Polsko stále má svobodná média, jejich prostor se ale smršťuje, říká expertka k novému zákonu

Jak zásadním krokem je z pohledu mediální odbornice nový zákon regulující vlastnictví médií v Polsku? Dá se označit za přelomový moment?
Upřímně řečeno, je to obrovský zlom pro svobodu médií a také pro mediální legislativu v Polsku. Zákon, který se snaží vládní strana Právo a spravedlnost protlačit, má zabránit tomu, aby vlastníci rádií a televizí stáli mimo Evropský hospodářský prostor. V praxi to znamená, že se to bude týkat jen televizních kanálů, které vlastní americká společnost Discovery – a to je TVN. Je to velmi opoziční, ale také nezávislá televize v Polsku. TVN je největší televizní stanice v zemi. Důležité je také dodat, že pro vládní stranu Právo a spravedlnost nebylo nijak snadné před týdnem tenhle zákon v dolní komoře parlamentu, v Sejmu, prosadit. Protože jen den před hlasováním tam Právo a spravedlnost přišlo o vládní většinu. Stalo se to tak, že se PiS (Právo a spravedlnost) rozhodla z kabinetu odvolat politika Jaroslawa Gowina a jeho koaliční stranu Dohoda (Porozumienie). Společně s Gowinem odešli i čtyři členové parlamentu, takže Právu a spravedlnosti a její vládnoucí koalici chybělo k prosazení zákona pár hlasů. V prvním hlasování ostatně prohráli, takže se zdálo být docela jisté, že ten zákon nakonec poslanci v této konstelaci nepřijmou. Jenomže pak se stalo něco, co je jednak v rozporu s ústavou a jednak to vytváří nebezpečný precedens: Marek Suski, pravá ruka předsedy strany Právo a spravedlnost Jaroslava Kaczyńského a muž, který se obvykle stará o komplikovanou a často špinavou politickou práci strany, začal obcházet Sejm a sbírat podpisy pro opakování hlasování. To znamená, že se mohlo o stejné věci hlasovat podruhé. Po dvouhodinovém vyjednávání a tlaku na stranu Kukiz – což je strana, která v parlamentu začala jako protestní, ale teď se posunula až k hraně fašismu – nakonec poslanci této strany řekli, že vlastně zmáčkli špatné tlačítko, které bylo „proti návrhu“. Takže se o návrhu hlasovalo znovu a tentokrát prošel. Co to znamená z hlediska budoucnosti televize TVN? Zákon teď poputuje do senátu, horní komory parlamentu, kde má většinu opozice, takže tam nejspíš neprojde. Což ale znamená, že se vrátí do Sejmu. Tam bude Kaczyński a vládnoucí koalice potřebovat supervětšinu, to znamená 231 členů parlamentu, kteří by pro návrh hlasovali. Takže nestačí ke schválení prostá většina hlasů, počet poslanců hlasujících pro návrh musí být větší i po započtení těch, kteří se zdrželi. A získat takovou většinu bude pro Právo a spravedlnost v současnou chvíli dost komplikované.

Jak vláda nutnost tento typ regulace zavádět vysvětluje? Opozice, nezávislá média, samotná televizní stanice TVN i její vlastník, americká společnost Discovery, považují zákon za metodu, jak umlčet kritickou televizi. Zároveň je tu sílící zahraniční kritika směřovaná proti polské vládě. Jak kabinet a strana Právo a spravedlnost tváří v tvář vší kritice nutnost legislativy zdůvodňuje?
Narativ je hodně podobný tomu, který vždy používá maďarský premiér Viktor Orbán. Vláda argumentuje na prvním místě tím, že i v ostatních evropských zemích existují zákony, jež regulují, kdo může vlastnit média, takže jen dělá to, co už v zavedených západních evropských demokraciích dávno funguje. Což ale samozřejmě není pravda. Kabinet také tvrdí, že zákon není namířen konkrétně proti TVN, protože jméno stanice v zákonu nikde nefiguruje. To je samozřejmě opět plytký argument. A konečně vláda tvrdí, že zákon ochrání nezávislost polských médií a odvrátí jakoukoli možnou hrozbu, kdy by do nich v budoucnosti chtěly finančně vstoupit třeba prokremelské nebo čínské firmy.

Takže je tu argument, že by autoritářská vláda mohla být konečným vlastníkem nějakého média v Polsku a že ten zákon má takové situaci předejít. Obstojí takový argument?
Spíš ne. Možná by obstál, kdyby vláda zákon formulovala tak, že by neomezoval vlastnictví médií jen na společnosti z Evropského hospodářského prostoru, ale povoloval by ho i firmám ze Spojených států, případně by těm americkým firmám, které už média v Polsku vlastní, umožnil si je ponechat. Takhle ale zákon vytváří situaci, ve které – pokud Sejm legislativu schválí – Discovery bude muset okamžitě svůj podíl prodat. Pro vládu tak pomine největší hrozba z hlediska toho, jaký příběh o ní média vyprávějí, jaká fakta odhalují a kolik nezávislé žurnalistiky v Polsku vzniká. To vše před volbami, které se konají za dva roky.

Takže je tu skutečně odůvodněné podezření, že se vláda snaží zasáhnout konkrétně TVN, stanici kriticky informující o jejích krocích?
Ano, přesně tak.

Věnujete se situaci médií v Polsku dlouhou dobu. Znáte ji zevnitř, teď se jí věnujete i ze širší evropské perspektivy. Jaká cesta vedla do bodu, který tu teď popisujeme? Jaký přístup polská vláda vůči médiím zvolila? A kdy se vlastně poprvé rozhodla podniknout kroky považované za součást strategie namířené k omezení nezávislosti médií? Můžete tu strategii popsat?
Abychom porozuměli polské situaci, musíme se nejdřív podívat na to, co se stalo v Maďarsku. Jsou tam samozřejmě nějaké rozdíly. Protože co je možné v jedné zemi, není možné v té druhé, ale obecně je ta strategie velmi podobná. Nejdřív, hned po vítězných volbách, v obou zemích nové vlády převzaly veřejnoprávní média. V Polsku to byla Polská televize a Polský rozhlas. Vláda přitom nevyměnila jen ředitele, ale i editory a novináře. Zaměstnanci tyto instituce i sami opouštěli, protože nechtěli pracovat pro propagandistický kanál, ale většinu z nich prostě vyhodili. Po převzetí veřejnoprávních médií vlády v Polsku i v Maďarsku vytvořily další způsoby, jak ekonomicky tlačit na zbylá nezávislá média. To třeba znamená, že státem vlastněné firmy přestaly zadávat reklamu v různých nezávislých novinách nebo televizních stanicích. Stalo se to okamžitě, hned po volbách. List Gazeta Wyborcza, ale třeba také Newsweek a další nezávislé publikace, přišly ze dne na den o všechnu nasmlouvanou inzerci. Druhá věc bylo ukončení předplatného ze strany státních institucí nebo státem vlastněných firem. Třeba Gazeta Wyborcza, ale i další noviny, přišly o desítky tisíc předplatných od státních institucí a státem vlastněných firem – opět ze dne na den, což je za už tak obtížné ekonomické situace, ve které se média obecně nacházejí, velká rána. To je tedy druhý krok, který se odehrál v obou zemích. A další krok, který polská i maďarská vláda podnikly, byl pokus nezávislá média koupit. V Polsku se to stalo loni s mediálním domem Polska Press. Největší státem vlastněná petrochemická firma, Orlen, koupila od německého vlastníka vydavatelství Polska Press, které zahrnuje 20 lokálních novin, 120 časopisů a 500 zpravodajských webů, z čehož jasně vyplývá, že má velký zásah a pokrývá celé regionální dění v Polsku. Tady zároveň můžeme vidět mezi Polskem a Maďarskem rozdíl. V Polsku nemáme oligarchy napojené na vládu, kteří by kupovali média, jako se to děje v Maďarsku. Máme státem vlastněné firmy, které s tím vládě pomáhají.

Tenhle proces se tedy v Polsku odehrával od roku 2015?
Ano, přesně.

Z toho, jak situaci popisujete, vyplývá, že se polská média v důsledku kroků vlády podstatně změnila. Vy sama jste působila v nejdůležitějším polském deníku, Gazetě Wyborcze. Když se rozhlédnete po mediální scéně dnes, jak vypadá? Musely třeba některé publikace úplně skončit? A dá se říct, že se změny promítly i do novinařiny samotné? Dotkly se například toho, jaký typ obsahu polská veřejnost má k dispozici – třeba i toho, který kriticky zkoumá působení vlády?
Řekla bych, že různá média – třeba deník Gazeta Wyborcza, televize TVN, OKO Press a řada dalších – jsou i za současné situace nezávislá a velmi silná. To je další rozdíl mezi Polskem a Maďarskem – v Polsku stále funguje kolem 80 procent mediálního trhu nezávisle na vládě. To znamená, že Polsko stále má silná a nezávislá média. Avšak můžeme pozorovat, že na různých úrovních média oslabují. Zaprvé – pokud je na trhu méně peněz, méně lidí se rozhodne zasvětit práci v médiích svou kariéru. Pokud je to navíc nebezpečná profese – můžete se například stát terčem cílené očerňující kampaně, může na vás být podána soudní žaloba. Polsko se potýká s jevem, který se souhrnně označuje jako strategické žaloby namířené proti zapojení veřejnosti; jenom deník Gazeta Wyborcza v tuto chvíli čelí celkem 73 různým žalobám ze strany politiků vládní strany Právo a spravedlnost a od s ní spřízněných osob. Pokud se z těchto důvodů novináři rozhodnou pro jinou profesi, tak to samozřejmě na podobu mediálního trhu také dopadne. Trh se zmenší, a média tím pádem oslabí. Někteří novináři mohou začít jinak uvažovat o tématech a těm citlivým se vyhnou: „možná bych měl psát o něčem jiném, možná bych měl udělat rozhovor s někým jiným, protože interview s touto konkrétní osobou mi přinese příliš problémů…“ Těžko se v tomto ohledu získávají konkrétní data, protože je to velmi jemný, pozvolný a nekonkrétní proces, ale už teď vidíme, že se to může stát. A pokud se na celou věc díváte čistě logicky, dojdete k závěru, že přesně takový vývoj nastane.

Už jsme mluvily o reakcích, které schválení zákona spustilo. Vláda zaplatila politickou cenu v podobě ztráty většiny poté, co přišla o koaličního partnera. Pak jsou tu ostře kritické mezinárodní reakce. Ale odehrály se i domácí protesty – část polské veřejnosti vyšla do ulic polských měst dát najevo svůj nesouhlas. Pokud se na to všechno díváme z perspektivy polské vlády, stojí jí to všechno za to?
To je otázka, kterou si také kladu. Myslím si, že vládě jde na prvním místě o to, aby zvítězila v příštích volbách. Nemůže si je dovolit prohrát. Předně kvůli tomu, že nechce čelit odpovědnosti za všechny kroky, které podnikla v oblasti právního státu, nezávislého soudního systému, se státem vlastněnými firmami, s mírou korupce. Takže vyhrát volby je pro ně životně důležité. A k vítězství potřebují kontrolovat narativ, tak jako to dělá Viktor Orbán v Maďarsku. Když vlastníte všechna nejdůležitější média a víte, že 80 procent zpráv v nich bude o tom, jak skvělá vaše vláda je, můžete se oddat nerušenému spánku. Teď polská vláda ví, že takovou sílu ještě nemá a že jí do voleb zbývají jen dva roky. Proto soustředí hodně energie na to, aby si vytvořila příhodné podmínky. Druhá věc je, že ve Spojených státech už není prezidentem Donald Trump. Vláda si dala hodně záležet na tom, aby s ním měla blízký vztah. A je si vědoma toho, že jí prezident Biden a jeho administrativa nedovolí tak snadno útočit na lidská práva a základy právního státu. Američané budou klást otázky, na které se polské vládě nebude chtít odpovídat. Budou vytvářet politický tlak, a nejen to, mohou použít i ekonomický nátlak. Takže podle mne polská vláda doufá – možná naivně, možná ne – že se za pár let Trump vrátí, ona vše přestojí, bude moct pokračovat ve směru, který razila dosud a všechno bude v pořádku.

A co tlak Evropské unie? Místopředsedkyně Evropské komise Věra Jourová, která má na starosti unijní hodnoty a transparentnost, uvedla, že zákon vysílá negativní signál. Polská vláda navíc vede dlouhodobý spor s Bruselem kvůli problémům týkajícím se justice, kdy Evropská komise poukazuje na opatření pošlapávající právní stát v Polsku. Jak polská vláda na další kritiku z Bruselu reaguje?
Polská vláda se s unijní kritikou potýká už nějaký čas, a ne zrovna nejlépe. Většinou reaguje tím, že co se týče médií, ale třeba i vlády zákona, jde o vnitropolitické záležitosti. Hlavním opěrným bodem vládní rétoriky je, že polská ústava stojí nad evropskými zákony, což je v rozporu se smlouvami, které Polsko s Unií podepsalo, i se samotnou unijní realitou. Kabinet zároveň tvrdí, že se EU snaží vkládat do polských záležitostí a tlačí nezávislou polskou vládu k tomu, aby udělala to, co Brusel chce. Polská vláda opakuje příběh, že Brusel se snaží zlikvidovat polskou nezávislost. Samozřejmě tu je ale ještě další vrstva. Stále totiž čekáme, jak dopadne v Bruselu návrh polského Národního plánu obnovy, na jehož základě má Polsko získat prostředky z Evropské unie. Některé zdroje přitom tvrdí, že jak Polsko, tak i Maďarsko se snaží aktuálními radikálními kroky vydobýt lepší vyjednávací pozici, aby jejich plán Evropská komise přijala. V Maďarsku jde o zákon namířený proti LGBT komunitě, v Polsku by to podle této teorie byl zákon namířený proti TVN. Vláda by pak jako na znamení ústupku od zákona upustila a využila to v politickém vyjednávání s Evropskou komisí.

Takže je tu podezření, že polská vláda ten zákon naplánovala jako součást taktiky, kterou se snaží dosáhnout na prostředky z fondu obnovy?
Objevily se názory, které to tvrdí. Já osobně si nejsem jistá, jestli to tak je, ale uvidíme během měsíce či dvou, jak to dopadne.

Jak tohle všechno vnímá polská veřejnost? Už jsme tu zmínili protesty, které minulý týden provázely schválení mediálního zákona. Jak dlouhodobě na zvyšující se tlak vlády na média reaguje?'
V Polsku skutečně protestovalo. A polská nezávislá média se těší mezi lidmi docela velké podpoře. Je to vidět třeba na příkladu platformy OKO Press. Po roce 2015 to byl vůbec první případ, kdy vznikla redakce, která je ekonomicky soběstačná, má poměrně velký dvacetičlenný tým a funguje výhradně z předplatného, které platí čtenáři. Nemají žádnou reklamu, nemají sponzory, skutečně je podporují jenom čtenáři. Na tom je vidět, že se tu odehrála jistá změna a veřejnost svobodná média chce podporovat. Pro mě osobně je smutné, že téma svobodných médií samo o sobě nebudí ve společnosti takový zájem a emoce jako třeba protipotratová politika vlády. Současné protesty nejsou co do velikosti srovnatelné s masovými demonstracemi, které vypukly, když vláda prosadila protipotratovou legislativu. Je samozřejmě možné, že jsou lidé v Polsku už unavení a vyčerpaní, protože to zdaleka není první problematický krok vlády. Byl tu protipotratový zákon, Polsko přišlo o systém nezávislé justice, média jsou trvale cílem útoků. Existuje už pěkně dlouhý seznam věcí, za které se polská veřejnost musí brát. Na druhou stranu ale třeba v porovnání s Maďarskem jsem stále ráda, že naše občanská společnost je velmi aktivní, schopná se mobilizovat, protestuje. V ulicích je stále dost lidí ochotných dát najevo nesouhlas.

A jak vy sama rozumíte tomu, co se s Polskem v uplynulých letech stalo? Ještě před pár lety to byla země, která sloužila jako vzor pro ostatní středo- a východoevropské unijní členské země, byla považována za příklad úspěšné integrace a „nové Evropy“. Teď jsme v situaci, kdy Polsko čelí kritice ze všech stran, ať už za omezování svobody médií – Polsko se propadlo v žebříčku Reportérů bez hranic od roku 2015 z 18. na 64. místo – nebo za podrývání justice a vlády zákona. Co se to stalo?
To je obrovská otázka. Není to součást mojí expertízy, ale pokusím se odpovědět. Osobně mám za to, že je to spojeno s tím, že v polské společnosti panovala a dál panuje poměrně velká nerovnost. A podle různých průzkumů lidé hlasovali zejména pro takzvané „protestní“ strany. Je to trochu podobné tomu, co se ve Spojených státech stalo s Donaldem Trumpem. Zároveň ale strana Právo a spravedlnost zavedla sociální podporu a další asistenci pro rodiny, seniory a tak dále, takže později lidé volili i podle svých ekonomických zájmů. I když – a to potvrzují průzkumy – jsou sami schopni identifikovat problematické momenty působení Práva a spravedlnosti a vědí, že zdaleka ne všechno, co tato vládní strana politicky prosazuje, je v pořádku.

A když se vrátíme ke stavu médií, jaký je váš odhad dalšího vývoje? Bude nezávislý tisk schopen udržet v nadcházejících letech své pozice?
Předpovídat budoucnost je vždy velmi komplikované a ošemetné, ve hře je spousta faktorů, které mohou ovlivnit to, jak se věci budou vyvíjet a jak nakonec dopadnou. Ale myslím si, že pro média to bude stále složitější. Pokaždé, když Právo a spravedlnost bude schopné prosadit zákon, jako je teď „Lex TVN“, a když odpověď z Evropské unie a Spojených států nebude dostatečně hlasitá na to, aby vládu zastavila – nebo jí alespoň velmi zkomplikovala snahy o prosazení podobných kroků, se kabinet bude snažit proměnit veřejnou sféru tak, aby na jeho krocích byla stále závislejší. Vláda se bude snažit znovu finančně ovládnout různé televizní stanice a noviny. Bude tlačit na byznys tak, jako se to stalo v Maďarsku, aby v médiích neinzeroval – a pokud budete platit inzerci nebo budete podporovat média v rámci filantropických aktivit, nedosáhnete na žádné státní zakázky. Vláda má v rukou mnoho různých nástrojů, jak podmínky nezávislým médiím ještě ztížit. Ale jak říkám, vše bude záviset hlavně a především na reakci Bruselu, Spojných států a také na tom, jak dopadnou příští volby.