Válkou zmítaná Sýrie jako mezinárodní kolbiště. Pravidla hry diktují především Rusko s Tureckem

V těchto dnech si připomínáme 10 let války v Sýrii, která stála už 400 tisíc lidských životů. Dvanáct milionů lidí je na cestě vyhnaných ze svých domovů. Je to největší uprchlická krize od konce druhé světové války, která s sebou nese obrovské materiální škody. Sýrii se v organizaci Člověk v tísni věnujete dlouhá léta. Dokážete z těch informací, které máte k dispozici, popsat, jak to dnes v Sýrii vypadá? Jak si máme tu situaci představit?
Ta země je rozdělená. Nejen politicky, a tím pádem etnicky, podle toho, kdo kontroluje jaké území, ale vlastně i tím viditelným postižením, tou válkou. Byly oblasti, jako je východní Aleppo, oblasti východní Ghúty, to je kolem Damašku, oblasti Homsu, Rakka a Dajr az-Zauru, kde probíhaly bezprostředně ty boje, a to poměrně ve veliké intenzitě. Tam to bezprostředně po tom střetu vypadalo jak na obrázcích ze Stalingradu. Zničená města, kde prakticky přežívalo jen pár zoufalých posledních lidí, kteří nestačili utéct. Ta situace se už samozřejmě zlepšila a do těch míst se pomaličku navrací život. A potom je tam řada míst, především na západním pobřeží, týká se to provincií Tartús, Latákíja, kde ten konflikt nikdy neprobíhal a bezprostřední fyzické zničení tam není vidět. Nicméně celá země, ač je rozdělená, v každé části vládne někdo jiný a má jiné politické názory, tak dohromady trpí tou válkou. Ekonomická krize je odrazem toho dlouhodobého konfliktu a bezprostředně dopadá úplně na všechny.

Když se ještě vrátíme do toho úplného počátku před 10 lety, míněno teď do počátku toho konfliktu občanského, můžeme připomenout, co se tehdy vlastně stalo? Tisíce lidí vyšly v rámci té vlny arabského jara do ulic syrských měst protestovat proti vládě Bašára Asada. Žádali svobodu, žádali demokracii, žádali ekonomické reformy tehdy. Co se stalo, že se to všechno změnilo v 10 let trvající občanskou válku?
Přesně tak. Ty demonstrace nebyly nějak brutální. Nebyly s cílem svrhnout režim. V zásadě prostě vyzývaly k reformám a ke zlepšení přesně v duchu toho arabského jara. Nicméně co bylo jiné, nebo proč to gradovalo v Sýrii, byl fakt, že vláda nebo ty vládnoucí složky z mého pohledu neadekvátně zasáhly. Prostě zasáhly velkou silou, brutalitou ne úplně harmonickou společnost, která už byla rozkolébaná řadou různých nespravedlností. A tohle byl takový poslední hřebíček do rakve. Někteří lidé mi říkali: „Když jsme viděli, že střílejí do našich dětí, studentů, tak jsme řekli, tak a dost, tohle ne.“ Přitom to byli loajální členové armády, do té doby v zásadě loajální tomu režimu. Prostě řekli: „Tak už jako dost, tohle stačilo,“ a vydali se na odpor.

Celé části armády nebo jednotlivé oddíly dezertovaly a postupně formovaly jakousi opoziční armádu. To byla ta takzvaná Free Syrian Army. A nabývaly na síle. Samozřejmě v syrské společnosti nebyli jen umírnění, nebyla jen umírněná opozice, ale i ta radikální islamistická. A ta postupem času přebírala větší a větší roli především v těch armádních a militantních složkách. Výsledkem toho je současnost třeba v Idlíbu v severozápadní Sýrii, kde je rebrandovaná organizace. Dříve se jmenovala Džabat al-Nusra, byla úzce spojovaná s Al-Káidou, teď se jmenuje Haját Tahrír al-Šám. Vládne tam a v zásadě si vytváří svůj chalífát. Nicméně celé je to trošku ještě složitější, protože tam jsou externí tlaky na to, aby nepůsobili tak radikálně a militantně. Turecko odvádí v tomto ohledu poměrně zajímavou práci. Ale to už jsme v roce 2020, vy jste se ptala na 2011, 2012. To je v zásadě to, proč se to dělo: neadekvátní, příliš brutální potlačení relativně pokojných demonstrací.

To všechno vedlo k situaci, kdy více než polovina dvaadvacetimilionové předválečné populace opustila svoje domovy. Kde dnes tihle lidé žijí?
Část jich žije v zahraničí. Ne v Evropě, ale primárně v Turecku, v Libanonu, malinko v Iráku a v Jordánsku. Část jich samozřejmě v roce 2015 a 2016 odešla do Evropy. Největší část jich zůstala v Sýrii samotné, ale žijí na jiných územích, než na kterých žili před válkou. To jsou tzv. vnitřní uprchlíci, kterých se odhaduje něco pod 7 milionů, 6,7 milionů. A celkový počet migrantů, to znamená uprchlíků, kteří překročili hranice Sýrie, činí asi 6 milionů.

V jakých podmínkách dnes žijí lidé, kteří zůstali na území Sýrie, o kterých jste mluvil?
Je to různé. Nicméně je potřeba si uvědomit, že lidé, kteří odcházeli do zahraničí, byli často elita té syrské společnosti. Oni měli peníze, protože každá taková cesta něco stojí a nestála úplně málo. I přes velké slevy pašeráckých band, které poskytovaly v roce 2015. Vyžaduje schopnosti se nějakým způsobem aklimatizovat, akulturovat, usadit, přijmout tu společnost. A velká část těch lidí, kteří zůstali na místě, tak takové dovednosti neměla. Nebo neměli ten ekonomický a sociální kapitál, a tak zůstali. Těm úspěšnějším se podařilo někde usadit a obsadit třeba nějaký dům, který zůstal po Kurdech, Arabech, prostě po vyhnaných lidech. Takových domů je na severu Sýrie bohužel mnoho. Ti méně šťastní zůstávají v kempech, v uprchlických táborech, kterých je především na severu Sýrie obrovské množství a velká část lidí žije tam. Nejsou to podmínky, ve kterých by člověk chtěl dlouhodobě zůstávat.

Programů na pomoc lidem v Sýrii máte celou řadu, část jich směřuje třeba ke vzdělávání. Dalo by se třeba na jednom příkladě popsat, jaké podmínky lidé musejí snášet?
V těch kempech jsou podmínky určitě horší než tam, kde se nějakým způsobem lidé etablovali nebo si pronajali dům někde ve vesnici nebo ve městě. Představte si místo, kde je dalších 200, 300, možná až několik tisíc stanů. Nemáte moc velké soukromí, můžete mít konflikty se sousedy, nemáte práci, respektive váš manžel občas dostane někde nějakou nádeničinu. Žijete v naprosté nejistotě. Nedokážete si představit, co bude za pět let. Vaše děti běhají bosy po táboře a nemají pořádně do čeho rýpnout. Takže se nudí. Školy v takových táborech neexistují, respektive v řadě z nich neexistují. Takže tam není žádná možnost nějaké školní anebo mimoškolní náplně. Jste závislí na tom, co dostanete od humanitárních organizací. Jednou za měsíc přijede nějaká organizace, rozdává vám krabici s jídlem anebo vám dá potravinové lístky a vy s tím musíte nějakým způsobem vyžít. K doktorovi je to 15, 20 kilometrů do nejbližšího města. Na tu cestu většinou nemáte, protože to stojí peníze a hotovost. Prostě je to začarovaný kruh chudoby, úplného zoufalství a nemožnosti vyskočit z toho pryč.

Do jaké míry tím vším ještě míchá pandemie a covidová situace?
Teď už nijak. V Sýrii to absolutně neřeší. Samozřejmě jiná situace byla, dejme tomu, v únoru, v březnu minulého roku. Stejně tak jako všude po světě ten virus byl nový, moc jsme o něm nevěděli. Kolovala spousta mýtů, představ a bájí o tom, co dokáže. A ty obavy byly opravdu velké, ať už na straně Syřanů, ale i nás, humanitárních organizací, abychom svojí činností nepřispěli ještě k dalšímu šíření viru. Ta situace nebyla nějak zásadně dramatická. Je potřeba říct, že v té oblasti vrcholila hlavní vlna v průběhu léta. My nemáme data, ze strany Damašku jsou v zásadě nevěrohodná. V oblasti Idlíbu, to jest oblasti kontrolované radikální opozicí, data nebyla k dispozici, respektive nikdo je nesbíral. A v oblasti severovýchodní Sýrie, oblasti pod kontrolou Kurdů, to testování probíhalo na velmi malém vzorku. Takže zase ta relevance dat není příliš velká. Ale když se bavíme s kolegy, kdo zemřel, kdo jak byl nemocný, tak tam virus samozřejmě byl. Ale není vnímaný jako největší hrozba.

Teď jste narazil na to, že jsou velké části Sýrie, které má pod kontrolou někdo jiný než centrální vláda Bašára Asada. Víme vůbec v tuto chvíli, jak velké území on kontroluje?
Narážím často v médiích na informace, že vlastně kontroluje skoro celou Sýrii až na malou část na severu, kterou má pod kontrolou ta islamistická opozice Haját Tahrír aš-Šám. Já s tím nemůžu souhlasit, protože když se podíváme na mapu, celá část východně od řeky Eufrat, která dělí Sýrii na třetinu a dvě třetiny, je pod kontrolou Kurdů, kde Damašek nemá prakticky žádnou moc. Výjimkami takových „kapes“, jako je část města Kámišlí nebo část města Hasaka, několik checkpointů, které tam vznikly právě v souvislosti s předloňskou tureckou ofenzivou na sever země.

Potom je celý pás země na severu, to jest oblasti severního Aleppa, Afrínu a i toho Idlibu, který de facto kontroluje Turecko. Je z toho zóna Turecka, která velmi pravděpodobně Damašku nebude navrácena. Aspoň takové jsou analýzy lidí, kteří se tím dlouhodobě zabývají. To je podstatná část zhruba se 4 miliony obyvatel. Z těch současných odhadovaných sedmnácti, které v Sýrii zbyly, je skoro čtvrtina jen v těch Tureckem kontrolovaných a opozičních územích. V těch kurdských je to, myslím, něco pod milion. Dá se odhadovat, že minimálně čtvrtina, spíš třetina obyvatel nežije na územích pod kontrolou Damašku. Potom jsou oblasti na jihu, které jsou v zásadě pouštní a pod kontrolou nikoho. A to je místo, kde se regrupují zbytky Islámského státu a odkud občas vyráží na útoky.

Vy jste zmínil Turecko. V Sýrii figurují i další zahraniční hráči, třeba Rusko, síly financované nebo nějak podporované Spojenými státy i Íránem. Dá se říct, jak velkou roli tyto zahraniční síly v tuto chvíli v Sýrii hrají?
Já bych řekl, že zásadní roli. Když jsme se bavili o genezi toho konfliktu, tak jsem neměl možnost říct, jak se ten konflikt se vyvíjel. Z občanské války přes sektářský konflikt, kdy to bylo opravdu vyhraněné, postavené na bázi náboženství nebo příslušenství k různým náboženským sektám a ideologiím. Teď je to klasický příklad té tzv. proxy wars neboli zástupné války, kde velkou roli hrají právě externí hráči. Vyjmenovala jste řadu z nich. Já bych jen ještě doplnil pár států z oblasti Perského zálivu. Ty tam také hrají určitě nějakou roli. Všechny tyto země si promítají své zájmy a celá tahle dost cynická hra se hraje na hřišti Sýrie za účasti místních civilistů. V Sýrii válčí na straně Íránu, respektive na straně Damašku, Afghánci, kteří jsou násilně rekrutováni v oblastech z uprchlických táborů v Íránu. To jsou ti šíitští Hazárové z Afghánistánu. Bojují tam Rusové, bojují tam samozřejmě Američani. Bojuje tam řada lidí z arabských zemí a muslimů, kteří podporují tu organizaci Haját Tahrír aš-Šám. Takže je to opravdu mezinárodní kolbiště. A bohužel, jak říkám, obětí jsou syrští civilisté.

Nabízí se v tuto chvíli nějaké politické řešení namísto silového? Od koho by ta iniciativa musela přijít? Musela by zase vzejít od těchto mezinárodních hráčů, kteří by se na nějakém řešení museli dohodnout?
Já myslím, že v posledním roce jsme viděli v zásadě, kdo diktuje pravidla hry. Co si nedohodlo Rusko s Tureckem, respektive s Íránem, tak vlastně neplatilo. Nepovedlo se to uvést do praxe. Ať se nám to líbí nebo ne, tak to jsou prostě hlavní hráči, kteří vymezují to hřiště. Budou to oni, kteří budou v zásadě diktovat, jak bude poválečné nastavení Sýrie vypadat. Ale to je čistě můj názor, já nejsem žádný analytik mezinárodních otázek. Jsem primárně humanitární pracovník, a protože pracuji v nějakém kontextu, tak se mu snažím porozumět.

Pokud se bavíme o možných politických řešeních, součástí nich by asi musel být i Bašár Asad. Když se díváme na jeho chování v té desetileté krizi, vyplývá z toho, že je schopný kompromisu, který by zemi vedl k nějaké jednotě a budoucnosti?
Já nevím, co by ten kompromis měl znamenat. On v zásadě ztratil legitimitu velké části svých obyvatel. Sunnitští Arabové, kteří tvoří většinu, jsou primárně proti Asadovi. On drží ty opratě, které veze Rusko a Írán. On je tím proklamovaným vítězem, takže nevím, jestli by vůbec na kompromis přistoupil nebo ho chtěl dělat. Možná jsem moc pragmatický, ale myslím, že ta společnost momentálně není vůbec nastavená na to, aby se nějakým způsobem dávala dohromady. Ta země zůstává nadále rozdělená, což jsme předvídali už před pěti, sedmi lety. A já si stále nedokážu představit, jakým způsobem se zase dá dohromady. Bude to asi trvat hodně dlouho. Z mého pohledu nebude hranice Sýrie za 30 let vypadat úplně stejně jako před válkou.

Když se na to díváme pohledem obyčejných syrských obyvatel, tak naděje, že by se mohli vrátit ke svému životu, jak ho znali před deseti lety, je v tuto chvíli mizivá?
Pro řadu lidí ano. Řada lidí nějakým způsobem své životy žije dál. Ti, kteří utekli za hranice, tak se v zásadě vrátit nemohou a ani nechtějí. Ti, kteří zůstali v Sýrii, tak se nějak s tou situací budou muset vypořádat. Život půjde dál, to je prostě realita. Ale takový jako před válkou bude asi jen těžko.