Pět milionů syrských uprchlíků žije v okolních zemích. Jejich děti si na rodnou zemi už nevzpomínají

Školní rok začíná v těchto dnech i pro statisíce dětí syrských běženců. V Turecku, Libanonu nebo Jordánsku má už většina z nich přístup ke vzdělání zajištěný. Například v libanonských školách se zavedly odpolední směny s výukou pro syrské děti. Po šesti letech v azylu ale školáci pomalu zapomínají na svou Sýrii. Případný návrat tak pro ně bude stále obtížnější.

Bejrút Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Rodina paní Zajnab | Foto: Štěpán Macháček | Zdroj: Český rozhlas

„Dobu svého dospívání jsem prožila tady, v Libanonu. Když jsme sem utekli, bylo mi deset. Teď je mi šestnáct," popsala Radiožurnálu Tasním.

Tasním žije v jednom ze stovek stanových táborů v údolí Biká. „Své kamarádky mám tady. Ve škole jsou to Libanonky a tady v táboře Syřanky. Zvykly jsme si na sebe, žijeme tu jako jedna rodina. Bude to těžké, až se jednou každý vydá domů na jiné místo," říká.

Přehrát

00:00 / 00:00

Děti syrských uprchlíků si už rodnou zemi nepamatují. Více si poslechněte v reportáži Štěpána Macháčka.

Syřanka Tasním chodí na nedalekou libanonskou střední školu. Její spolužačky ji navštěvují i tady v táboře. Ve městě, ze kterého před šesti lety její rodina utekla před válkou, už prý asi nikoho nezná. „Kdyby bylo podle mých představ, zůstala bych tady. Nevím, ale teď to tak cítím."

Tasním vyjadřuje pocity možná stovek tisíc syrských dětí, které si už Sýrii po tolika letech uprchlictví ani nepamatují.

O dva roky mladší Tasnímin bratr Mu´tasim má kamarády také jen tady v Libanonu. Do Sýrie by se ale vrátil rád: „Já mám kamarády tady v táboře, jsou také z města Kusajr, kde jsme žili. Vrátíme se tam jednou společně."

Zpráv o hrůzách války v Sýrii sice ubývá, naděje na návrat se syrským uprchlíkům přesto nezlepšují. Přišli o domy, bojí se nestability, ozbrojených skupin i policejního zatýkání.

Sedíme na vybetonovaném dvorečku před stanem, ve kterém Tasním a Mu´tasim bydlí s rodiči a dalšími sourozenci. Maminka Zajnab mi ukazuje čerstvě zasazený olivovník a jabloň. Úhledné předzahrádky se zeleninou nebo květinami zdobí většinu zdejších stanů.

Paní Zajnab je učitelka. Když jsem s ní tady natáčel před rokem, zdála se mi tehdy optimističtější. Letos už je na útěku šestým rokem: „Kdyby byla šance vycestovat, přijmu to. Kvůli svým dětem. Na Západě bychom neměli obavy z toho, co přijde zítra. Kdyby se pak krize vyřešila, vrátili by nás do Sýrie."

Na Zajnab je vidět, že možnosti návratu do Sýrie věří čím dál míň. A uvědomuje si, jak se její děti své zemi postupně odcizují: „Děti si určitě zvykají líp než my. Když jsme odešli ze Sýrie, dcera byla dítě. Teď je z ní slečna. Věk, kdy si začala uvědomovat věci kolem sebe, prožila tady, v Libanonu."

Velkým úspěchem OSN a dalších organizací je to, že většina uprchlických dětí do škol chodí. Nebezpečí vzniku celé negramotné generace je tak snad zažehnané. Kde ale nakonec statisíce těchto mladých zapustí kořeny, nikdo neví.

Štěpán Macháček Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme