Filipíny odsoudily první novináře za kyberpomluvu. Brzy může být hůř, říká jejich redakční kolegyně

Zakladatelka a šéfredaktorka filipínského zpravodajského serveru Rappler Maria Ressa a její bývalý redakční kolega Reynaldo Santos mladší byli v pondělí soudem v Manile uznáni vinnými z kyberpomluvy (cyber-libel), za což jim jako vůbec prvním novinářům odsouzeným za porušení kontroverzního zákona o prevenci zločinu v kyberprostoru (Cybercrime Prevention Act) z roku 2012 hrozí až šest let vězení. Na otázky ohledně pozadí celého případu, který vyvolal pozornost daleko za hranicemi Filipín, odpovídá Lence Kabrhelové spoluzakladatelka a šéfeditorka Rappleru Glenda Gloria.

Podle Marie Ressy v tom případu jde o mnohem víc než jen o právní spor ohledně urážky na cti. Čeho všeho se to tedy podle vás týká? Co je tu v sázce?
V sázce je svoboda tisku na Filipínách, bohužel. Moc se nezdůrazňuje, že ten pondělní verdikt přišel měsíc poté, co si vláda vynutila ukončení vysílání největší televizní společnosti v zemi, ABS-CBN. A taky jde jen o jeden z více než deseti případů trestního stíhání, které vůči Rappleru byly zahájeny.

Zákon o prevenci zločinu v kyberprostoru, který byl přijat v roce 2012, je v mnoha ohledech velmi vágní. Naše redakce se od začátku stavěla proti jeho přijetí vzhledem k možným dopadům na práci novinářů. A to, jak si ho soudkyně vyložila, naše obavy potvrdilo, protože promlčecí doba se v jejím pojetí prodloužila z jednoho roku na 12 let. To znamená, že pokud jako novinář dnes něco publikujete, dotčená strana – ať už vládní představitel nebo byznysmen – má dvanáct let na to si rozmyslet, jestli vás nezažaluje, a pořád to bude relevantní.

Na druhou stranu podle původního, a souběžně existujícího zákona o pomluvě, je promlčecí doba pouhý rok. Proč to tak je? Protože krátká promlčecí doba, během níž se lze ohradit proti domnělé urážce na cti ze strany novináře, má svou hodnotu. A je naprosto zásadní, aby si novinář udržel svobodu vykonávat svou práci a psát a říkat pravdu bez ohledu na to, jak mocní jsou ti, kterých se to týká, a bez neustálých pochyb a obav, jestli mu za to nebude hrozit nějaké popotahování skrze žalobu za pomluvu.

Takže teď je to prostě tak, že musíte našlapovat zlehka a očekávat, že na vás ten zákon, který umožňuje stíhat novináře za pomluvu nebo nactiutrhání, může kdykoli dopadnout?
Ano, až dvanáct let poté, co svůj materiál vydáte. Tak to soudkyně podává. Ale proti tomu se naše redakce určitě odvolá, protože z našeho pohledu je to protiústavní, v zákoně to takhle kategoricky nestojí a jde o interpretaci, jíž se dotyčná soudkyně dopustila, a kterou, jak doufáme, soud vyšší instance vyvrátí. 

Ten článek byl publikován už v roce 2012, krátce poté, co jste Rappler založili. Proč je to právě tahle věc, která se nakonec dostala až k soudu?
Vím, je to bláznivé. My si klademe stejnou otázku. Proč se tím soud vlastně zabývá? A jak to, že se to k němu vůbec dostalo? Když ten článek v roce 2012 vyšel, byznysmen Wilfredo Keng - o kterém se tam píše - si na něj nestěžoval. Trvalo mu víc než pět let, než se v říjnu 2017 odhodlal podat na nás trestní oznámení. Ale musíte se ptát, jaký to mělo kontext? Rappler zrovna tou dobou čelil útokům ze strany Duterteho vlády. A ta Kengova stížnost byla úředně přijata tři měsíce poté, co Duterte výslovně zmínil Rappler ve své ostré kritice médií během projevu o stavu země.

Takže tu stížnost na domnělou pomluvu jde těžko izolovat od celkového kontextu výpadů proti médiím během prvních dvou let od Duterteho příchodu k moci. A k soudu se to podle našeho názoru dostalo právě kvůli té atmosféře strachu, která na Filipínách vznikla v souvislosti s autoritativním pojetím vlády prezidenta Duterteho

A vedli jste o tom v redakci debatu, jestli ten článek nestáhnout, jak stěžovatel Wilfredo Keng požadoval? Uvažovali jste o tom vůbec? 
Co jsme udělali, bylo, že jsme vyčlenili jednoho z našich redaktorů-rešeršistů, aby se s právním zástupcem dotyčného byznysmena spojil a vyslechl ho. Už proto neseme velmi těžce, když soudkyně mluví o zlém úmyslu. Kdyby to tak bylo, nebudeme se ani obtěžovat posílat za tím právníkem našeho redaktora, který na základě toho, co se dozvěděl, napsal hrubou verzi článku.

Jenže co s takovým materiálem můžete dělat? Kdybychom ho vydali, porušili bychom tím novinářské zvyklosti, respektive samotné základy žurnalistiky - psát článek o tom, jak pět let staré události viděla jedna z okrajových postav? Čtenáři by se ptali, o čem to vlastně je a proč o tom vůbec píšeme. Bylo by to úplně mimo kontext. On po nás chtěl, abychom ten původní článek odstranili. Ale to my z principu neděláme. Nemažeme věci jen na základě toho, že se někomu nelíbí. Ale není pravda, že jsme ho úplně ignorovali, komunikovali jsme s ním, ale vyhovět jsme mu prostě nemohli. Navíc ten článek nebyl primárně o něm, ale o předsedovi Nejvyššího soudu, který jako první v historii Filipín čelil impeachmentu, a měl mít podezřelé kontakty s tímto byznysmenem, který ovšem v celém příběhu figuroval až druhotně. 

Když jste v roce 2012 Rappler zakládali, čekali jste, že se stanete takovým terčem útoků, zastrašování a někdy i vyloženě nenávistných kampaní na sociálních sítích zřejmě i cílených snah zabránit vám ve vaší novinářské činnosti?
Ne, to jsme opravdu nečekali. My jsme Rappler dokonce zakládali s myšlenkou využívat potenciálu sociálních médií ku prospěchu společnosti. Tehdy, v roce 2012, byly sociální sítě ještě relativně novým miláčkem občanské společnosti a demokracií jako takových. Pohlíželo se na ně jako na nástroj demokratizace, který poskytne hlas a přístup k informacím těm, co ho do té doby neměli. Sehrály například i důležitou roli v Arabském jaru. Takže my jsme Rappler zakládali s touhle poněkud optimistickou představou a naprosto jsme nečekali, že ta platforma, především Facebook, bude nakonec využita k útokům na novináře a ke snahám této vlády potlačovat informace a démonizovat žurnalistiku a média jako profesi i jako předmět podnikání.

A jaká máte očekávání nyní? Myslíte, nebo máte dokonce nějaké náznaky, že ta kampaň proti vám bude pokračovat? A co by mohlo být jejím cílem?
Myslím, že Filipíny jsou na rozcestí, co se zdejší demokracie týče. Jsme dnes méně demokratická země než před lety a jsme přesvědčeni, že se to může ještě zhoršit vzhledem k tomu, že Kongresem prošel návrh nového protiteroristického zákona, který policii a bezpečnostním složkám umožní zatýkat a věznit osoby podezřelé z podpory terorismu - včetně aktivistů, aniž by k tomu potřebovaly soudní zatykač. Pomalu tak sklouzáváme k extrémnější situaci.

Už teď lze samozřejmě říct, že tu máme autoritářskou vládu. Ale taky je třeba se dožadovat toho, aby byly platformy, kde sociální sítě fungují a kde dochází k útokům, o kterých jsme mluvily, transparentnější a zodpovědnější. Vedeme s Facebookem konstantní dialog, jsme i součástí jejich fact-checkingových mechanismů v jihovýchodní Asii, ale chceme z jejich strany stejně jako ze strany YouTube a Twitteru vidět ještě větší zodpovědnost a větší prostor pro žurnalistiku, jak ji známe.

Jakým způsobem se z pozice novinářů můžete bránit? 
Jednáme s kolegy z dalších médií. Pokud mají útoky proti médiím nějaký klad, pak je to skutečnost, že novinářskou komunitu vyburcovaly a přiměly ke spolupráci. Přemýšlíme teď o tom, jak v budoucnosti pracovat na společných investigativních projektech i s těmi kolegy, kteří jsou naší přímou konkurencí. Máme takovou volnou koalici šéfredaktorů a bavíme se o tom, jak nás současná situace ovlivňuje a jak na nás dopadá. Rádi bychom dospěli k tomu, že filipínská média sjednotíme, respektive že vytvoříme profesní hnutí novinářů, které by se bilo za naše práva a čelilo tlaku. Protože rozhodně nechceme, aby  - jak říká Maria - nás tisíc drobných bodnutí, kterými nás chtějí vykrvácet - ochromilo natolik, že útoky na naše práva začneme považovat za normální. Není to normální. Proto si neustále navzájem pomáháme se tomu bránit. 

A cítíte v tuto chvíli dost podpory? 
Ano, cítíme obrovskou podporu. A není to jako před dvěma roky. Poté, co se prezident Duterte dostal v roce 2016 do úřadu, a zahájil válku proti drogám, společnost ovládl takový strach, že lidé se i v online prostředí sotva odvážili projevit vám podporu. Maximálně vám ve výtahu pošeptali do ucha, že za vámi stojí. Ale veřejně a otevřeně by to neřekli. A teď?! Je to jako by se protrhla stavidla. Jsme reakcemi doslova zaplaveni. V pondělí, kdy soud rozhodl, jsme se nezastavili - proudily k nám podpůrné vzkazy od studentů, právníků, kteří se pozastavovali nad soudním systémem, od advokátů, kteří nám v Rappleru i dalším ohroženým novinářům nabízeli zdarma asistenci.

Podpořili nás podnikatelé, kteří v posledních třech letech prakticky mlčeli. Teď přišli se společným prohlášením, ve kterém odsuzují protiteroristický zákon i verdikt soudu. Je to velice inspirativní. Skoro bych řekla, že začínáme vidět světlo na konci tunelu. Možná to bude pořádně dlouhý tunel, ale to světlo na konci vidíme. 

A promítá se to i do samotné novinářské a reportérské práce? Jsou teď otevřenější a sdílnější třeba i vaše zdroje? 
Naprosto. Před dvěma roky například všechny moje armádní zdroje umlkly, nikdo se mnou nechtěl mluvit. Teď se to mění, jsou mnohem přístupnější. Našim reportérům se teď daří vyzpovídat mnohem víc lidí z vládních kruhů, i v samotné vládě. A daří se jim získávat informace, dokonce takové, které odhalují přečiny jiných úřadů. Takže máme pocit, že se situace trochu začíná zlepšovat, co se týče snahy pohnat úřady nebo vládní představitele k zodpovědnosti.

Ale rozhodně to není perfektní, určitě tu nevidíme stejně bujaré projevy demokracie jako po pádu diktatury v roce 1986, kdy novinářům všichni otevřeli dveře dokořán a považovali je skoro za bohy. Tak to rozhodně dnes není. Ale pořád je ta situace lepší, než byla před dvěma, třemi roky. 

Jak si to, Glendo, vysvětluješ? Jaktože se lidé najednou přestali bát? 

Částečně je to globální fenomén. Díky internetu lidé mají víc informací o tom, co se ve světě děje. Na jednu stranu vidí některé politiky, jak se přiklánějí k pravicovému populismu, na druhé straně jsou tu ale také země - i v našem okolí - které jsou teď progresivnější, bohatší, propast v příjmech mezi lidmi se tam podařilo zmírnit. A obyvatelé Filipín si říkají: Tam bychom taky přece měli být!

Řada chybných politických kroků v posledních letech nás ale dovedla tam, kde jsme. Takže informační ekosystém hraje svou roli, vzdělává lidi. Ale roli hraje také to, že Duterte tu vládne už čtyři roky. Prvotní okouzlení už vyprchalo, lidé prohlédli a začínají chápat, že spoustu slibů vláda nesplnila - i co se týče vynucování zákona a pořádku, ekonomiky atd. A jsou z toho frustrovaní. A do toho všeho přišla pandemie.

Pandemie a zpackaný přístup vlády k řešení problémů, které s ní souvisejí - to vše otrávilo řadu lidí, především z pracujících vrstev. Mezi deseti až dvanácti miliony Filipínců přišlo kvůli karanténě na tři měsíce o práci. Karanténní opatření se neustále měnila, vláda nezvolila žádný ucelený přístup. To všechno se vrství a kupí a vede k frustraci lidí. 

Zmiňovala jsi, že jde o globální fenomén a podobné momenty můžeme pozorovat i v jiných zemích. Ty jsi strávila rok na Harvardově univerzitě jako stipendistka (Nieman Fellow), kde jsi zblízka pozorovala vztah amerického prezidenta Trumpa s tamními médii.  Když si na to vzpomeneš, existuje tu nějaká paralela nebo podobnost se situací na Filipínách?  
Naprosto. Dokonce jsem minulý týden v newsletteru psala: Kam vyrazí Filipíny, Spojené státy je následují.

To je samozřejmě slovní hříčka. Ale snažím se tím říct, že to vždy byla Amerika, která udávala tón v žurnalistice, tamní novinařina pro nás byla vzorem. Teď ale vidíme, jak jsou americká média polarizovaná, jsou terčem zastrašování. Viděli jsme brutální protesty, během nichž policie zadržela reportéry CNN. A my tohle všechno sledujeme z Filipín a říkáme si: proboha, to přece známe! To je naše každodenní realita!

Svým způsobem je to úplně nemyslitelné, co se to v Americe a v Evropě děje - naši kolegové v západních zemích se potýkají se stejnými problémy, s nimiž na každodenní bázi žijeme my. Takže je tu spousta podobností. Trump označuje média za šiřitele “fake news”, vymýšlí si svá vlastní fakta a prohlašuje je za pravdu. A dělá to úplně stejně jako filipínský prezident Duterte. A prochází mu to. Pochází mu lhaní a důsledky jsou mu jedno, protože má neochvějnou politickou základnu, která doopravdy věří v jeho vůdčí schopnosti. Stejně tak v případě Donalda Trumpa pravicoví voliči věří čemukoli, co udělá a co slibuje. Duterteho příznivci jsou stejní. 

Ty jsi vystudovala žurnalistiku a začala pracoval v polovině 80. let bezprostředně před tím, než se na Filipínách zhroutil diktátorský režim Ferdinanda Marcose. Jako novinářka jsi pak zažila šest dalších prezidentů, z nichž někteří měli s médii lepší vztahy, jiní horší. Jak do toho zapadá ta dnešní situace?
Musím přiznat, že je to dost depresivní. Myslím, že svět, ve kterém teď žijeme, je hodně jiný než ten, do kterého jsem jako čerstvě dostudovaná novinářka přišla. Tenkrát jsme možná neměli tak silné instituce, ale žurnalistika jako profese se těšila velkému respektu.

Když tehdy člověk něco napsal do novin, určoval tím agendu a měl přímý vliv na utváření politiky. Veřejnost mohla mít jistotu, že když něco vyšlo v novinách nebo se vysílalo v televizi, je to pravdivé, protože novináři vědí, jak zacházet s informacemi a jak je poctivě ověřovat. Dneska si na sociálních sítích každý hraje na novináře a politici nastolují vlastní agendu na svých YouTube kanálech a sociálních sítích, vytvářejí vlastní zprávy, které mají plně pod kontrolou, a mají i své vlastní publikum. A novinářům nezbývá než soupeřit o pozornost s nejrůznějšími jednotlivci, kteří na jednu stranu mohou být součástí propagandistické mašinérie, anebo jen v dobré vůli posílají dál informace, o kterých se domnívají, že jsou pravdivé, i když to tak ve skutečnosti není.

Je to opravdu jiný svět a myslím, že žurnalistika v něm čelí obrovské výzvě a úměrně s tím roste i tlak na nás, novináře, abychom svou práci dělali co nejlépe a abychom byli pokud možno přístupnější jazykem, formátem i výběrem témat, která zprostředkováváme.

Lenka Kabrhelová

Související témata: podcast, Vinohradská 12, Filipíny