovat hlasování nebo zvrátit výsledek voleb, tak se můžeme ocitnout v říší autoritářství. Ale pokud prohraje a v souladu s ústavou odstoupí, tak je slovo autoritářství jen nálepkováním něčeho, co se nám nelíbí. Nakonec každý politický systém jedná s určitou mírou autority. Brání tím hodnoty, které upřednostňuje. V tomto smyslu je liberální uspořádání autoritativní. Má podporu třeba od technologických společností, které využily svou moc a potlačily svobodu projevu občanů včetně bývalého prezidenta Spojených států. Můžeme s tím souhlasit, nebo ne, ale v jistém smyslu je to autoritativní použití moci. Takže já tu nálepku nepovažuju za přínosnou, protože každý politický řád používá svou autoritu, svou moc. A když se nám ten druh moci nelíbí, používáme nálepku autoritářství nebo populismu.

Analytik: Vztahy s Orbánem nás hážou do pytle se státy, které porušují zásady právního státu

Číst článek

Jak pravděpodobné tedy je, že liberální demokracii obecně, pokud její éra končí, nahradí autoritářské formy vlády?
Pokud se mě ptáte, jestli je možné v blízké budoucnosti očekávat politické uspořádání, které není liberální a využívá svou moc k neliberálním cílům, tak říkám ano, je to možnost. Myslím si totiž, že skoro v každé západní zemi je značný počet voličů, kteří došli k závěru, že liberální řád prospívá velmi úzké skupině lidí, zatímco na většinu jejich spoluobčanů ekonomicky i společensky zapomíná. Takže se dost dobře může objevit jiné, neliberální uspořádání. Ale nemusí jít o tu často projektovanou autoritářskou noční můru, jen může klást důraz na hodnoty, které nejsou liberalismu vlastní. Ovšem aby to nebyla jen výměna jedné zkorumpované elity za druhou, k tomu je potřeba dobré, rozvážné a zodpovědné politické vedení. A to je v současnosti výzva. Všude – u levice, pravice, liberálů i neliberálů. Teď je nikde moc nevidím a doufám, že i úroveň politiků se v budoucnu zlepší.

Vidíme stále rostoucí konkurenci Spojených států a Číny. Považujete čínskou kombinaci kapitalistických principů s komunistickou diktaturou za perspektivní model, který se po světě může rozšířit místo liberální demokracie?
Čína to určitě zkusí. A řekl bych, že její očividná síla je odrazem narůstající slabosti Západu. Korupce institucí a vládnoucí třídy. Je podle mě těžké odhadnout, jestli Čína představuje zdravý, pevný a úspěšný politický řád, i když to tak ve srovnání se Západem vypadá. Pokud se Západ dokáže postavit na nohy, tak myslím, že dokáže s Čínou víc než dobře soupeřit. Čína je velmi hladovou a potenciálně dominantní mocností, ale nejsem přesvědčený, že našli tu kombinaci kapitalismu a politického autoritářství, která bude modelem pro všechny země světa.

„Změna klimatu je naopak chorobou či problémem, který pramení přímo z podstaty liberalismu. Spalování fosilních paliv v posledních 150 letech se skoro přesně kryje se vzestupem liberalismu.“

Patrick Deneen (profesor politologie z univerzity v Indianě)

Zrychluje pandemie covidu konec liberalismu, jak ho popisujete, anebo ho podle vás naopak nějakým způsobem brzdí?
Myslím, že pandemie způsobila politice totéž co našim tělům. Odhalila patologické jevy a ostatní zdravotní problémy našich těl, a stejně odhalila i slabiny politického řádu. Říkáme tomu komorbidity – většina lidí covid přežije, ale když jste z formy, tlustí, máte nadváhu, další skryté nemoci, tak je pro vás ten virus velmi nebezpečný. Podobně i v politice pandemie odhalila a určitým způsobem prohloubila chorobu Západu – rozdělení společnosti. Tady v Americe je to obzvlášť patrné. Tuhle zdravotní krizi a způsoby jejího řešení jsme naprosto zpolitizovali. Jak na ni budeme reagovat, v tom jsme se rozdělili podle stranických linií. Ale myslím, že to jen odhalilo slabiny, které už existovaly, a možná to urychlilo zánik liberalismu. Nikoli navzdory tomu, co už jsme tu měli, ale právě proto.

Liberalismus a ekologie

Věnujete se také souvislosti liberalismu, politiky a jednoho ještě dlouhodobějšího problému: jak podle vás ovlivní politiku budoucnosti stav životního prostředí a zrychlující se klimatická krize?
Liší se to od pandemie, která je vnější událostí, co na nás dopadla, a odpověď na ni máme do určité míry pod kontrolou. Změna klimatu je naopak chorobou či problémem, který pramení přímo z podstaty liberalismu. Spalování fosilních paliv v posledních 150 letech se skoro přesně kryje se vzestupem liberalismu. A myslím, že je tam hluboké propojení. Víra, že můžeme sami utvářet, kým budeme, je obrovsky náročná na spotřebu externí energie. Ta nám dává pocit osvobození od ostatních, od našich míst a minulosti. Takže liberalismus, který oslavujeme, je přímým zdrojem změny klimatu, skleníkových plynů a vyčerpání civilizace. Podle mě je v tomto ohledu liberalismus opravdu ve složité pozici, protože abychom mohli řešit problém změny klimatu, potřebujeme vlastně být méně liberální. Omezit tu ambici, že můžeme být kýmkoli. Budeme muset přijmout, že odněkud pocházíme nebo aspoň že někde žijeme, a být na tom místě mnohem víc. Že se nemůžeme stát úplně kýmkoli a že bude nutné omezit množství vstupní energie, která nám dává iluzi suverenity. Nevím, jestli je to v našich silách, my tenhle druh svobody máme až příliš rádi. V srdci naší civilizace je jaksi rozpor – a klimatická krize to odhaluje.

Politolog Barša: Pandemie covidu je první skutečně globální krizí, globálnější než obě světové války

Číst článek

Na tom je zajímavé, že klasické liberální politické strany nereagují na klimatickou krizi tak, jak by si někteří lidé přáli. Ale hnutí, která v některých zemích tyto klasické strany nahrazují, včetně Maďarska nebo Česka, se o klimatickou krizi také nestarají. Co je tedy řešením?
Ano, mluvil jsem o tom novém uspořádání, ten proces pořád není ukončený. Nepřekvapilo by mě, kdyby se sblížily charaktery zelených a populistických stran. Neříkám, že se to stane zítra. Ale filosoficky to dává smysl, že tradicionalistická společnost s důrazem na místo a rodinné hodnoty má blízko k tomu být zelená, lokální, méně kosmopolitní a globalistická. Teď je to spíš v rozporu, ale jak nám říká politická teorie podkovy, levá a pravá strana se na koncích někdy začnou sbližovat.

Jak určující jsou pro stav liberální demokracie sociální sítě? Považujete je za jakousi metaforu toho, co popisujete jako selhání liberalismu? V tom smyslu, že nástroj, který měl lidi sblížit a sloužit demokracii šířením informací, je teď obviňován naopak z prohlubování příkopů, šíření dezinformací, ze služby korporátnímu světu a mocným…
Ano, to je můj pohled. Není moc antisociálnějších věcí než takzvané sociální sítě. Vytvářejí ozvěnu podobně smýšlejících lidí. Slouží víc korporátním zájmům než debatě a přístupnosti informací. Nám lidem naopak komplikují snahu překonat neshody, protože to vyžaduje určitou míru důvěry, důvěrnosti, interakce. Před érou sociálních sítí politické neshody při interakcích tolik nevadily, protože jsme měli přátelství. Teď naopak čím dál častěji přátelství nepřežije, pokud s někým politicky nesouzníme. Takže myslím, že tento druh komunikace, který nám dlouhodobě nedovoluje důvěrnou komunikaci tváří v tvář, tak ničí nejen náš politický život, ale i ten osobní.

„Lidi jako Václav Havel viděli, že potřebujeme nějakou alternativu. Ale z jejich pozice na konci 80. let bylo těžké mít představu o tom, jak by měla vypadat. Havel se často pokoušel vyložit, jak by takový neliberální, nekomunistický svět mohl vypadat.“

Patrick Deneen (profesor politologie z univerzity v Indianě)

Havlovo hledání alternativy

Vy zastáváte nikoli návrat před éru liberalismu, ale cestu vpřed s využitím jeho úspěchů. Které to jsou?
Myslím, že mnoho věcí, o kterých jsme mluvili, došlo do extrému. Myšlenka svébytného já, které si plně určuji sám, to byla reakce na svět, kde lidé neměli žádné možnosti volby nebo jen velmi málo. Jejich budoucnost určovalo, komu a kde se narodili. Kdybych dělal to, co můj praprapradědeček, tak bych dnes pěstoval brambory v Irsku a nestal se univerzitním profesorem. Takže liberalismus umožnil mnoha lidem objevit jejich skutečné nadání – a to je požehnání. Svatý Pavel v Bibli říká, že nejlépe lidi obdarujete, když objevíte své vlastní dary. Liberalismus to ale rámuje v individualisticky, takže vidíme, jak lidi využívají své vlohy ve svůj osobní prospěch. My potřebujeme tyto výhody liberalismu napojit na komunální a společenskou rovinu, aby náš talent prospíval všem. A musí to být velmi praktické, v osobní interakci, ne ve smyslu pomáhat světu. Myslím, že bez této reálné družnosti, nikoli té falešné na internetu, tíhneme k sobeckému využívání svého nadání. Takže postliberální svět neznamená návrat ke světu, kde dělám totéž co můj otec. Je to cesta vpřed, na které si řekneme, co stojí za to zachovat, aby se nám dařilo líp.

PATRICK DENEEN

  • Šestapadesátiletý americký profesor politologie
  • Od roku 1997 do roku 2005 byl odborným asistentem na Princetonské univerzitě
  • Od roku 2012 je vyučujícím profesorem na univerzitě Notre Dame v Indianě 
  • Je autorem několika knih a článků, ve kterých se věnuje historii politického myšlení, americké politické filozofiii, liberalismu a konzervatismu 

Můžeme tedy shrnout, co je podle vás funkční alternativou k liberální demokracii, pokud selhala? Protože zároveň varujete před revolučními změnami. Narážím teď na závěr vaší knihy, kde rozvíjíte teorii komunitního života mimo obvyklý konzumní cyklus. I v Česku už jsou sousedství, kde se takto lidé snaží žít. Má to tedy podle vás i politickou budoucnost?
Snažím se odpovědět na otázku, čím tedy liberální systém nahradit, když selhal. Asi by nebylo dobré ho ze dne na den revolučně svrhnout. To by asi nedopadlo moc dobře. Došel jsem k doporučení, že možná můžeme žít způsobem, který se nepodřizuje liberálnímu pojetí jednotlivce, jeho životních ambicí a cílů. Že potřebujeme přijmout limity tohoto světa, které zahrnují limity místa, času, historie, lidí kolem nás. A že můžeme tyto vztahy kultivovat způsobem, který se vymyká vysoce konzumnímu stylu života. Ale potřebovat budeme i politickou změnu, a to nejen takto odspoda, ale i shora. Mám na mysli silné odmítnutí liberálního uspořádání a liberální vládnoucí vrstvy. Myslím, že se to děje v části východní Evropy, není to vždy pěkné, ale lidi dávají najevo, že liberalismus nehájí jejich zájmy, a takových pokusů o změnu politického řádu zřejmě uvidíme čím dál víc. Naši budoucnost podle mě určí obojí – změny shora i zdola.

Citujete ve svém díle také Václava Havla, konkrétně jeho Moc bezmocných a tezi, že jen lepším životem snad můžeme vytvořit lepší systém, ne naopak. Považujete Havla za post-liberálního myslitele? Protože v naší zemi na něj s nostalgií vzpomínají hodně právě zastánci liberalismu…
Já si myslím, že Václav Havel a mnoho disidentů, kteří úspěšně bojovali s komunismem, tak v době jeho pádu zastávali tyto skutečně zajímavé intelektuální a politické postoje. Samozřejmě věděli, že komunismus není ničím přitažlivý, vždyť strávili životy bojem s ním, s jeho šikanou a vězením. Zároveň ale byli extrémně opatrní, znepokojení a váhaví s podporou liberalismu. Viděli, jak moc se Západ potýká s korupcí, materialismem, konzumem, bezmocí, povrchností, s tím, jak vyždímal svět a zničil přírodu. Takže podle mě lidi jako Václav Havel viděli, že potřebujeme nějakou alternativu. Ale z jejich pozice na konci 80. let bylo těžké mít představu o tom, jak by měla vypadat. Havel se často pokoušel vyložit, jak by takový neliberální, nekomunistický svět mohl vypadat. A myslím, že je to na nás, na generaci, která zažila postkomunismus, ale i vzrůstající nespokojenost s Pyrrhovým vítězstvím liberalismu, abychom začali přemýšlet o tom, jak by postliberální společnost mohla vypadat. Je to poslední z velkých ideologií. Komunismus padl, fašismus padl – a liberalismus je další ideologie, v jejímž jádru je falešná představa o lidské bytosti. Havel podle mě rozpoznal, že potřebujeme alternativu, a možná je na nás, abychom našli odpověď, kterou se sám pokoušel nabídnout.

Jan Kaliba Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme