Ruská hra o trůny. Kdo všechno jde Putinovi po krku?

Matěj Skalický mluví s Ivanou Milenkovičovou, zahraniční redaktorkou Českého rozhlasu

Přehrát

00:00 / 00:00

PŘEPIS ROZHOVORU

25. 11. 2022 | Praha

Zima přichází, diktátor zatím neodchází. Ale v kuloárech Kremlu nepanuje úplná selanka. Putin si musí hlídat záda. Kdo mu jde po krku? Ruská hra o trůny - téma pro Ivanu Milenkovičovou, expertku Českého rozhlasu na Rusko.

Editace: Kristýna Vašíčková
Sound design: Jaroslav Pokorný
Rešerše: Zuzana Marková
Podcast v textu: Marcela Navrátilová
Hudba: Martin Hůla, Jaroslav Pokorný

Zpravodajský podcast Vinohradská 12 poslouchejte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.

Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.

Houstne teď atmosféra v Kremlu?
No rozhodně má Vladimir Putin pádné důvody k tomu si víc než kdy jindy hlídat záda a velmi bedlivě sledovat ambice řady více či méně veřejných figur. Celá tato naprosto mimořádná situace s válkou, kdy ve stínu oficiálních orgánů vznikají jakési paralelní struktury, které si s těmi oficiálními nezadají co do vlivu a přístupu ke zdrojům, vytváří řekněme velmi příznivé podhoubí, protože mnozí vycítili slabá místa některých stávajících struktur a vycítili příležitost vyšplhat nahoru po zádech jiných.

Skloňují se teď nějaká jména hlasitých a zároveň vlivných odpůrců Putina?
Neřekla bych, že můžeme mluvit o nějakých vyloženě hlasitých a zároveň skutečně vlivných odpůrcích Vladimira Putina, o lidech, kteří by byli snad natolik bláhoví, aby proti němu otevřeně brojili za stávající situace. Protože kritizovat přímo Vladimira Putina je něco, co je stále tabu. Ano, je slyšet četná kritika ruské armády, jejího velení, ale to je kritika cílící jaksi neurčitě na ozbrojené složky, na generály, případně na ruské elity obecně, protože každý soudný člověk v Rusku musí dobře vědět, že vyslovit nahlas jisté věci může být životu nebezpečné. To ale nevylučuje, že přinejmenším někteří na ně třeba nepomýšlí. A v kontextu stávající mimořádné situace někteří testují hranice, kam až můžou zajít. Třeba takový Jevgenij Prigožin je toho jasným příkladem.

Kapitola I. Jevgenij Prigožin

Jevgenij Prigožin | Foto: Mikhail Metzel/TASS | Zdroj: Profimedia

S trochou nadsázky by se dalo říct, že Jevgenij Prigožin je takový gopnik, který to dotáhl až na jednoho z hlavních mužů Kremlu na špinavou práci. Gopnik v tom smyslu, že jde o člověka s ne zrovna skromnou kriminální historií. Prigožin na sklonku Sovětského svazu strávil skoro dekádu ve vězení za krádeže, podvody a další delikty. S prvním, tehdy ještě podmíněným trestem, odešel od soudu už v 18 letech. Dneska je to člověk, na kterého jsou uvalené sankce v Evropské unii, ve Spojených státech i v Británii. Jednak za snahu manipulovat a destabilizovat demokratické procesy, za druhé pak kvůli ozbrojeným operacím v zahraničí od Sýrie přes řadu afrických států až po Ukrajinu, za kterými stojí jeho soukromá armáda Vagnerovců. K jejímu založení se teď v září po letech popírání přiznal.

Já se nemůžu nezeptat, proč se mu říká Putinův šéfkuchař?
Je to kvůli byznysu, který mu otevřel dveře do Kremlu. Prigožin začínal svoje podnikání v gastronomii v 90. letech v Petrohradě, odkud je i Putin, který tehdy pracoval na petrohradské radnici. Prigožin se právě v 90. letech postupně z prodavače hotdogů vypracoval na majitele několika elitních petrohradských restaurací, kam rádi chodívali právě vysocí úředníci jako Putin. Nicméně takovým milníkem v té kuchařské kariéře pro Prigožina bylo až to, když rozjel celou vlastní cateringovou společnost Concord a další na ni navázané firmy. A ty pak začaly postupně obsluhovat státní recepce, různá mezinárodní fóra a zhruba před dekádou k tomu přibyly i školy v Moskvě, nemocnice a další státní zařízení a i ministerstvo pro mimořádné situace nebo ministerstvo obrany.

No a když už se do toho Prigožin pustí, jak to dokáže svým protivníkům osolit? Tak nějak řečeno, jak vážným hlasem je?
Rozhodně je to člověk, jehož význam v posledních měsících prudce vzrostl. Jak nedávno v rozhovoru pro web Novaja Gazeta Jevropa celkem příhodně podotkl ruský politolog Andrej Kolesnikov, Prigožin je teď takovým dodavatelem na dvůr jeho veličenstva v opravdu širokém slova smyslu, nejenom masa na stůl, ale i toho na frontu. Je to verbíř žoldáků, kteří budou nasazení na místech těch nejtěžších bojů nehledě na ztráty na životech. A Prigožin se snaží vyvolat dojem, že jeho vlastní soukromá armáda Vagnerovců je na Ukrajině podstatně efektivnější než ta regulérní, od čehož si zřejmě slibuje větší tok peněz ze státní kasy, který svého času, nějakých pět let zpátky, značně vyschl poté, co si armáda pod vedením Sergeje Šojgua začala stěžovat na kvalitu jím poskytovaných služeb, třeba na plesnivé nebo zkažené jídlo. Tam někam podle všeho sahají některé první třenice mezi Prigožinem a ministerstvem obrany v době, kdy Prigožinovy firmy přišly o miliardové zakázky. Druhou velkou třecí plochou pak bylo, když Prigožin začal organizovat verbování žoldáků na Ukrajinu, do Sýrie, Libye a dalších zemí. A navíc, konkrétně v Sýrii, začala jeho soukromá armáda Vagnerovců jednat na vlastní pěst, ministerstvu obrany navzdory a ve snaze získat podíl na obchodu s ropou a plynem na územích, která pak znovu připadnou pod kontrolu vlády Bašára Asada.

Zmiňuješ Prigožinovu soukromou armádu Vagnerovu skupinu, Vagnerovce, kterou založil a vede. Jakou sílu to Prigožinovi dává? Je v nějaké speciální pozici právě kvůli tomu, že má tyhle vojáky k dispozici?
Dává mu to určitě páky nejenom se finančně obohatit, ale taky získat politický vliv, a to přímo u toho nejvyššího. Byli to právě Prigožinovi žoldáci, kteří se někdy koncem března, v dubnu objevili na Ukrajině, tedy v době, kdy bylo jasné, že regulérní ruská armáda neudrží některé pozice vlastními silami, natož aby dobývala nové. A to dávalo Kremlu naději, že možná nebude potřeba sáhnout po tak bolestném a nepopulárním opatřením, jakým je plošná mobilizace. Ale to, že tu existuje nějaká paralelní struktura, která konkuruje regulérní armádě, která se jinak těší značné důvěře Rusů, to, že se teď ukazuje určitá neefektivnost regulérní armády vedle takovýchto šedých struktur, takže teď jenom stěží může vyrůst nějaká všeobecně uznávaná postava generála, která by se těšila všeobecnému uznání, tak tohle všechno je vlastně pro Vladimira Putina osobně v určitém smyslu vítané.

Dva se perou a třetí se směje.
Tak.

Kdybychom měli podat krátké zhodnocení toho medailonku Jevgenije Prigožina, tak je myslitelné, že by se tento muž mohl skutečně pokusit usilovat o Putinovo místo?
Je otázkou, nakolik Prigožinovi zachutná moc. Pokud by se ale Prigožin držel v intencích svého dosavadního působení, tak si spíš umím představit, že by třeba chtěl aspirovat na získání, byť neformální, politické kontroly nad Petrohradem, kde má značnou část svých aktiv. Ale je taky otázkou, jak se budou dál vyvíjet interakce Prigožina s dalšími vlivnými hráči. Zatím jsme mohli vidět třeba takové pozoruhodně synchronizované útoky na ministerstvo obrany, které podniká spolu s čečenským vůdcem Ramzanem Kadyrovem.

Kapitola II. Ramzan Kadyrov

Čečenský prezident Ramzan Kadyrov. | Zdroj: Profimedia

Ramzan Kadyrov je člověk, kterého svého času poměrně trefně ruská novinářka Anna Politkovská označila za jakéhosi draka, kterého si Kreml vychoval a teď ho musí neustále krmit, aby nechrlil oheň, za člověka, který představuje takové nutné zlo, které musí Kreml tolerovat, jestliže chce mít relativní klid na severním Kavkaze. Tady je přitom namístě připomenout kontext Putinova vzestupu k moci coby člověka, který deklaroval odhodlání nekompromisně a definitivně ukončit čečenskou rezistenci a teroristické výpady na ruské cíle. A právě klan Kadyrovců se v tomto procesu měl stát klíčovým, když ze strany protiruského odboje Kadyrovci přešli na stranu Moskvy a výměnou za loajalitu pak dal Kreml Kadyrovovi naprosto volnou ruku, aby si uvnitř Čečenska dělal, co chce. Kadyrov je tak v situaci, kdy si může dovolit to, co jiní ne, na co jiní ani nemůžou pomyslet. Vytvořil vlastně soukromý stát ve státě a Kreml to toleruje, byť určitě s nelibostí.

Když mluvíš o tom, že si může dovolit to, co jiní ne, tak mě docela překvapilo, jak teď kritizuje Putina za to, jak vede válku na Ukrajině, protože jsem měl za to, že mezi Kadyrovem a Putinem vládne jakési neochvějné přátelství.
Pozor, já bych neřekla, že Kadyrov kritizuje přímo Putina. On kritizuje vedení ruských silových struktur, armádu jako takovou, velitele, ale ne Putina osobně. Konkrétně kritizuje jaksi neadresně nedostatečnou odhodlanost nasadit všechny dostupné prostředky, včetně taktických jaderných zbraní, ale neříká třeba nic ve smyslu toho, že by bylo chybou podniknout invazi, že to byl osobní omyl Vladimira Putina. Za druhé, navzdory všem těm vzletným prohlášením Kadyrova, že je Putinovým pěšákem, že je ochotný za Putina položit život a podobně, tak bych řekla, že obě strany dobře chápou vzájemný vztah určité oboustranné závislosti. Pro Putina je Kadyrov zkrátka důležitý spojenec, kterého potřebuje k ochraně onoho měkkého ruského podbřišku na Kavkaze, byť je zároveň pro Kreml Kadyrov nepochybně obrovským bolehlavem. Na druhé straně Kadyrov zase potřebuje Kreml a především jeho enormní finanční a jiné zdroje za zády, aby nic nemohlo ohrožovat postavení jeho samotného a jeho klanu. Vzhledem k tomu, že se Kadyrovci dostali k moci ne zrovna nenásilnou formou, a vzhledem k tomu, jak se u ní udržují, tak se rozhodně nedá říct, že by měli málo nepřátel i mezi samotnými Čečenci.

Tak oni jsou svojí, já bych klidně řekl brutalitou, pověstní. Kadyrov má stejně jako Prigožin svou vlastní armádu.
Je to tak. Byť jak se teď ukazuje na Ukrajině, tak velká část této armády bojuje víc za sledovanost svých videí na sociálních sítích, na Telegramu na TikToku, než v reálu proti ukrajinské armádě. A někteří z nich se pak údajně dokonce snaží i skupovat trofeje ukořistěné jinými ruskými útvary, aby se jimi pak mohli doma chlubit. Na druhou stranu nechci to úplně bagatelizovat. Pořád jsou to lidé, kteří mají v rukou zbraně a kteří jsou z podstaty věci nebezpeční. A jsou mezi nimi i ti, kteří se na pokyn nezdráhají podnikat trestné výpravy i mimo Čečensko a Rusko obecně, kteří brutálně likvidují své kritiky a nepřátele. A ostatně právě kvůli této obrovské autonomii, kterou je Kreml jaksi nucen tolerovat, musí Kadyrov hodně lidem z Putinova nejužšího kruhu takříkajíc ležet v žaludku. Včetně třeba Nikolaje Patruševa, někdejšího dlouholetého šéfa tajné služby FSB, dneska tajemníka Bezpečnostní rady státu.

Kapitola III. Nikolaj Patrušev

Nikolaj Patrušev a Vladimir Putin na snímku z roku 2019 | Foto: Sergei Karpukhin | Zdroj: Reuters

V případě Nikolaje Patruševa se bavíme o skutečně mimořádně vlivné postavě. O člověku, který je zřejmě součástí toho opravdu nejužšího kruhu Vladimira Putina, o člověku, který zřejmě byl u toho, když se rozhodoval, jestli a jak Rusko napadne Ukrajinu, který s Putinem sdílí jeho světonázor, jeho odpor k Západu, mluví o údajných snahách západu zničit Rusko a podobně. A pokud jde o příslušníky silových struktur, o kterých se má za to, že mají obecně k Putinovi exkluzivní přístup, tak ani mezi nimi pravděpodobně Patrušev nemá konkurenci. Koneckonců, jakou důvěru v něj Vladimir Putin vkládá, ilustruje už třeba jenom to, že ho vyslal jako svého emisara jednat do Pekingu bezprostředně před vyhlášením mobilizace v září.

Jak tento muž získal v Rusku vliv? Já se přiznám, že jsem o něm na rozdíl od Kadyrova a Prigožina ještě neslyšel.
Oni se s Putinem znají dlouhé roky. Oba jsou plus mínus stejně staří, Patrušev o necelý rok starší. Oba jsou z Petrohradu a oba pracovali pro KGB, v té době se ostatně seznámili. Později v Moskvě pak Patrušev kariérně stoupal v tandemu s Putinem, byť nebyl zdaleka tak viditelnou postavou, ale zkrátka zaujímal místa a která mu Putin uvolnil. Nejdřív, ještě za dob Borise Jelcina, krátce v prezidentské administrativě a poté v FSB, když ji vedl právě Putin, tak byl jeho zástupce. Když se pak Putin stal premiérem, tak ho Patrušev vystřídal přímo v čele FSB. A na tomto postu Patrušev strávil skoro dekádu. Můžeme takřka s jistotou říct, že významně přispěl ke konsolidaci Putinova postavení.

To, že Patruševa neznám já, to vůbec nic neznamená. Ale jak dobře ho znají běžní Rusové? Je v Rusku populární?
Nejsem si jistá, jestli běžní Rusové vůbec vědí, kdo to je. Nikolaje Patruševa samozřejmě zmiňují média, zabírá ho státní televize, ale není to figura na úrovni běžných federálních představitelů, které by znaly široké masy. A koneckonců z pozice, kterou zastává, to asi ani není žádoucí. Nedá se mluvit o politikovi, který byl by byl v záři reflektorů.

Takže pro Putina také spíš kamarád než soupeř. Jak vidíš třeba jeho šance na to, že by se mohl snažit usilovat o Putinův post?
Na jednu stranu všechno svědčí o tom, že Nikolaj Patrušev skutečně pro Vladimira Putina představuje nejbližšího člověka. Přinejmenším z řad oficiálních státních představitelů, těch, komu se v Rusku říká činovnici. Na druhou stranu bych řekla, že ty jejich osudy jsou natolik úzce spojené, že jestli Patrušev pomýšlí na nějaký mocenský tranzit, tak ani ne tak pro sebe, jako spíš pro své děti. V kontextu ochrany zájmů svých dětí, svých synů, kteří jsou takovým názorným příkladem nové ruské šlechty, která dědí privilegia svých rodičů. Jeden z Patruševových synů se už někdy v 34 letech stal předsedou představenstva jedné z největších ruských bank a dneska je ministrem zemědělství. Druhý pak zaujímal postupně privilegované posty ve státem kontrolovaných ropných společnostech. Je to zkrátka takový názorný příklad současné zlaté ruské mládeže.

A další hráči

Server Politico sestavil před časem několik možných scénářů, co by, kdyby. My jsme tu zmínili tři jména lidí, kteří jsou blízcí Vladimiru Putinovi. Politico na seznam možných Putinových nástupců zařadil i třeba exprezidenta Dmitrije Medveděva, bývalého šéfa Putinovy ochranky Alexeje Ďumina, premiéra Michaila Mišustina atd. Zapomněli jsme na někoho skutečně významného?
V případě Medveděva nebo Mišustina se mi jejich zařazení na seznam jeví takové prvoplánové, protože oba jsou to svým způsobem lidé na jedno použití. Medveděv svoji historickou úlohu zahřívače trůnu sehrál a Kreml už ho nepotřebuje, z čehož vlastně zjevně částečně pramení i jeho frustrace, kdy na sociální sítě neustále přispívá takovými zlostnými výlevy. Jeho postavení je dneska zkrátka marginální. Mišustin je pro změnu takovým panem šedým, nevýrazným technokratem a exekutivcem, který svoji roli plní právě teď. Ďumin je člověk poměrně mladý a ambiciózní. O tom ještě možná dost uslyšíme. Nicméně je tu i několik dalších figur, o kterých bych sice nemluvila přímo jako o možných nástupcích nebo o někom, kdo by na něco takového pomýšlel, ale kteří jsou rozhodně mimořádně vlivnými aktéry a u kterých se dá předpokládat, že budou velmi tvrdě hájit svoje osobní zájmy a budou se určitě hlásit o slovo, pokud by došlo na nějaký mocenský boj.

Tak o kom se mluví nebo koho bys zmínila zrovna ty?
Je to jednak Jurij Kovalčuk, což je blízký rodinný přítel Putina a další rodák z Petrohradu, odkud se taky znají. Oficiálně sice nezaujímá žádnou pozici ve státní správě, ale platí za takového neformálního Putinova poradce, možná můžeme říct až bankéře, protože stojí ve vedení banky Rossija, která je úzce spojena se státními operacemi, a to i těmi neoficiálními, kdy na offshorová konta v cizině přes poměrně spletitou síť společností míří peníze vrcholných ruských představitelů.

No a pak jsou tu ti, kteří v současné invazi vycítili určitou příležitost. Je to jednak Sergej Kirijenko, který na sklonku 90. let platil za jednoho z takových mladých politických reformátorů stejně jako třeba Boris Němcov nebo Anatolij Čubajs. Dokonce krátce stanul na postu premiéra. Dneska je to zástupce vedoucího prezidentské administrativy, člověk pověřený agendou Ukrajiny a okupovaných území. Člověk, který tam v posledních měsících mnohokrát osobně jezdil a prohlašoval, kterak tam Rusko zůstane navždy. Za druhé je to taky člověk, který se teď angažuje i při oficiálním formování jakési nové státní ideologie toho, co se bude učit na školách, toho, co se bude snažit předávat ruským dětem a mládeži. A v neposlední řadě je tu ještě neméně ambiciózní postava v podobě tajemníka strany Jednotné Rusko Andreje Turčaka, což je mladý politik z prominentní petrohradské rodiny, který se v posledních měsících taky často a rád nechával vidět na Donbase nebo třeba v Mariupolu.

Mně se líbilo, jak jsi před pár chvílemi mluvila o tom, že někteří Rusové jsou na jedno použití. Tak uvidíme, kteří z těchto tebou zmíněných nebudou na jedno použití. Ono je v Rusku asi poměrně velké štěstí, nebýt na jedno použití. Pojďme si teď zaspekulovat úplně závěrem. Jaký scénář v momentě, kdy Rusko prohraje, ti přijde nejpravděpodobnější, co pak bude s Vladimirem Putinem?
Třeba Alexandr Dugin, ideolog tzv. eurasijského hnutí, nedávno varoval, že Putinovi prý může hrozit i osud vládce deště. Tedy že ho vlastní společnost ve světle všech těch neúspěchů obětuje. Já si opravdu netroufám pouštět se do odhadů scénářů jako jsou převraty, revoluce, protože do nich vstupuje tolik proměnných, že jsou skutečně těžko předvídatelné co do konečných důsledků. Ale pokud jde o nějaký relativně poklidný mocenský tranzit, byť řízený, jako to bylo mezi Borisem Jelcinem a Vladimirem Putinem, tak ten je, řekla bych nepravděpodobný. Vladimir Putin totiž dlouhé roky podnikal všechno, co bylo v jeho silách, aby se zkrátka opevnil u moci až do konce svých dnů, aby mohl být oním doživotním vládcem a nemusel spoléhat na ochranu nějakého nástupce.

V podcastu byly kromě zvuků Českého rozhlasu využity také zvuky z České televize, youtubových kanálů Meduza, UATV English, Televizní a rozhlasové společnosti Groznyj, South China Morning Post, Red Army Choir Alexandrov, Guardian News, IsraeliPM a SPIEF.

Matěj Skalický

Související témata: podcast, Rusko, Vinohradská 12, Vladimir Putin, Kreml