Po stopách židovské komunity v Libanonu
Při zakládání Izraele před šedesáti lety odešly ze svých domovů statisíce Palestinců. Zčásti ve strachu, zčásti pod psychickým nátlakem, zčásti pod ozbrojeným terorem židovských jednotek. O dost méně se ale ví, že se založením Izraele se daly nedobrovolně do pohybu i statisíce Židů, kteří do té doby žili v arabských státech. Někteří podlehli lákání nebo nátlaku sionistických vůdců. Jiní se stali cílem diskriminace i otevřeného teroru ze strany svých arabských spoluobčanů. Tak zanikla i židovská komunita v Libanonu. Právě o tom je dnešní reportáž Zblízka zpravodaje ČRo na Blízkém východě Břetislava Turečka.
Líza není ledajaká žena. V ulici rozpadajících se domů v centru Bejrútu mi ji pomáhá přivolat hned několik sousedů. Bydlí ve čtvrtém patře a její byt se pozná podle stromu, který roste ze spáry mezi cihlami na balkóně. Kvůli tomu ale za Lízou nejdu. Hledám posledního člověka, který tu zůstal z kdysi vzkvétající židovské komunity.
"Jsem tu sama. Ostatní Židé odešli do jiných částí Bejrútu, třeba do Ašrafíje. Tady jsem zůstala pouze já. Všichni sousedé jsou na mě hodní. Mají mě rádi, to ano. Ty Židy, co odešli jinam, vlastně neznám."
Libanon byl před šedesáti lety domovem dvaceti tisíc Židů. Dnes se jejich počet odhaduje na pouhé desítky. Oficiálně jich úřady registrují pět tisíc. Při komunálních volbách před čtyřmi lety přišel ale volit jediný z nich. Většinou zemřeli nebo se vystěhovali.
"V Libanonu už je pouze pár Židů. Často si vzali jiná jména, možná muslimská, možná křesťanská, kdo ví?" říká mi křesťan Rajmon, který má ze svého okna jako na dlani hlavní židovský hřbitov v Bejrútu.
Libanonští Židé tu kdysi patřili k elitě. Ostatně ve světě je dodnes řada zámožných rodin a předních byznysmenů, kteří vzešli právě z této komunity. K jejímu rozpadu přispěla kromě napětí se sousedním Izraelem také občanská válka v 70. a 80. letech, kdy se stávali terčem perzekuce. Co tedy po Židech v Bejrútu zůstalo?
"Od téhle zdi až támhle je židovský hřbitov. Dřív sem někdo chodil uklízet. V tomhle domku u hřbitova žil strážce. Byla to šíitská rodina z jihu Libanonu, pak jim ale Židé řekli, ať odsud odejdou, a tak šli. V posledních třech letech tu proto nikdo nebyl."
Pan Rajmon si ale pamatuje zajímavou návštěvu v roce 1982, kdy do Libanonu vpadly izraelské invazní jednotky. "Jeden voják přišel a ptal se na hrob svého děda. Tak jsme mu ukázali hřbitov a řekli: Jdi se tam podívat, třeba ho najdeš." Na domku u hřbitova je hned vedle šesticípé hvězdy čerstvě nalepený portrét Hasana Nasralláha. Tedy vůdce šíitské organizace Hizballáh, která vznikla právě v reakci na izraelskou invazi do Libanonu a dodnes se nijak netají nepřátelstvím ke státu za jižní hranicí.
Tady na Damašské třídě v centru Bejrútu ale Hizballáh nedávno sváděl boje s provládními libanonskými skupinami. "Jó! V téhle oblasti se ještě v květnu tvrdě bojovalo mezi šíity a sunnity. Přímo v téhle ulici u hřbitova i támhle za námi."
Pojďme ale zpátky za Lízou. Ta k židovským elitám nikdy nepatřila a nezajímá se ani o záludnosti dnešní libanonské politiky. "Byla jsem zaměstnaná ve firmě Toshiba. Pracovala jsem tam 14 let. Potom jsem si vzala odstupné a byl konec. Teď jsem doma."
Doma znamená v tomto případě neuvěřitelně zpustlý byt v kdysi krásném secesním domě zničeném válkou. Vlivná společnost Solidére napojená na mocný politický klan bývalého premiéra Harírího tu všude kolem buduje zbrusu novou luxusní čtvrť. "Nikdo už tu nezůstal. Solidére zboural staré domy. Staví nové budovy a tak. Všechno je tu nové."
Tenhle dům je tu opravdu jedním z posledních. Kdysi se téhle čtvrti přezdívalo Židovské údolí. Dnes tady, pod komplexem krásně zrenovovaných vládních budov, zůstala jen planina. A uprostřed ní obrovská synagoga Magen Abraham. Zpustlá, zarostlá a s propadlou střechou. Stavitelé slibují, že ji opraví a zachovají, podobně jako mnoho jiných památek starého Bejrútu.
Proč tu ale paní Líza zůstala sama se svými čtyřmi kočkami, mezi arabskou chudinou? Kde má vlastně svou rodinu? Ve Francii. Moji rodiče zemřeli tady v Libanonu. Bratři jsou ale ve Francii, v Paříži, v Marseille, v Toulouse. Pracují tam. A já osobně jsem trošku zklamaná."
