Pohled ze Španělska: Vláda přehodila z politických důvodů odpovědnost za boj s epidemií na regiony

V Česku se setkáváme s rostoucím počtem případů předbíhání v očkovacím pořadníku, kdy vakcínu dostali lidé mimo prioritní skupiny, jež mají na očkování proti covidu nárok. Ve Španělsku se před pár dny také objevil jeden velmi sledovaný případ, kdy pořadník přeskočil vysoký armádní představitel. Jak se to přesně seběhlo?
Ano. Generál Miguel Ángel Villaroya byl předsedou sboru náčelníků generálního štábu, což je nejvyšší vojenská pozice v zemi. Byl velmi úzce zapojen do reakce vlády na koronavirovou krizi, takže byl zvlášť v posledním roce veřejnosti dobře známý. A stalo se to, že dostal vakcínu dřív než někteří vojáci z jednotek, které operují v zahraničí, tedy ta část armádních sil, kterou velení chtělo naočkovat nejdřív. Ministerstvo obrany tvrdí, že se očkování v armádě řídí jinými pravidly než u civilního obyvatelstva. I sám generál dosud trvá na tom, že v rámci armády se pravidly řídil. Přesto to vyvolalo velkou kontroverzi a Villaroya nakonec rezignoval.

Takže i navzdory tomu, že kolem očkování v armádě panovaly nejasnosti a nebylo úplně zřejmé, jestli generál patřil k prioritní skupině, nebo ne, tak funkci opustil? Ano, rezignoval. Řekl, že se k takovému řešení rozhodnul, aby armádu uchránil od dalších možných kontroverzí.

Pravda je, že pravidla nebyla zcela jasná a transparentní, armáda je předtím nezveřejnila. A on řekl, že chce předejít dalším možným problémům, jimž by celé ozbrojené síly mohly čelit.

Byl to ve Španělsku první takto viditelný případ týkající se očkování proti covidu-19?
Ne, to nebyl. V uplynulých týdnech se tu podobných případů objevilo docela dost. Týkalo se to hlavně úředníků v regionech, kteří předbíhali v pořadníku nebo si ohýbali pravidla podle svého. Jeden ze zpravodajských portálů vypracoval seznam těchto případů, je na něm už skoro 300 jmen. Někdo rezignoval, jiní se dál všemožně snaží udržet v úřadu a tvrdí, že jejich chování bylo opodstatněné.

A kdo má v této fázi očkování ve Španělsku na vakcínu nárok?
Je to v rukou regionů. Španělsko je uspořádáno tak, že regionální vlády drží řadu pravomocí, včetně očkování. Pravidlo je ale většinou následující: první jsou na řadě s očkováním senioři v pečovatelských domech a zdravotníci – zvlášť ti, kteří jsou v první linii boje s pandemií. V některých krajích mezi prioritní očkované spadají i jiné skupiny zaměstnanců ve zdravotnictví.

Jak zatím očkování probíhá? Dá se zatím říct, že se vakcinační plán v tuto chvíli daří plnit?
Očkování jde pomalu, stejně jako je tomu ve většině dalších evropských zemí. Španělsko na tom není nejhůř, má naočkovaná zhruba tři procenta obyvatel – přesněji řečeno, tři procenta obyvatel dostala první dávku vakcíny. Avšak tento týden například Madrid a také Katalánsko ohlásily, že dočasně očkování první dávkou pozastavují, protože není dostatek vakcín. Cíl mít naočkované všechny seniory a rizikové skupiny lidí do dubna se teď tedy nezdá být zrovna realistický.

Ještě se vrátím k tomu, co jsi říkala o šéfovi sboru náčelníků generálního štábu. Jak celý ten případ veřejnost za takto napjaté situace okolo očkování vnímá? Zmiňovala jsi seznam s třemi stovkami jmen, jak na to lidé reagují?
Docela naštvaně, po pravdě řečeno. Očkovací látky se nedostává, je to vzácné zboží a za současné situace to lidé vnímají tak, že každá vakcína může zachránit lidský život. Na začátku to tak asi nebylo, ale s tím, jak se teď pandemie zhoršuje, jsou lidé stále nervóznější a také mají větší zlost na politiky, zvlášť kvůli incidentům, jako je přeskakování v pořadníku. Proto už také několik lidí rezignovalo. V některých regionech dokonce politiky a další lidi za předbíhání při očkování trestají – nedostanou druhou dávku vakcíny do té doby, než by na ně skutečně přišla řada. Takže rozhodně to veřejnost vnímá s rozčilením.

A myslíš, že ten příběh v armádě poškodil její kredit u veřejnosti? Jak jsi zmiňovala, sehrála armáda na jaře při první vlně pandemie důležitou roli.
To je těžké říct. Generál Villaroya rezignoval docela záhy poté, co jsme se o celé věci dozvěděli, a tím pádem to na armádu až tak nedopadlo. Pokud bychom zjistili, že přednostně naočkovaných bylo víc, hlavně v nejvyšších kruzích, mohl by to být pro armádu problém. Ale zatím se celá věc týká jen jeho.

Už jsi narazila na to, že se Španělsko v tuto chvíli potýká s poměrně dramatickou třetí vlnou epidemie covidu-19. Jak zásadní je za takové situace rychlé naočkování lidí pro to, aby se země mohla vrátit do normálnějšího života?
Situace je momentálně opět docela zoufalá. Vláda i obyvatelé Španělska netrpělivě čekají, až bude k dispozici víc vakcín. Ale vládne tu také trochu zklamání. Na konci roku jsme měli naději, že by možná letošek mohl být lepší. S tím, jak pomalu očkování postupuje, ale lidé sice dychtivě čekají na vakcínu, ovšem také jim začíná být jasné, že může trvat pěkně dlouho, než ji dostanou. A že naočkovat 80 procent obyvatel bude ve skutečnosti zdlouhavější proces, než jsme si představovali na začátku roku. Takže se připravujeme na skutečně těžké měsíce.

Co je v tuto chvíli zdrojem největších obav, co se šíření covidu-19 týče? Je to situace ve zdravotnictví a jeho schopnost zvládnout nápor nových případů onemocnění? Je v tuto chvíli například dostatek lůžek na intenzivní péči atd.
Bohužel se to hodně začíná podobat první vlně. Nemocnice jsou zaplněné víc než při druhé vlně, která přišla na podzim a s počátkem zimy. Hlavně v některých regionech je situace alarmující, týká se to Madridu:

Dále jsou tu dvě kastilské oblasti, regiony obklopující hlavní město. Situace je ale špatná po celé zemi, v tom je to oproti první vlně jiné. Tehdy se případy soustředily do nějakých šesti regionů, teď je to celá země. Takže je také mnohem obtížnější například přemisťovat pacienty z jedné nemocnice do druhé. A samozřejmě že zdravotníci jsou už opravdu unaveni. Z jejich řad zaznívají stížnosti, že nedostali dostatečné posily.

Panují ve Španělsku také obavy z nových mutací koronaviru zachycených v Británii a Jihoafrické republice? Mnoho evropských zemí kvůli nim zpřísňují opatření, chystá se Španělsko k něčemu podobnému?
Ano, ty obavy tu jsou také. Ve Španělsku už laboratoře zachytily a potvrdily tzv. „britskou“ variantu. Ze Španělska létá stále – i dnes – do Británie hodně letadel, mezi oběma zeměmi je čilé spojení. Hodně Britů žije ve Španělsku, mnoho Španělů žije v Británii, lidé proudí tam a zpět. Takže to není žádné překvapení, že se tu ta tzv. „britská“ varianta objevila. Španělské laboratoře teď začaly podrobněji zkoumat vzorky, aby tento typ viru odhalily a aby se mohlo obezřetněji zacházet i s lidmi, u kterých se potvrdí. Navíc sousedíme s Portugalskem, kde je výskyt britské varianty také na vzestupu. Ministerstvo zdravotnictví nejdřív přišlo s odhadem, že tu britská varianta viru převládne v březnu. Ale teď předpověď upravuje s tím, že je možné, že tu ten typ viru bude dominovat dřív. V případě variant zjištěných v Jižní Africe a Brazílii platí, že s těmito zeměmi tolik kontaktů nemáme, tím pádem se neobjevilo tolik případů. Ale vláda to samozřejmě také sleduje.

Různé země za této situace volí různý přístup. V této souvislosti je zajímavé, že španělská vláda se rozhodla pro variantu nevyhlásit nový celonárodní lockdown. Co ji k tomu vedlo?
To je docela kontroverzní věc. Španělská vláda totiž nechala management této fáze pandemie zcela na regionálních vládách. Důvody jsou hlavně politické. Vláda má v parlamentu jen slabou většinu a během první vlny pandemie s obtížemi získávala hlasy pro obnovení nouzového stavu a všech nařízení, což musela dělat každých 15 dnů. Kabinet měl pocit, že ho to stojí politické body, když je celou dobu v popředí, a tak se rozhodl všechno hodit na regiony. Beztak si tamní politici – očima vlády – často na postup centrální vlády stěžují, tak se rozhodla, že nechá regiony, ať si dělají, co uznají za vhodné.

Takže to je svým způsobem politicky chytrý krok – přehodit zodpovědnost z centra na jednotlivé regiony?
Mohlo by to tak být, ale občané na to nakonec dost doplácejí, protože ten přístup se hodně liší. Například tady v Madridu – což pro zbytek Evropy bude asi působit jako dost velký šok – i při té vysoké incidenci, což je momentálně až tisíc případů na sto tisíc obyvatel v dvoutýdenním souhrnu a více než 20% podílu pozitivních testů – zůstává prakticky všechno otevřené: bary, restaurace, kina, divadla. Pravděpodobně to tak je jako v jediném místě Evropy v tuhle chvíli při té vysoké míře infekce. A proč to tak je? Protože regionální vláda v Madridu se velmi zdráhá zavádět restriktivní opatření v obavách z možných dopadů na ekonomiku, i když ta je samozřejmě i tak velmi rozkolísaná.

Nějaká omezení tu jsou, jako například zákaz nočního vycházení po desáté hodině, a restaurace musí zavírat už v devět, ale jinak fungují a lidé do nich mohou volně chodit. Stejně tak si tu mohou zajít do kina, do divadla, na operu. Jistě, lidé tady nosí roušky, uvnitř i venku, tuhle povinnost celkem všichni respektují. Jinak ale na mnoho omezení nenarazíte. V jiných regionech je to jiné, tam si místní vlády dělají větší starosti a v rámci svých lockdownů omezují třeba fungování obchodů jen na ty nejnutnější. I když například v Barceloně jsou bary a restaurace také otevřeny, ale jen na omezenou dobu. Tohle je zkrátka poměrně problematické a myslím, že se to dost odlišuje od zbytku Evropy.

To rozhodně. Najde se tedy někde ve Španělsku region, kde je momentálně přísný lockdown, nebo vůbec ne?
Ano, v některých regionech, jako je například Galicie na severozápadě země, je téměř všechno zavřené. Podobné je to v regionu La Rioja a vlastně na celém severu Španělska. Ale i v Andalusii na jihu země je víc omezení než v Madridu. Možná se tedy spíš Katalánsko – a zejména Madrid – odlišují od zbytku země. Ale jak jsem říkala, jde o to, že si to určují jednotlivé regiony samy, takže záleží, kde žijete. Správně by teď lidé neměli mezi oblastmi přejíždět, pokud nemají opravdu vážný důvod, ale dopravní spojení přerušeno nebylo, takže se dá dostat všude, pokud k tomu existuje pádná příčina.

Existují nějaká data, ze kterých by se dalo vyčíst, jestli se takový přístup vyplácí a jaké to všechno má dopady na španělskou společnost, na ekonomiku atd.?
Zrovna dneska vyšly nové údaje o nezaměstnanosti a vůbec to není dobré. Bez práce je teď ve Španělsku 16 % obyvatel – tři miliony sedm set tisíc lidí. Takže je sice pravda, že některé bary a restaurace v madridské oblasti na tom nejsou tak zle jako jinde ve Španělsku nebo ve zbytku Evropy, ale ekonomika se i tak celkově propadá. A ty nedostatečné restrikce se odrážejí i v tom, že se ze Španělska stal evropský lídr v počtu nadměrných úmrtí, kam se započítávají nejen oběti pandemie, ale jakýkoli výkyv nad dlouhodobý normál. Máme teď velmi vysokou mortalitu a nejen politici, ale celá společnost si na ty strašlivé statistiky mrtvých pomalu zvykají, jako by šlo jen o nějaká čísla, a ne o skutečné lidi.

Co tomu lidé ve Španělsku říkají? Oceňují, že ekonomika zůstává navzdory všemu víceméně otevřená, nebo mají vzhledem k té vysoké incidenci spíš obavy, že se to může zvrtnout?
Když se podíváme na průzkumy veřejného mínění, vyplývá z nich, že většina lidí by si přála přísnější opatření, protože je to znepokojuje. Kolem 20 % lidí ve Španělsku už kvůli covidu přišlo o někoho blízkého. To je poměrně vysoké číslo a dokládá to, že pro lidi je ta nemoc velmi reálná. Neříkám, že úplně všichni volají po přísnějších restrikcích, ale většina lidí ano, protože mají obavu z toho, že to není pod kontrolou.

Jak vážné je to, že lidé ztrácejí důvěru ve vládu?
Důvěra je samozřejmě důležitá, protože pokud máte dodržovat nějaká pravidla, musíte věřit těm, co je stanovují. A to je rozhodně součást problému. Pak je tu taky cítit politizace v tom smyslu, že lidé mají tendenci naslouchat jen své oblíbené politické straně a všechny potíže svádět na ty druhé, ačkoli jsou v tom dnes zaangažované prakticky všechny politické síly. Centrální vláda je středolevá, zatímco značná část těch regionálních naopak středopravá. Nikdo se tedy nemůže úplně vyvinit. Každopádně je teď cítit mnohem větší stranickost než před rokem.

V podcastu Vinohradská 12 jsme spolu mluvily v březnu, kdy bylo Španělsko jednou z nejpostiženějších zemí vůbec, a ty jsi hodně mluvila o solidaritě, která mezi lidmi vládla. Kam se společnost od té doby posunula, jaká je dominantní nálada?
Myslím, že obecně platí, že lidé jsou z toho už velmi unaveni. Nikdo si nemyslel, že to potrvá tak dlouho. V létě mezi lidmi zavládl pocit naděje, že z nejhoršího jsme venku, jenže jak se ukazuje, není tomu tak. Solidarita, kterou jsme viděli na počátku pandemie, se vesměs vytratila, lidé už netleskají zdravotníkům a na spoustě míst jde život prostě dál, i když dost zvláštním způsobem. Lidé se míň setkávají, dokonce i v rámci rodin, protože samozřejmě mají nějaké ponětí o tom, jak se nákaza šíří, takže jsou opatrní. Sociální kontakty se celkově omezily a převládající náladu bych popsala jako směs zlosti a únavy. Ten pocit, který tu zprvu byl, že si navzájem pomáháme, abychom se z toho dostali, je pryč – po těch měsících, co se na nás valí jen zprávy o úmrtích a počtech nakažených, které chvíli stoupají, pak zase klesají a pak zase znovu, pořád dokola. Je to... těžké.