Dvě svědectví z Afghánistánu: dramatický útěk před Tálibánem a obavy těch, co uprchnout nestihli

Lenka Kabrhelová mluví se dvěma Afghánci, kteří reflektují dění posledních týdnů

Přehrát

00:00 / 00:00

PŘEPIS ROZHOVORU

27. 8. 2021 | Praha/Kábul

Desetitisíce obyvatel Afghánistánu se snaží uprchnout před vládou extremistického hnutí Tálibán, a to do koncem srpna, kdy se definitivně chtějí ze země stáhnout americké síly. Ve Vinohradské 12 přinášíme svědectví dvou Afghánců, jedné ženy a jednoho muže, kteří spolupracovali se zahraničními organizacemi a mají důvod se bát o svůj život i osudy svých nejbližších. S jakými podmínkami se vyrovnávají v Kábulu i za hranicí Afghánistánu?

Hudba: Martin Hůla
Editace, rešerše, sound design: Pavel Vondra, Zuzana Kubišová, Martin Hůla

Zpravodajský podcast Vinohradská 12 sledujte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.

Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.

„Generální tajemník OSN António Guterres vyzval Tálibán, aby chránil životy. Mluvčí radikálního hnutí Suhajl Šahín řekl BBC, že Tálibán se nehodlá nikomu mstít. Hnutí vyhlásilo, že bude chránit práva žen a novinářů. Tvrdí také, že obavy mezinárodního společenství rozptýlí dialogem. (Radiožurnál, 16. 8. 2021) “

„Mluvčí Tálibánu Zabíhulláh Mudžáhid ženám doporučil, aby pokud možno nevycházely ven, což je v rozporu s předchozím ujištěním, že budou ženám zajištěna jejich práva. Zdůvodnil to tím, že velká část bojovníků islamistického hnutí neví, jak se ženami jednat, protože k tomu nebyli cvičení. Mudžáhid tvrdí, že je to jen dočasné opatření, které je v zájmu bezpečnosti žen. Prý až Tálibán bude mít situaci víc pod kontrolou a jeho bojovníci nebudou přetížení, ženám se jejich svobody vrátí. (ČRo Plus, 25. 8.2021)“

„Austrálie evakuovala z Afghánistánu víc než 50 tamních sportovkyň a jejic příbuznzých. Informuje o tom australská stanice ABC. Sportovkyně včetně paralympioniček byly ve skupině asi tisícovky lidí, které australské úřady odvezly poté, co téměř celý Afghánistán ovládlo radikální hnutí Tálibán. (ČRo Dvojka, 24. 8. 2021) “

„Spojené státy a další koaliční země výrazně zrychlily evakuace z Afghánistánu. Podle Bílého domu se jen za posledních 24 hodin podařilo odvézt ze země na 19 000 lidí. (Události ČT, 25. 8. 2021)“

„Tisíce Afghánců v okolí kábulského letiště ale čekají na zřejmě poslední šanci dostat se ze země. Zoufalý zájem v tuto chvíli silně převažuje i nad překotným tempem jednoho odletu každých 39 minut. (Události ČT, 25. 8. 2021) “

S touto mladou ženou jsme se spojili přímo do Kábulu a s ohledem na její bezpečnost neuvádíme její jméno, i když ho redakce zná…
Jsem absolventka Americké univerzity v Afghánistánu a bývalá učitelka, vystudovala jsem management a administrativu a práva. A mám vystudovanou i matematiku. Nepocházím přímo z Kábulu, narodila jsem se v provincii Hílmand. Je to jeden z regionů Afghánistánu, kde se prakticky neustále válčilo a docházelo ke střetům. Patříme k hazárské komunitě, o které jste možná slyšeli. Je to národ, který jako jediný vyznává šíitský islám, proto je častým terčem útoků. Mého otce v Hílmandu zavraždili a celá rodina pak musela uprchnout na různá místa. V roce 2011 mě přijali na Americkou univerzitu v Afghánistánu, dostala jsem plné stipendium, přestěhovala se do Kábulu a začala tu studovat. V roce 2016 – to už jsem na univerzitě i vyučovala – při útoku Tálibánu na univerzitu zemřelo několik našich kolegů, zraněn byl i jeden ze studentů. Jeden z učitelů se stal terčem únosu. Tehdy jsme také museli zůstat doma, čekali jsme, až univerzitu znovu otevřou. Ale jakmile se to stalo, znovu jsme se vrhli do studia, a já jsem pak odpromovala. Pracovala jsem během studií zároveň pro několik organizací, včetně médií a Mezinárodního červeného kříže, abych pomohla finančně zajistit rodinu. V době, kdy docházelo k útokům na univerzitu, jsem pracovala i pro vazební tým v Bagramu, kde jsme zadrženým členům Tálibánu z naší kanceláře zařizovali telefonické spojení a tak dále.

Takže v té pracovní roli jste se setkala i s Tálibánem?
Já jsem s Tálibánem přímo nevyjednávala. Ale zadrženým členům hnutí jsme v rámci Červeného kříže domlouvali telefonické hovory. Jenomže členy Tálibánu z vazební věznice nakonec propustili a nikdo z nás si tím pádem není jist budoucností. Sedíme zavření doma a nemáme tušení, co se stane. Co bude s naším zaměstnáním, co nás čeká. Všichni zadržení ozbrojenci jsou teď na svobodě a my nevíme, co se bude dít.

Takže teď na univerzitu vůbec nemůžete?
Přesně tak. Nemůžu na univerzitu, nemůžu do práce ani do kanceláře.

Jak vypadal váš život v Kábulu před tím, než Tálibán znovu ovládl zemi? Co všechno jste mohla dělat, a teď je to mimo váš dosah?
Jsme jenom doma, ven raději nevycházíme, protože máme obavy z toho, jak bude Tálibán reagovat.

A cítíte se v bezpečí, nebo se aktuálně máte pocit, že by vám mohlo hrozit nebezpečí?
Ano, jako absolventka univerzity, učitelka a člověk, který pracoval se zadrženými ozbrojenci, mám za to, že můj život je v ohrožení. Ohrožené jsou i životy členů naší rodiny. Poté, co opustí zemi poslední koaliční vojáci, nevíme, co se stane. Život se tu úplně zastavil. Univerzity, školy, banky – všechno je zavřené. Lidé jsou zklamaní a bojí se budoucnosti. Nevědí, co s nimi bude.

Jak to vypadá na ulicích? Tedy jestli to vůbec jde – vy tedy nevycházíte vůbec z domu?
Já nevycházím vůbec. Nevím, jak by se Tálibán zachoval, nikdo z nás – žen, které jsme žily aktivní profesní život – to neví.

A slyšíte alespoň od ostatních, jak to venku vypadá?
Z toho, co mi říkají členové rodiny a sousedi, mi vyplývá, že pokud jste muž, ven můžete. S muži zatím Tálibán problém nemá. Na ženu teď ale v ulicích nenarazíte. To je vidět, i když vyhlédnete ven z okna nebo vykouknete ze dveří, že jich na ulici je mnohem méně. A pokud jednu dvě zahlédnete, jsou to staré ženy, mladé nevycházejí.

A musí se ženy nyní i jinak oblékat?
Ano, to se naprosto změnilo. Ženy dřív nosily dokonce i kratší šaty. Aktivní ženy s profesní kariérou docházely do kanceláří, chodily do škol, na univerzity. Teď je to město duchů, v ulicích nikdo není, zvlášť ženy.

Vzhledem k tomu, jaká je situace – jak se stavíte k prohlášením Tálibánu, když tvrdí, že umožní dívkám se vzdělávat a že práva žen budou v rámci islámského práva dodržována? Věří afghánské ženy takovým slovům?
Já jsem slyšela v televizi, že Tálibán povolí vzdělávání dívek na základních školách, nedovolí ženám středoškolské vzdělání ani chodit na univerzity. Do práce nebudou moct ty ženy, které pracovaly pro mezinárodní nevládní organizace. Co nám tedy zbývá? Co budeme v budoucnosti dělat? Nebudou tu žádné organizace, ve kterých bychom mohly pracovat.

A věříte, že Tálibán splní alespoň některé sliby? Jak návrat ozbrojenců vnímáte?
Cítím se být v nebezpečí a v přímém ohrožení. Slyšela jsem, že se řadě kolegů a spolužáků stalo, že jim volal neznámý člověk, člen Tálibánu, s tím, že pátrají po studentech. Já jsem sice už bývalá studentka, ale přesto se bojím. A bojím se i o svou rodinu. Už jsem podala několik různých online žádostí o evakuaci z Afghánistánu. Ale zatím bez úspěchu. Čekám, jestli dostanu nějakou odpověď. Ale měla bych opustit zemi co nejdřív.

V posledních dnech odešly z Afghánistánu tisíce lidí, také se tedy pokoušíte odejít?
Ano, co nejdřív to bude možné. Studovala a vzdělávala jsem se dvacet let, mám dva bakalářské tituly, ale všechny nevládní organizace Afghánistán opustily. Co bychom tu vůbec měli dělat, i pokud zůstaneme? Všechny pracovní příležitosti budou pryč a bude těžké uživit sebe i rodinu.

Je vůbec možné – ve chvíli, kdy nemůžete vycházet – vydělat alespoň základní minimum na obživu?
Je to problém.

A jak obtížný je to proces, Afghánistán teď opustit?
Je to velmi těžké. Snažíme se, ale jak jste asi slyšeli, situace na letišti dobrá není. Všichni se tam snaží dostat. Hranice s okolními zeměmi jsou uzavřené. Rádi bychom opustili Afghánistán co nejdřív, ale v tuhle chvíli jen čekáme, co se stane. Hodně lidí už odešlo, řada studentů, i někteří moji kolegové, kteří pracovali pro různé organizace. Ti všichni Afghánistán opouštějí.

A víte, kam nejčastěji směřují? Do jakých zemí? A jaká budoucnost je čeká?
Ano, do Kanady, Ameriky.


Máte představu o tom, kam byste chtěla nebo mohla zamířit vy?
Já zatím nebyla s to takovou možnost najít. Naše poslední naděje je univerzita, čekáme, co univerzitní správa udělá. Uvidíme, co se stane, jestli nám pomůžou.

A jak vnímáte odchod koaličních sil z Afghánistánu jako takový? Podnikly západní vlády dost, aby zajistily, že všechny věci, kterých se podařilo v minulých letech dosáhnout, zůstanou a vy budete schopni žít své životy nerušeně dál?
Lidé jsou strašně zklamaní. Nevíme, co se s námi bude dít, jaká bude naše budoucnost. Mnozí z nás studovali na mezinárodních školách, pracovali jsme pro mezinárodní organizace, teď je po tom všem veta. Moje naděje a sny o budoucnosti jsou rozdrcené na prach. Už nám nezbývá ani naděje.

Je mi to moc líto. Chtěla byste ještě něco říct na závěr?
Ano. Chtěla bych využít téhle příležitosti a požádat o pomoc. Můžete nám prosím pomoct co nejdřív opustit tuto zemi? Jak mnozí z vás vědí, jsme pro Tálibán cílem. Řada spolužáků mě nabádala, ať nemluvím s médii, říkali mi: stane se z tebe cíl, Tálibán se na tebe zaměří. Řekla jsem jim na to, že bych jen ráda obecně popsala situaci, jaká teď v Kábulu je.

Může v tom ohledu hrozit nebezpečí i vaší rodině? Máte takové obavy?
Samozřejmě že ano. Bojím se o celou rodinu. Moje maminka pracovala také jako učitelka. Když Tálibán zabil našeho tatínka a unesl našeho strýce, byla jsem ještě dítě. Od chvíle, co tatínek zemřel, jsem se snažila skutečně tvrdě na sobě pracovat a hodně se učit, abych dosáhla na stipendium a mohla odejít studovat do Kábulu. Se svojí maminkou finančně podporujeme moje mladší sourozence, sestru a bratra. V rodině není žádný muž, který by na nás vydělával. Pokusili jsme se teď zažádat o imigrační víza na všech stranách, ale dosud nemáme žádnou odpověď. Všichni bychom tady raději zůstali a svojí vlasti dál pomáhali, ale jak to máme udělat, když tu není klid, mír a základní bezpečí?

„Americký prezident Joe Biden opakovaně potvrdil, že poslední zahraniční vojáci opustí Afghánistán do 31. srpna. Není ale jasné, jestli se podaří na kábulské letiště a poté pryč ze země dopravit všechny Afghánce, kteří by například díky dřívější spolupráci se Spojenci měli mít na evakuaci nárok. (Radiožurnál 25. 8. 2021)“

„Moderátorka: Před kábulským letištěm hrozí podle amerických tajných služeb bezprostřední nebezpečí teroristického útoku. Před cestami k letišti už své občany varovalo několik zemí včetně Spojených států a Velké Británie. Z Kábulu dál pokračuje evakuace vojáků a afghánských spolupracovníků. Redaktor: Varování vydal například i australský premiér Scott Morrison. Dánské ministerstvo uvedlo, že lety z a do Kábulu už nejsou bezpečné a v posledním letu odvezlo i zbytek svých jednotek. (Radiožurnál, 26. 8. 2021) “

„We have breaking news to report coming out of Afghanistan. The details are still a bit scatchy but her is what we know. Confirmed from the Pentagon at this hour we can confirm an explosion outside Kabul airport, casualties are unclear at this time. (ABC News, 26. 8. 2021) “

„Dva výbuchy u letiště v afghánském Kábulu zabily nejspíše desítky lidí a nejméně 60 další zranily. Podle radikálního hnutí Tálibán je mrtvých nejméně třináct a jsou mezi nimi taky děti. (Radiožurnál, 26. 8. 2021)“

Jmenuju se Ramín Rahmán, jsem fotograf a fotožurnalista a pocházím z Kábulu.

Jak vám příchod Tálibánu k moci změnil život? Čemu jste se jako fotograf do té doby věnoval? A jak se situace změnila poté, co se tálibové chopili moci? Kdy to v Kábulu začalo být nebezpečné?
Bože můj, můžu říct, že se mi život během jediného týdne převrátil naruby. Žil jsem si svůj život, kolem sebe rodinu, přátele, dům v Kábulu. A to všechno je najednou pryč a já jsem v Kataru na americké vojenské základně jako uprchlík. Během jediného týdne je všechno jinak. Pořád tomu nemůžu věřit. Mám pocit, že se mi to všechno jenom zdá, že to není pravda. Že se probudím a bude to zase v pořádku, ale ve skutečnosti kvůli tomu ani nemůžu spát. Můj život se naprosto změnil.

Jak se vám podařilo ze země dostat? Jak celý ten proces vypadal?
Jak už jsem říkal, jsem fotograf a fotožurnalista a pracuju pro spoustu médií, včetně těch zahraničních. Proto jsem věděl, že musím z Afghánistánu pryč. Byl jsem od začátku na evakuačním seznamu německého velvyslanectví. V den evakuace mi zavolali, ať se co nejrychleji dostanu na letiště. Tak jsem si vzal taxi a vyrazili jsme. Bylo to ale složité, všude byly zácpy, spousta lidí se snažila uprchnout, ve města byla cítit panika. Nějak se mi ale nakonec podařilo na letiště dostat, byli tam nějací vojáci, ale policie už své pozice vyklidila, u brány nikdo nehlídal, dostal jsem se tedy k mezinárodnímu terminálu a tam byla spousta lidí a vládl tam naprostý chaos. Lidi nevěděli, co se bude dít, ale všichni měli obavy, městem už kolovaly zprávy o tom, že do Kábulu ze západního směru vstoupil ráno Tálibán. U odbavovacích přepážek, na check-inu, se tísnily odhadem nějaké dva, možná tři tisíce lidí v naději, že se dostanou do nějakého z letadel a budou moct Afghánistán opustit.

A to se bavíme o minulém pondělku…
Ano, den evakuace bylo pro mě a pro spoustu dalších lidí pondělí minulého týdne. Na letiště jsem se dostal kolem jedenácté dopoledne, možná půl dvanácté. Od svých německých kolegů jsem měl informaci, že k evakuaci dojde, ale přesný čas nikdo určit nedokázal. Říkali mi prostě, ať dorazím na letiště a trpělivě čekám, protože moje jméno je na jejich seznamu osob určených k evakuaci. Tak jsem tam přijel a ptal se lidí, co a jak. Bylo tam v tu chvíli jediné letadlo, které mělo evakuovat lidi z turecké ambasády. Na odlet ale čekalo ohromné množství lidí, viděl jsem tam ženy, děti, celé rodiny. Všichni vystrašení a v obavách, co se bude dít, přestože měli veškeré potřebné dokumenty, víza, cestovní doklady. A tak se čas vlekl, až někdy kolem čtvrté nebo páté hodiny odpoledne jsem se znovu spojil se svými německými kolegy, kteří mi přes Whatsapp psali, že se ke mně připojí další osoba čekající na evakuaci, novinářka z Kábulu. To se taky stalo, a tak jsme pak společně vyhlíželi, jestli uvidíme na letišti nějaké Němce. No a pak najedou v hale nastala panika, protože se mezi lidmi začala šířit zpráva, že Tálibán dorazil na letiště. Zvenku jsme slyšeli střelbu a výbuchy, nebyla to vůbec dobrá situace. Věděli jsme, že musíme být trpěliví, ale nešlo to, byli jsme vyděšení a museli jsme pořád myslet na to, co se stane, pokud přijdou. Zabijou nás, nebo nás nechají být? Nic nebylo jisté. Ale museli jsme čekat dál. Až někdy v devět hodin večer nám zavolali znovu, že letadlo dnes už nepřiletí, protože Němci začnou s evakuací až zítra. To byla pro mě chvíle šoku. Jen si to zkuste představit – jste v naprostém průšvihu a jediná naděje, ke které jste se upínali, se najednou rozplyne. Propadl jsem naprosté beznaději, říkal jsem si, že to je nejspíš náš konec, že zemřeme, protože Tálibán už si pro nás jde, je slyšet, jak střílí, a na letišti není žádná ostraha, nikdo, kdo by nás před nimi ochránil. Nějaký čas jsme tedy ještě zůstávali na místě, naprosto bezradní, když jsem uviděl přijíždět americká vozidla. Věděl jsem, že tam Američané někde jsou, protože na kábulském letišti je i vojenská část, americké teritorium, kam smějí jen oni. No a najednou z té strany přijela velká vozidla, ze kterých vyskákali američtí vojáci a dva nebo tři z nich odváděli lidi směrem k jejich základně. Nejdříve jen malou skupinu, ale když to uviděli ostatní, vyrazili hromadně za nimi.

A to byl ten dav, který jsme mohli sledovat na záběrech z kábulského letiště?
Ano, ano. Přesně tak. Spousta lidí za nimi vyrazila a byly to opravdu kruté chvilky, protože spousta dětí a žen v tom davu upadla na zem a jak se lidi snažili prodrat dopředu, tak po sobě šlapali. I tak se ale ta masa lidí dostala k té americké základně, kde nás Američané zastavili a říkali: prosím, tady zůstaňte, nikam dál nechoďte, tady jste v bezpečí, tohle je americké území, sem Tálibán nepůjde. Nějakých dvacet, třicet minut nikomu nedovolili, aby se k nim přiblížil, až se jedna žena, která měla americký pas, za nimi vydala, aby se zeptala, co se bude dít dál. Když se vrátila, ptal jsem se jí, co jí řekli. A ona povídá, že prý máme zůstat, kde jsme, protože Američané čekají na instrukce a není jasné, jestli nás budou moct převzít nebo ne. A tak lidi čekali netrpělivě dál, bylo to hrozné, děti plakaly, ženy plakaly, protože Tálibán už se mezitím dostal do odletové haly mezinárodního letiště, do té civilní části, a byla slyšet intenzivní střelba a výbuchy. Kábul ten den padl a my jsme věděli, že už to není to samé město jako dřív.

Po nějaké době přistály na americké základně letouny, napočítal jsem čtyři velké stroje. A pak Američané dali lidem signál, že se tam mají vydat. Znovu se opakovaly ty zběsilé scény s masou lidí, kteří padají jeden přes druhého, a způsobují si všemožná zranění. Já byl někde uprostřed a ten dav mě prostě unášel, ani nevím jak. Až jsem se ocitl v jednom z těch letadel. Vůbec nevím, jak dlouho jsme pak čekali, čas v tu chvíli naprosto ztratil význam. Ale lidi se viditelně uklidnili, uvěřili, že jsou v bezpečí, protože je chrání Američané a nikdo je nepřijde pozabíjet.

Jenže potom Američané, ti příslušníci vojenského letectva, začali lidi vyhánět z letadla, že to není ten stroj, kterým budou evakuováni, že musí do jiného. Ale lidé je nechtěli poslechnout, byli zoufalí a nechtěli letadlo opustit. Bylo nás tam možná tisíc, mezi námi malé děti, které málem omdlévaly, protože v letadle se skoro nedalo dýchat a nebyla tam žádná voda. Já na tom byl podobně, a tak jsem se rozhodl, že aspoň na chvíli půjdu na čerstvý vzduch. Podařilo se mi dostat až k zadnímu vchodu, ale tam mě zase američtí vojáci nechtěli pustit ven, tak jsem je aspoň poprosil o vodu pro ty malé děti, protože v letadle bylo už opravdu horko. Přinesli nám, co měli, čtyři nebo pět balení vod, ale samozřejmě to pro všechny nestačilo, tak si dal každý jen malý doušek, aby se dostal z nejhoršího. Pak najednou Američané se svými vozidly udělali kolem letadel kruh a řekli nám, ať zůstaneme uvnitř. Nevím, co to mělo znamenat, možná se připravovali na to, že přijde Tálibán. Každopádně letadlo uzavřeli a my jsme čekali další hodinu, aniž jsme věděli, co se s námi bude dít dál – jestli nás vezmou pryč, nebo vrátí na letiště. Byly to hrozné chvíle. A pak najednou pilot oznámil, že budeme startovat, ať se usadíme. Jenže tam pro všechny nebylo dost místa, tak jsme se poskládali, jak se dalo, někteří lidé museli sedět na sobě. A pak letoun odstartoval a po čtyřech a půl hodinách letu přistál na americké vojenské základně v Kataru, kde se teď nacházím.

A tušíte, co bude dál? Jak dlouho na základně v Kataru zůstanete?
Počítám s cestou do Německa, kde mám ženu. Ale co bude s ostatními, netuším. Je tu hodně lidí a přivážejí pořád další. Z letecké základny, kam jsme přiletěli, nás přemístili na jinou, jmenuje se As-Sejlija. Jsme tu devátý den. Ale jak říkám, pro mě je cílovou destinací Německo, už jsem mluvil s lidmi z německé ambasády, dnes by se tu měli zastavit a udělat nám PCR testy. Brzy bychom měli odletět, ale zatím není nic jistého. Pro všechny zúčastněné je to naprosto neočekávaná situace, pro Američany, pro nás, pro Katařany, pro Němce. Nikdo nepředpokládal, že tohle nastane a že nás Američané vezmou zrovna sem. Moje cílová destinace je ale Německo. Tam chci.

Vaše manželka je tedy také v Německu, ale zůstal někdo z vaší rodiny v Afghánistánu? A pokud ano, máte obavy o jejich bezpečí?
Celá moje rodina je v Afghánistánu. Všichni kromě mé ženy.

Bojíte se o ně?
Samozřejmě. Je to moje rodina. Ale bojím se i o ostatní lidi, kteří tam zůstali. V Afghánistánu znovu vypukla krize. Tálibán je pořád ten stejný Tálibán jako dřív. Určitě jste slyšela o tom, co dělají. Každý v Afghánistánu musí mít obavy o své nejbližší.

A jaký z toho posledního vývoje máte pocit? Udělaly podle vás koaliční síly dost?Mám z toho špatný pocit. Je mi smutno. Tohle si nezasloužíme. Jsme lidé jako všichni ostatní, potřebujeme mír a vlastní zemi, kde bychom mohli v klidu žít. O tu jsme teď přišli. Já sám už žádnou zemi nemám, jsem uprchlík v Kataru, a nezasloužím si takový osud. Měl jsem svůj život, svou novinářskou práci, domov, rodiče, příbuzné, přátele. A o to všechno jsem přišel. Jsem tady, v cizí zemi a nemám sebemenší tušení, jak bude vypadat moje budoucnost. Je to hrozná situace a nemůžu s tím nic dělat. Jediné, co můžu, je vám o tom říct a doufat, že se má slova dostanou k někomu, kdo může Afghánistánu pomoct.

Lenka Kabrhelová, Pavel Vondra a Zuzana Kubišová

Související témata: podcast, Vinohradská 12, Afghánistán, Taliban, evakuace, NATO, migrace, uprchlíci, svědectví