Dva příběhy systémového rasismu v USA. ‚I pandemie potvrdila, že nerovné podmínky jsou realitou,‘ říká zpravodaj

Před rokem, 25. května, v Minneapolisu bělošský policista Derek Chauvin při zatýkání černocha George Floyda, i přes jeho opakované prosby, že nemůže dýchat, přibližně devět minut klečel na jeho krku…

Porota u soudu ho později uznala vinným z vraždy. A co bylo asi podstatné, je video nahrané a zveřejněné mladou dívkou, které velmi detailně to zakleknutí poslalo do světa. Těžko říct, jak by to dopadlo bez něj, protože původní policejní zápis o události se od reality velmi lišil. Použití síly ze strany policie úplně vynechával. Takto to v součtu s dalšími podobnými případy vyvolalo – jak známo – protesty proti policejní brutalitě a rasismu po celém světě, a hlavně tady ve Spojených státech, kde nabyly historických rozměrů.

Jak lidé hodnotí situaci teď, s ročním odstupem?
Situace je samozřejmě jiná. Emoce jsou trochu uklidněné, alespoň u většinové společnosti. Pozornost poutá hlavně soudní proces s policistou Chauvinem. Optimisti mezi Afroameričany to jeho uznání vinným z vraždy považují za dobrý začátek, byť naprostý základ, co se týče větší odpovědnosti policistů za své činy do budoucna.

Jiní si myslí, že toto je výjimka, která plyne z toho, jak sledovaný ten případ byl. Každopádně hodně pozornosti na sebe strhává problematika způsobu práce, výcviku a výzbroje policejních sborů v Americe. Na místní úrovni tu a tam prošly policejní reformy. Na národní úrovni zatím neexistuje shoda mezi demokraty a republikány, ani případný kompromis mezi jejich návrhy.

Ale bouřlivý loňský rok znovu naplno otevřel otázku, jak daleko Spojené státy, jejichž moc a bohatství jsou vybudované i na krvi původních obyvatel a na otrocké práci černochů, vlastně daleko došly ve snaze se s tímto vyrovnat. A hlavně narovnat startovní čáru pro lidi různých etnik. Právě k tomuto jsem se chtěl roce od vypuknutí protestů vrátit už s nějakým odstupem a prostorem to zpracovat, protože snad v každé zprávě z protestů jsme tehdy slýchali nebo četli, že jsou proti systémovému rasismu, který se týká mnoha oblastí života, nejen práce policie. Mým cílem bylo nabídnout příběhy a pohled jednotlivých Afroameričanů nebo třeba i amerických Indiánů, a pochopit, co přesně mají na mysli, když mluví o systémovém rasismu.

Pojďme tedy popsat na konkrétních případech, jaké podoby systémový rasismus může nabývat. Ty – jak to zmiňuješ – jsi natáčel s řadou Afroameričanů, třeba také i s původními obyvateli Spojených států. Pokud se podíváme jen na afroamerickou komunitu, můžeme představit některé z příběhů?
Natáčel jsem třeba s Afroameričankou, která žije v oblasti u řeky Mississippi zvané „Rakovinová ulička“.

Její komunita je doslova obehnaná těžkým chemickým průmyslem. Další továrna se má stavět. Spousta lidí kolem ní umřela na rakovinu a je typické, že se podobné projekty budují v oblastech, kde žijí nebělošští Američané. Původní Američané zase často bojují se stavbu ropovodů přes své rezervace a vodní zdroje, případně zničením svých posvátných území kvůli infrastruktuře.

Natáčel jsem s Afroameričany, kteří berou současnou vlnu nových volebních zákonů v republikánských státech jako v podstatě rasistickou odpověď na historicky vysokou účast černochů v loňských volbách, ve kterých byly jejich hlasy rozhodující pro zvolení Joea Bidena prezidentem i pro přechod senátní většiny do ruky demokratů. Republikáni na druhé straně mluví o lepším zabezpečení voleb.

Ale možná pro ilustraci toho, o čem se bavíme, tak nám z toho, co jsem natočil, asi nejlépe poslouží příběhy z oblasti bydlení a zemědělství. To jsou příběhy lékařky Marisely Gomezové a farmáře Kamala Bella.

Pojďme začít u farmáře Kamala Bella na farmě v Severní Karolíně. Ty ses tam vydal a částečně důvodem bylo i to, že právě černošští farmáři poukazují na to, že čelí systémové diskriminaci různých podob. Jak ti ty problémy Kamal Bell popisoval?
My jsme se samozřejmě bavili o tom, proč začal farmařit.

Tím jsme se dotkli historie černošských farmářů v Americe. Ti za posledních 100 let přišli o 90 procent půdy, často na úkor bělošských farmářů, kteří na rozdíl od nich měli přístup k silně dotované půdě nebo k výhodným vládním půjčkám apod… To odradilo nebo o půdu přímo připravilo mnoho černošských farmářů. Někteří pak třeba hospodařili na pozemcích bělochů za to, že jim odváděli podíl z produkce. Kamal Bell svou opravdu malou farmu, vlastně takové jedno pětihektarové pole s několika skleníky a se včelími úly u města Durham, provozuje i jako jakousi tréninkovou farmu či akademii, kterou chce podpořit zájem mladých Afroameričanů o toto tradiční odvětví a zpřístupnit jim i patřičné vzdělání, které pro ně také bylo problematické získávat.

Zároveň na druhém konci produkčního cyklu své saláty, kapusty, rajčata a další produkci dodává do tzv. potravinových pouští – do okolních, převážně černošských chudých komunit, které mají špatný přístup ke zdravému, finančně dostupnému jídlu, z čehož zase vyplývají zdravotní problémy atd. Jak říká, systémový rasismus přes den nevyřeší, ale snaží se věci měnit skrze jídlo, které každý potřebuje den co den. To tedy cituji Kamala Bella.

On ti popisoval, mluvil o tom, s jakou konkrétní podobou překážek se sám při podnikání setkal?
On hned na začátku, když si vyřizoval půjčku, kterou chtěl použít na nákup pozemků a začít s farmařením, tak zažil to, co je pro Afroameričany velmi typické, tedy zamítnutí vládní půjčky na nákup pozemku. On ji nakonec dostal, když se odvolal a domohl se pomoci u jiných lidí než u úředníka, který měl jeho případ na starosti. Ale musel třeba využít i právníka a celé to trvalo třikrát tak dlouho oproti standardní době vyřizování. S tím se černošští farmáři při žádosti o půjčku také setkávají běžně, že doba je delší než u bělošských farmářů.

Takže se opravdu dá mluvit o nějakém systémovém zádrhelu?
Ptal jsem se ho i výslovně, jestli může popsat to, proč si myslí, že to bylo kvůli tomu, že je černoch.

Zkrátka uváděl to, že měl všechny teoretické předpoklady, měl vystudovaný obor a že ten úředník dokonce výslovně označil jeho žádost za jednu z nejlepších, kterou kdy četl, jak byla zpracovaná. A potom se dozvěděl, že je jeho žádost zamítnuta. To v něm vzbuzovalo dojem, že zkrátka nevidí jiný problém, než že je černoch, že tam vůči němu není důvěra.

Takto popsaných podobných případů samozřejmě existuje spousta.

V úvodu jsi popisoval, jak zásadní událostí byla smrt George Floyda, Afroameričana, který zemřel rukou bělošského policisty v Minneapolis. Pro většinu Afroameričanů jsou podobné případy – a ono jich není vůbec málo – velice niternou záležitostí, která většinou otřese celou černošskou komunitou ve Spojených státech. Bavil jsi se s panem Bellem o tom, jak tu situaci a ty události prožíval on sám?
On patří k těm Afroameričanům, kteří se s Georgem Floydem, ale nejen s ním – prakticky každý Afroameričan vám dovede vyjmenovat mnoho dalších případů a jmen, které mu utkvěly v paměti – i s dalšími oběťmi policejního násilí identifikuje velmi silně.

Doslova říkal, že on se klidně, když se okolnosti špatně sejdou, může další den stát novým hashtagem, novým znakem na sociálních sítích.

Musím říct, že to, co mi o tom říkal, jsem slyšel během toho roku stejně nebo podobně od několika Afroameričanů, se kterými jsem o tom natáčel. Oni zkrátka vidí a jako jakousi kouli na noze s sebou neustále táhnou myšlenky na to, že v Americe i ve velmi banálních situacích, jako je pohyb na ulici, řízení auta apod., nezáleží na tom, kým jsou, jak jsou vzdělaní, kam se vypracovali, jak moc se usmívají, ale zkrátka na tom, že jejich pleť je černá a že samotný tento fakt pro ně představuje zvýšené riziko.

Přenesme se tedy teď severněji do Spojených států, do města Baltimore v Marylandu, který je zhruba hodinu cesty od Washingtonu, kde žije protagonistka druhého příběhu, který tu dnes odvyprávíme. Baltimore je město, které prošlo v uplynulých dekádách řadou velmi silných občanských protestů, které spontánně reagovaly na rasově motivované násilí. Právě v Baltimoru žije Marisela Gomezová, kterou si ty vybral jako další protagonistku. Co je hlavním problémem z jejího pohledu? Jak ti popisovala situaci ona?
Baltimore je také město, které dlouhodobě patří na smutná přední místa v množství vražd na počet obyvatel, trpí kriminalitou, drogami atd. Je to město více než půlmilionové, skoro z dvou třetin černošské, přičemž právě Afroameričany obývané oblasti jsou těmi, kde je bídná úroveň lékařské péče, školních zařízení, velká nezaměstnanost, nízké příjmy, vysoká kriminalita nebo třeba toxické olověné nátěry v domech, nízký věk dožití.

Všechno spolu nějakým způsobem souvisí. Je to takový, řekněme, začarovaný kruh, táhnoucí se ještě od dob rasových segregačních zákonů, ze kterého se velmi špatně vystupuje. Marisele Gomezové se to podařilo, je vystudovanou lékařkou, absolvovala tamní Univerzitu Johnse Hopkinse. Tu si možná spojíte třeba se statistikami covidu, které jako první začala vést a byly často citované. Jde o bohatou a proslulou instituci, která přímo sousedí s chudinskými, převážně černošskými čtvrtěmi, odkud je právě i Marisela Gomezová. Ona poznala oba tyto světy, co spolu naprosto kontrastují a také spolu dlouhodobě bojují.

Vybavovala si, jak hned tři tzv. orientačním dni na univerzitě dostali studenti včetně ní upozornění, aby nechodili za hranice kampusu. Což tedy v jejím případě znamenalo varování před její vlastní čtvrtí, před jejími vlastními sousedy, lidmi, vlastně i před ní samotnou. V podobném duchu prý studium i pokračovalo, takže tenhle svět ona nikdy za svůj úplně nepřijala.

Dnes se angažuje v práci pro svou čtvrť. Spoluzaložila organizaci, která se snaží pěstovat finanční nebo zdravotní gramotnost mezi lidmi. A také i nákupem nemovitostí kultivovat tamní veřejný prostor v zájmu komunity. Její členové se stávají investory a i velmi chudí lidé mohou mít podíl a rozhodovací pravomoci, jak se s prostorem naloží a jak bude čtvrť vypadat a fungovat. Je to taková taktika ve stylu „nejlepší obrana je útok“, protože z jiných částí této čtvrti byly v minulosti stovky až nízké tisíce rodin právě pod tlakem univerzity a jejích projektů nuceně vystěhovány.

Dá se mluvit o tom, že u této práce, kterou se snaží nějakým způsobem zachránit vlastní čtvrť v Baltimoru, že u toho narazila právě i na dopady toho systémového rasismu?
Tady máme vlastně dvě strany, které tvrdí dost odlišné věci. Hopkinsova univerzita si s podporou federální vlády i místních úřadů zadala před 20 lety developerský projekt, který považuje za kultivaci svého okolí. Za prospěšný právě i pro zdejší afroamerickou komunitu. Vznikly tam nová škola, nové bydlení pro střední třídu – hlavně studenty a zaměstnance univerzity – nové obchody atd. Ovšem to místo stále napůl připomíná zbořeniště, projekt pořád není dokončený. A dostáváme se k té druhé straně:

Místní tvrdí, že jde o jeden z nejdrsnějších příkladů, jak mocná instituce pro svůj zisk za podpory úřadů bezohledně odsouvá zranitelnou, převážně černošskou komunitu, aniž by se ji pokusila nějak vtáhnout do hry, zapojit do jednání o podobě projektu a vzít v úvahu i její potřeby.

Místo toho prý spolu s domy prostě vymění i lidi.

Nakonec muselo své domy opustit více než 700 rodin, z toho ani ne 50 se bylo schopno do dnešní doby vrátit. Soudně se Gomezové a dalším, kdo se ve věci angažovali, podařilo zachránit alespoň jednu uličku původní zástavby, která je doslova nalepená na tu dobře udržovanou univerzitní čtvrť, takže to působí opravdu velmi kontrastně. Na několika metrech jsou to opravdu úplně odlišné dva světy. Obyvatelé toho nuzného se například ze svých oken dívají na lékárnu, kam ale nakoupit si nikdy nejdou, protože ceny jsou určené pro lidi z té univerzitní části a pro nové usedlíky a oni raději chodí několik kilometrů daleko do jiné s příznivějšími cenami. V potravinách zase i přes úřední povinnost prý dlouho odmítali přijímat potravinové známky používané chudými Američany apod.

Uplynulý rok od smrti George Floyda vedl mimo jiné i k tomu, že se v americkém veřejném prostoru začalo asi ještě s větší intenzitou o podobných případech mluvit. Teď míním případy podobné tomu, který se právě vyjmenoval – třeba dopady urbanistické výstavby nebo gentrifikace atd. Vidí teď paní Gomezová, rok poté, co se takto intenzivně debatuje a Spojené státy žijí problémem, nějakou přímou změnu ve svém okolí?
Řekl bych, že ona vidí především to, že jde o velmi zakořeněný a komplexní problém, který nemá rychlé a jednoduché zázračné řešení. Sama, jak jsem zmiňoval, se snaží svou komunitu vzdělávat, chránit a měnit. Samozřejmě v ní potkává i ty, co jsou napojení na svět drog a kriminality.

Baví se s nimi, zjišťuje, že to jsou vlastně často příběhy lidí, kteří to nedělají z nějakého plezíru, protože to samozřejmě obnáší velké riziko a rádi by se živili jinak, bezpečněji. Ale zoufalství, nedostatek příležitostí a životní podmínky v těchto oblastech, které je formují už od narození a vlastně ještě před ním, dá se říct, tak to všechno je pomáhá hnát do náruče tohoto světa drog a zbraní, kterými zase zpětně trpí hlavně komunity Afroameričanů. Jak připomínají, vydělává na tom úplně někdo jiný. Žádnou jednoduchou změnu a rychlou změnu na obzoru asi nevidí. Ona mi popisovala, jak když vyjde na ulici, tak na sobě často cítí pohledy ostatních lidí, kteří raději třeba přejdou na druhý chodník nebo vezmou dítě a jdou jinou cestou, aby ji nemuseli minout.

Protože jak připomněla, tak často ráda nosí takový baret. V kombinaci se svou tmavší barvou pleti připomíná černošského muže, což je v americké tradici zdejšího rasismu historicky bráno jako jakýsi symbol nebezpečí. Je to vlastně to, s tím černošská komunita dodnes bojuje.

Tyto dva příběhy Afroameričanů, které si popsal, ilustrují jednu výseč problémů, které jsou i samotnými americkými úřady označované souhrnně jako systémový rasismus. Dá se vůbec popsat, jak komplexní je to věc? V jakých všech oblastech se projevuje?
Komplexní to určitě je. Velmi názorně se to ukazuje třeba teď během pandemie, ta docela přesně ten terén zmapovala, dá se říct. Na covid ve Spojených státech umíralo znatelně více černochů, amerických Indiánů nebo Hispánců, než kolik jich je zastoupeno v populaci. Je to dáno tím, jak špatný mají přístup ke zdravotní péči, jak bydlí v oblastech, kde jim postavili továrnu nebo dálnici. Mají toxiny ve vodě i v ovzduší, takže jsou pak náchylní k chronickým onemocněním, které jsou zase pro pacienty covidu rizikovými faktory.

Mají horší školy ve svých oblastech, horší úroveň vzdělání, tudíž více vykonávají práce, které pak nejde dělat z domova a nemohli si dovolit je opustit. Americké ministerstvo zdravotnictví toto a další jevy detailně popisuje právě jako důsledek systémové diskriminace, kvůli které pandemie na menšiny dopadla obzvlášť tvrdě. Jinak samozřejmě i bez ohledu na pandemii existují čísla, kterými se dá systémový rasismus dokumentovat.

Černoši ve větší míře navštěvují hůře financované školy; se jménem, které zní černošsky, se jim hůř získává zaměstnání; častěji je jim v bance třeba zamítnuta půjčka ve srovnání s bělochy se stejným tzv. kreditním skóre, kterým banky posuzují riziko půjčky; jejich domy srovnatelné s domy bělochů jsou odhadovány na mnohem nižší cenu a objevují se případy, kdy po podezřele nízkém odhadu – třeba loni byl jeden takový medializovaný, kdy to bylo o více než 40 procent –, potom majitel odstraní známky toho, že tam bydlí černošská rodina a najednou stejný dům získá adekvátní ocenění, jak je v dané čtvrti obvyklé. No a pak samozřejmě jsou to případy kontaktu s policií.

Jako černoch máte třiapůlkrát větší šanci, že vás policie zabije ve srovnání s bělochy, a to bráno čistě v případech, kdy neútočíte a nemáte zbraň. Jako teenager máte coby černoch dokonce více než dvacetinásobnou šanci, že vás policie zabije oproti bělochům, častěji vás zastavují v autě atd. Tyto překážky a nástrahy všeho druhu mají podle některých studií kumulativní efekt na zdravotní stav Afroameričanů. Za poslední rok přibylo i oblastí, kde úřady oficiálně vyhlásily rasismus zdravotní krizí.

I samotné americké úřady připouštějí, že ta čísla jsou fakt, že dochází k systémovému rasismu. Jak instituce vysvětlují, že se tu situaci nedaří měnit nebo že se mění jen pomalu?
To je možná na samostatný pořad, protože jak známo, třeba minulá administrativa Donalda Trumpa nebo některé republikánské státy systémový rasismus jako takový zpochybňují, odmítají. Zakazují například učit ve školách o této problematice.

Jediný černošský senátor, republikán Tim Scott, nedávno v projevu popsal, jak byl o týden dříve rasisticky urážen liberály, ale zároveň řekl, že Amerika podle něj není rasistická země.

Velká část Ameriky odmítá, že by tento problém vůbec jako nějaký podstatný existoval. Což samozřejmě implikuje to, že vlastně není potřeba nic měnit. A i ti, kdo si to připouštějí, tak nemají žádný zázračný recept. Možná se na to odpověď tak trochu skrývá i v historické perspektivě – tak jak jsem o ní mluvil s politologem, docentem Alvinem Tillerym ze Severozápadní univerzity.

Spojené státy byly po většinu své historie demokracií jen pro vládnoucí rasu neboli rasovou diktaturou. Rovnost na trhu práce, bydlení nebo u soudu existovala jen pro bílé. Změnily to až zákony z 60. let. Demokracií pro všechny se pokoušíme být teprve 52 let.

V tuto chvíli americká administrativa, která je u moci, a sice demokratická vláda prezidenta Joea Bidena, ovšem o systémovém rasismu mluví jako o faktu. Biden také sliboval jako jeden z hlavních kroků při nástupu do funkce reformu policejních složek a policejních metod. Právě odpíchnuto od případů policejního násilí. Jak daleko jeho úsilí o změnu dospělo?
Na federální úrovni to nedospělo vlastně ještě nikam. Sněmovna ovládaná demokraty schválila tzv. zákon George Floyda, který má mimo jiné zvýšit odpovědnost policie za činy a reformovat její činnost. Republikáni to odmítají jako příliš radikální. I když třeba Biden odmítá omezovat prostředky pro policejní sbory, což je jeden z požadavků současného černošského aktivismu.

Naopak republikáni přišli se svými návrhy. Donald Trump loni podepsal jeden takto na policii zaměřený exekutivní výnos. To ale zase demokrati považují za naprosto nic neřešící a kosmetické. V minulých dnech byly nějaké signály, že by se to mohlo pohnout z místa. Toto téma – ale je to teď i tím výročím a novými tragickými případy – (je) stále živé. Ovšem tedy zatím stále bez výsledku v této rovině.

Čím si ale vysvětlit, že přeci jen část americké populace tváří v tvář všem důkazům, faktům, statistikám odmítá to, že rasismus v americké společnosti je stále živý?
Je to samozřejmě i politická záležitost. Ale kromě toho je pro řadu lidí složité si připustit, že i když už se v ulicích běžně nelynčuje, nevraždí se černoši při pogromech jako v Tulse přesně před 100 lety atd., tak že systém svým nastavením a tím, jakou měli po zrušení otroctví a pak segregace startovní čáru, stále černochy a další menšiny diskriminuje a neumožňuje jim z toho začarovaného kruhu, o kterém jsme mluvili, vystoupit. A že běloši z toho systému mají stále výhody, ať chtějí, nebo nechtějí.

Jak poznamenal sociolog Bonilla-Silva, tak systémový rasismus může existovat i bez rasistů. To je, řekl bych, docela trefný popis. Samozřejmě se stále objevuje i otevřený rasismus. Domácí terorismus i rasisticky zaměřené skupiny patří podle vládních úřadů k největším hrozbám pro americkou národní bezpečnost. Ostatně přesvědčili jsme se o tom dost jasně při přepadení Kapitolu 6. ledna, který ale velká část společnosti také nevnímá jako nějaký velký problém nebo ho omlouvá.

Ze všech rozhovorů, které jsi vedl v uplynulém roce s lidmi afroamerického původu nebo původními obyvateli Spojených států atd., když jste se bavili o tom, jaká jsou možná východiska z této situace, co ti lidé říkali? Vidí nějaké východisko ze současného problému?
Nevidí žádné rychlé a zázračné, řekl bych. Ale byli to lidé, kteří se zaměřují na určitou oblast jako životní prostředí, bydlení nebo zemědělství, a tam se snaží v rámci nich situaci černošských komunit aktivně zlepšovat. Takže se dá říct, že východisko vidí v tom nebýt pasivní a angažovat se. Můžeme asi říct, že vzorů z minulosti mají dost.