Libanon v krizi: Kdo měl možnost, už zemi opustil, popisuje zpravodaj Radiožurnálu

Lenka Kabrhelová mluví s blízkovýchodním zpravodajem Českého rozhlasu Štěpánem Macháčkem

Přehrát

00:00 / 00:00

PŘEPIS ROZHOVORU

13. 12. 2021 | Bejrút

Libanon prochází hlubokou krizí, která rozkládá veřejný sektor, ekonomiku a vyhání ze země tisíce lidí. Osm z deseti obyvatel podle OSN bojuje s chudobou. Mnozí se potýkají s kolabujícím zdravotnictvím a nedostatkem základních služeb. Krize má kořeny v dlouhodobé korupci a špatném vládnutí. Daří se trajektorii měnit novému kabinetu, který nastoupil před třemi měsíci? A věří vůbec Libanonci po dlouhé agonii finančního pádu, že by se situace mohla obrátit k lepšímu? 

Hudba: Martin Hůla

Editace, rešerše, sound design: Tereza Žižková, Zuzana Kubišová, Martin Hůla

Zpravodajský podcast Vinohradská 12 sledujte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.

Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.

„Nevím, kam jedeme dál. Z doktorů, kteří… opravdu už váhám, jestli tady zůstanu, nebo ne. Je to těžká situace. (…) Pracovníci v Libanonu teď žijí ze dne na den. Nepřemýšlí, co bude příští týden nebo příští měsíc, protože nikdo neví.“

Husajn Hajdar (lékař)

Libanon se dlouhé měsíce potýká s ekonomickou krizí, která se už teď dotýká všech sfér života a má dramatické důsledky pro obyvatele země. Štěpáne, ty jsi byl v Libanonu před pár týdny. Jak závažná situace tam panuje?
Krize trvá už spíš několik let než několik měsíců a jde to stále dolů. Ještě před pár měsíci panoval určitý optimismus, že s příchodem nové vlády se může země konečně odrazit ode dna, ale stále to nevypadá, že by na dno ještě úplně dopadla. Přitom lidé už jsou z toho úplně vyčerpaní.

Krize je vidět na všem. Není to tak, že by Libanonci strádali hlady. Země byla dlouhá léta poměrně na výši. Libanonci měli slušnou životní úroveň, ale tento pád, propad je pro ně propastný. Takže sice mají základní potraviny, mohou žít, ale rozdíl v úrovni života, který měli ještě před několika lety, řekněme, a který mají teď, takový pád prostě nepamatují.

Během své nedávné návštěvy Libanonu ses snažil podchytit příběhy několika lidí, kteří se buď chystali k tomu, že zemi opustí, nebo už ji dokonce opustili. Libanon zažívá vlnu emigrace. Jaké jsou jejich osudy? Můžeš nám na nich popsat podmínky, se kterými se lidé musejí vyrovnávat, které nutí k úvahám o odchodu nebo dokonce k odchodu?
Emigrace je dost masivní. Záleží na možnostech každého Libanonce, ale kdo možnosti měl, tak jsem pochopil, že zemi už opustil. Libanonci mají velikou diasporu a prakticky možná každý druhý a možná ještě více než každý druhý Libanonec má v zahraničí část příbuzenstva, takže pro ně není až tak komplikované zemi opustit.

S těmi, se kterými jsem mluvil, tak někteří z nich o tom uvažovali, že z Libanonu odejdou. Například lékař Husajn Hajdar, který studoval České republice, tak mi říkal, že ještě se svou rodinou stále zůstává, že zůstane nebo vyčká ještě několik měsíců a uvidí, jaká situace je, ale že je připravený odejít. On konkrétně právě do České republiky, protože tam studoval a má tam vazby, takže by mu to nedělalo problémy.

„Já tady vydržím ještě chvilku, myslím, doufám, že se něco změní. Rok budu váhat, kam půjdeme a podle toho se rozhodneme, protože i osobně… doma půjdete nebo manželka půjde normálně do obchodu koupit nějaké věci, tak když koupí cokoliv – dejme tomu – zeleninu, na vaření, cokoliv, co předtím koupila za 50 tisíc liber denně, což bylo 500 korun, tak teď to koupí krát pět. Na to lidi nemají. Lidé opravdu žijí ze dne na den.“

Husajn Hajdar

„Moji rodiče jsou skoro dvacet let v důchodu. Nikdy by nečekali, že budou muset svou zemi opustit. Jenže situace je opravdu těžká. Týká se to základních potřeb. Každou chvíli přestane téct voda, přerušují se dodávky elektřiny, a bylo to v poslední době často na víc než 24 hodin.“

Abdalláh Súfán

Mluvil jsem s lidmi, kteří stěhovali své staré rodiče, protože pro své osmdesátileté maminku, tatínka už nebyli schopni zajistit v Libanonu ani zdravotní péči, ani se spolehnout na to, že jim poteče voda, že jim půjde elektřina a nemohli se o ně starat tak, že by byli pořád na místě. Takže například stěhují i takto staré lidi.

„Hlavně maminka se začala bát o bezpečnost, bát se toho, co přijde. Před dvěma lety přišli devalvací měny o všechny své úspory, takže jim nezbylo nic, z čeho by v důchodu žili. Celý život nikoho nepotřebovali, aby jim pomáhal. Teď se najednou situace úplně změnila.“

Abdalláh Súfán

Jsou Libanonci, kteří si nemohou dovolit z žádných důvodů, ať už ekonomických, nebo že v zahraniční nikoho mají. Ti říkají, že kdyby možnost měli, tak by každopádně Libanon opustili. Asi takový nejkomplexnější příběh, který mi připadá, že vykresluje situaci, je příběh jednoho vinaře, se kterým jsem natáčel v údolí Biká, jmenuje se Elias Maalúf. Jeho rodina utekla před občanskou válkou v 70. letech z Libanonu do Ekvádoru.

To není úplně výjimečné, že Libanonci utíkali do Jižní Ameriky. Po konci občanské války, počátkem 90. let, se zase vrátili do Libanonu s tím, že doufali, že se země konečně z války vymaní a že půjde ekonomicky nahoru. Elias využil toho, že měli rodinné pozemky v údolí Biká. Založil tam takové poměrně specifické vinařství, protože se soustředil na výrobu přírodních vín a také na šlechtění starých libanonských odrůd. Takže dost vynikal mezi ostatními libanonskými vinaři a celkem se mu projekt a obchod dařil.

Teď v posledním roce, když jsem byl u něj na návštěvě, tak říkal, že se mu to také všechno sesypalo jak domeček z karet. Dokonce musel část vinic zlikvidovat, vykácet, vysadil na nich místo vína a vinné révy brambory, okurky, papriky, protože teď prostě musí zásobovat rodina sama sebe, musí zásobovat své široké příbuzenstvo. On má samozřejmě výhodu, že má možnost si ty věci vypěstovat.

Říkal mi, dokonce, on má tři malé děti, že totálně váznou dodávky léků a vázly, že dokonce nebylo kojenecké mléko v lékárnách. Takže na radu babičky pořídil kozy, protože kozí mléko se dá kojencům celkem bezpečně dávat. Čili tímto způsobem si skutečně Libanonci, kteří byli zvyklí na poměrně vysoké bydlo, teď musejí vypomáhat.

Dalším takovým aspektem třeba jsou školy, protože Libanonci byli zvyklí dávat své děti do soukromých škol, placených škol. Byl to určitý, řekněme, obrázek solidního vzdělání a naprostá většina škol v Libanonu byla soukromých. Teď najednou během posledních dvou let Libanonci objevili, že existují také nějaké státní školy, kam dávali původně děti jen nejchudší. Protože, nemají teď ani ti dříve bohatí peníze na to dávat děti stále do drahých soukromých škol tak je musí dávat do státních.

To je také obrovský propad ve stylu života, v úrovní života, v úrovni vzdělání. Státní školy se dětmi přeplňují. Teď jsou tam prostě desítky, 40-50 dětí ve škole v důsledku toho, o čem mluvím, takže to jsou různé aspekty, na kterých si člověk uvědomí, jak obrovská změna pro Libanonce ekonomickým pádem nastala.

V médiích v posledních týdnech, hlavně a měsících bylo možné narazit na zprávy o krizi v různých oblastech života, ale také hlavně o krizi ve zdravotnictví, o které ti asi říkal i dotyčný vinař. Elias Butrus Maalúf, o kterém jsi teď mluvil. Kolik lékařů nebo případně dalšího zdravotnického personálu Libanon opustilo? Ví se to a jaké to má dopady na životy lidí, kteří zůstávají?
Ví se to, protože lékařské odbory, které fungují v Libanonu, tak mají celkem jasné statistiky, jasná čísla. Právě od lékaře, o kterém jsem už mluvil, česky vzdělaného lékaře Husajna Hajdara jsem zjistil, že asi 4000 lékařů opustilo Libanon během posledního, tuším, roku. Je to polovina všech lékařů, kteří jsou v odborných sdružení. Čili je to obrovské číslo a je to obrovský zásah do zdravotnického systému.

„Hodně lidí jeli do Francie, kde studovali. Dost z nich také jelo do Ameriky, někteří do Ruska. V našem okolí je hodně lidí, kteří studovali také tam. Někteří do Polska, do Prahy, dost do Německa. Myslím, že lékař, když je šikovný, tak je platný všude. Když má svou práci hodně rád, tak to udělá rád kdekoliv.“

Husajn Hajdar

Je to pochopitelné, že právě lékaři odcházejí, protože prakticky všichni z nich získali vzdělání v zahraničí. Tam, kde studovali, tak mají nějaké vazby, mají kam jít. Lékaři najdou práci prakticky kdekoliv, takže u nich je to celkem snadná cesta, jak Libanon opustit a jak pracovat někde jinde. Konkrétně právě Husajn Hajdar mi říkal, že sám má teď zhruba poloviční nebo méně než poloviční plat oproti době před krizí, ale dělá dvojnásobek práce. Čili zhruba o tolik si pohoršil v posledních měsících.

Obrovský problém kolapsu – hlavně finančního – v Libanonu, jsou třeba i platy v armádě. Libanonská armáda je jediným garantem toho, že země znovu nepropadne v nějaký sektářský chaos. Libanonské armádě všichni Libanonci docela věří a je to snad jediná státní instituce v zemi, která skutečně funguje. Ale vojáci libanonské armády z průměrného platu zhruba 20 tisíc korun před krizí dostávají asi 2000 korun. Čili armáda ani nemá peníze, aby vojáky zaplatila. I proto se snaží zahraničí pomáhat, specificky hodně právě libanonské armádě. Libanonské armádě směřovala mimochodem i česká pomoc.

„Letadla do Bejrútu dovezla potraviny a léky z přebytků státních hmotných rezerv v objemu 50 tun. Materiál bude použit pro potřeby armády, a to proto, že armáda a bezpečnostní složky jsou v současné době jedinými akceschopnými a dobře organizovanými institucemi v zemi. (ČRo Plus, 15.11.2021)“

Jiří Doležel (český velvyslanec v Libanonu)

Armáda si teď vymýšlí různé akce, jak si přivydělat. Takže například v údolí Biká provozuje vyhlídkové lety vojenskými vrtulníky. Takže když přijdete a zaplatíte cash 150 dolarů, tak se můžete na čtvrt hodinky proletět nad údolím Biká. Je to zoufalé, ale zrovna armáda je naprosto klíčová pro to, aby Libanon přečkal krizi a jak je vidět, tak i armáda je finančním kolapsem strašně moc zasažená.

„Now the armed forces are trying to make some cash. 150 US dollars gets you 15 minutes up here to see Lebanon from above. (DW News, 8.10.2021)“

Z toho všeho ale vyplývá, že skutečně, i když jsi říkal, že lidé možná v tuto chvíli ne úplně stojí před prázdnými regály někde v obchodech, pociťují velmi dramatické dopady krize v běžném životě.
Rozhodně, rozhodně pociťují. Navíc libanonská společnost je hodně rozvrstvená, to znamená, v některých oblastech a městech, částech měst bydlí chudí Libanonci, kteří to pociťují už i skoro tak, jak říkáš. To znamená, že bojují o přežití, aby měli každým dnem co jíst. Jiná část Libanonců sice nemá problémy s tím, aby přežila, ale jak už jsem uvedl, tak životní úroveň jim klesla obrovským způsobem. Je to vidět skutečně úplně na všech vrstvách libanonské společnosti, jak moc na ně krize dopadá.

„These are the scenes that we are seeing across the country every single day. Tempers are high, fuel is expensive and there is a major shortage. But it’s essential to those trying to make a basic living. (Al Jazeera English, 9.9.2021)“

„Lebanon has suffered several power cuts in recent months amid economic crisis that has seen the value of its currency fall by 90% since 2019. (DW News, 9.10.2021)“

„Libanon totiž zažívá velkou ekonomickou krizi. Jen za poslední dva roky ztratila libanonská libra 90 procent své hodnoty. Zemi navíc trápí mimo jiné i nedostatek benzinu, nafty nebo léků, připomíná Al Jazeera. (ČRo Plus, 11.9.2021)“

Přerušení dodávek energie bylo celkem časté ještě před nějakým měsícem, dvěma. Bylo to hlavně proto, že v Libanonu jsou elektrárny na mazut a mazut Libanon dováží, stejně jako další ropné produkty. Ostatně byla obrovská krize s dodávkami benzinu, takže se před benzinovými stanicemi tvořily dlouhé fronty. Docházelo k šarvátkám, ke rvačkám, byly tam i mrtví, střelba a podobně.

Byly to vypjaté momenty, které Libanonci skutečně v historii nepamatují, že by měli takovéto problémy. Dodávky vody, všechno je v obrovských problémech. Je to dané nejen finanční krizí jako takovou, ale je to dané i úplným rozkladem státního aparátu, státních služeb. Je vidět, že vláda ne poslední dva roky, ale poslední desetiletí vůbec neinvestovala do nějaké infrastruktury, že se de facto nestarala o tyto základní věci, o které se vláda v každé zemi starat má.

V čem má hluboká krize kořeny? Je to zanedbání ze strany vlády, státních úřadů, nějakého dlouhodobého špatného vládnutí?
To určitě ano. Ale i dlouhodobé špatné vládnutí má nějaké důvody. V Libanonu je důvodů několik. Jedním z nich je pochopitelně občanská válka, která trvala 15-17 let od roku 1975 do počátku 90. let, která totálně rozvrátila zemi.

Druhým důvodem je vůbec nastavení politického systému, který byl špatně nastavený už před občanskou válkou, ale mírová jednání po občanské válce ho ještě utvrdila. Tím mám na mysli to, že moc v zemi je rozdělená podle jednotlivých konfesionálních skupin. To znamená v parlamentu, ve vládě, prezident – to je všechno určené podle toho, ke které skupině, ať už to jsou křesťané nebo sunnitští muslimové, šíitští muslimové atd. ten, který politik patří.

Z toho asi vyplývá, že je velice malá konkurence, i když v Libanonu bývají normální parlamentní volby, takže je velice malá konkurence mezi stranami. Na postech se střídají stále stejní lidé. Libanonci typicky volí nikoliv podle programů nebo sympatií, ale podle toho, ke komu politik patří. To znamená, v jednom údolí vládne tento křesťanský klan, takže lidé ze širokého okolí většinou dávají hlasy právě jemu, protože se bojí, aby je nepřeválcoval zájmy klanu zase z jiné části Libanonu.

Tím pádem se u moci stále drží titíž lidé, tytéž kliky, tytéž famílie. Obrovská korupce, která postupně během desetiletí vládou prorůstala, tak je daná i tím, že jednotlivé strany jsou dohodnuté, že se zároveň budou navzájem krýt. Toto je přesně to, proti čemu vyšli do ulic Libanonci, hlavně mladí Libanonci, v roce 2019, kdy požadovali úplnou změnu politického systému. Ale je to velice těžké v Libanonu nějak aplikovat.

„The people are chanting, the people want the fall of the regime. They’ve been calling for revolution, they’ve been singing songs. (Al Jazeera, 21.10.2019)“

„Několik tisíc lidí s libanonskými vlajkami se shromáždilo před sídlem vlády v Bejrútu. Třetí den tak pokračují protesty proti korupci, úsporným opatřením a růstu cen. Včera policie rozháněla davy v Bejrútu vodními děly a slzným plynem, 70 demonstrantů zadržela. Premiér Saad Harírí odmítl výzvy k demisi. (Radiožurnál, 19.10.2019)“

„Libanonský premiér Saad Harírí oznámil svou rezignaci. Po skoro dvou týdnech násilných protivládních protestů podlehl tlaku demonstrantů. (ČRo Plus, 29.10.2021)“

„Protesty v Libanonu trvají už dva měsíce a žádají odchod zkorumpované vládnoucí elity. – Sobotní večer byl jedním z nejnásilnějších momentů dosud poklidných libanonských protestů. Maskovaní stoupenci šiítských vládních hnutí Amal a Hizballáh napadli stanové městečko protivládních demonstrantů na Náměstí mučedníků v centru Bejrútu. Policie pak od sebe oba tábory rozháněla a bránila demonstrantům v pochodu k parlamentu. V pondělí začnou rozhovory o nové vládě. Znovu se ji pokusí sestavit Saad Harírí, který pod tlakem protestů na post premiéra v říjnu rezignoval. (ČRo Plus, 15.12.2019)“

„Libanon má po více než dvou měsících protivládních protestů nového premiéra. Hasan Dijáb je profesor Americké univerzity v Bejrútu a bývalý ministr školství… (ČRo Plus, 20.12.2019)“

To, co požadovali, bylo i to, aby vznikly nějaké naprosto občanské strany, které by lidé volili na základě toho, jaký mají program, a nikoliv toho, ke které části libanonského náboženského spektra náleží. Čili to je další z důvodů, proč celý politický systém zkolaboval.

Třetím důvodem je naprosto špatně nastavený bankovní systém, kdy banky v podstatě poskytovaly půjčky bez záruk a tak dále. Je to složitější, ale bankovní systém zkolaboval a následkem toho musel naprosto zákonitě přijít finanční a ekonomický krach.

Světová banka už před několika měsíci uváděla, že Libanon se propadá do jedné z vůbec nejhorších globálních krizí. Nabízí se asi otázka, proč situace musela zajít tak daleko, když ji po cestě vlastně i hráči zvnějšku mohli pozorovat. Bylo možné v tom směru něco udělat? Nebylo třeba možné Libanonu relativně rychle pomoci prostřednictvím nějakých půjček atd.?
To by svět udělal i docela rád. Dokonce připomenu další věc, která výrazně zhoršila situaci v Libanonu, to je loňský ničivý výbuch v bejrútském přístavu, o kterém už jsme také dělali spolu pořad, kde jsem také natáčel v podstatě ve dnech výbuchu.

„Na místě je náš blízkovýchodní zpravodaj Štěpán Macháček. Dobrý den. – Hezký den. – Štěpáne, je nouzový režim v bejrútských ulicích znát? – Je znát na první pohled. V ulicích jsou prakticky všude rozmístění vojáci na terénních autech. Hlavně na velkých křižovatkách odklánějí dopravu od bejrútského přístavu a mají zajistit klid a elementární podmínky pro pokračování záchranných prací. Právě teď vjela do areálu velice rychle houkající sanitka, takže je možné, že se podařilo vyprostit další člověka, ale na případné potvrzení této informace si budeme muset počkat, protože areál přístavu je naprosto neprodyšně hlídaný vojáky. (Radiožurnál, 6.8.2020)“

„Hlavním městem Libanonu Bejrútem otřásla mohutná exploze. Výbuch nastal v části přístavu, kde jsou sklady. Podle informací americké televize CNN explozi nejspíš způsobil požár. (Radiožurnál, 4.8.2020)“

„The capital Beirut has been hit by a massive explosion. Dozens of people are set to be injured and there are some reports of people trapped under the rubble. (DW News, 4.8.2021)“

„Dárcovská konference získala pro Bejrút v přepočtu sedm miliard korun. Určené jsou na pomoc po tragickém výbuchu v bejrútském přístavu. Humanitární podporu nebude distribuovat libanonská vláda, ale OSN a nevládní organizace. Libanonci nevěří, že by k nim peníze přes vládu doputovaly, své politiky viní z korupce a z kolapsu země. (Radiožurnál, 10.8.2020)“

Po výbuchu dokonce navštívil Libanon několikrát francouzský prezident Emmanuel Macron, který se vyloženě snažil vnutit libanonské vládě nebo Libanonu nějakou pomoc. Tehdy to zašlo tak daleko, že část Libanonců požadovala, aby se Libanon vrátil do područí Francie jako francouzská kolonie, protože prostě už úplně ztratili víru ve své politiky.

Ale nebylo komu pomoc poskytnout, protože v Libanonu se stále nedařilo sestavit vládu, která by nastartovala nějaké reformy. Zahraničí si v podstatě podmínilo jakoukoliv půjčku nějakými reformami, protože bez reforem by půjčka zahučela zase do černé díry, to je pochopitelné. V Libanonu se strašně dlouho nedařilo sestavit vládu. Bylo to neustálé hašteření. Ti, kteří chtěli pomoci – politici hlavně ze západních zemí, ale i arabských zemí, tak z toho byli znechucení. Viděli, že na straně libanonských politiků není vůbec žádná vůle situaci nějak řešit.

Teď nedávno byl v Libanonu, a to už existovala nová vláda Nadžíba Míkátího, která vznikla v září, na návštěvě zvláštní vyslanec OSN a ten říkal, že to snad není možné, že jednal s libanonskými politiky, s vládou a že mu přišlo, že vláda snad ani o žádné krizi neví, že si prostě není vědomá, že je to tak špatné, že je skutečně třeba začít dělat nějaké radikální opatření.

Vzpomenu také ještě třeba chování bývalého ministra zahraničí Džibrána Básila, který už v době krize – v lednu 2020 – přiletěl do švýcarského Davosu žádat o pomoc zahraničí. Přiletěl tam soukromým tryskáčem.

„How did you get here? – How did I get here? – Did you take a private plane? – I came simply on my own expences. – On your own expences? – Yes. I know the rumors… (CNCB 23.1.2020)“

Džibrán Bási (bývalý ministr zahraničí)

Něco naprosto neuvěřitelného, z čehož byli úplně paf i západní politici nebo finančníci, kteří se v Davosu sešli, i Libanonci samotní. Čili toto jen ukazuje, jakým způsobem se libanonská politická elita staví k věcem veřejným a vůbec k řešení krize, která v Libanonu je.

Když zmiňuješ novou vládu, premiéra Nadžíba Míkátího, která funguje, jak jsi říkal, od září, dělá dost pro to, aby třeba rychle zaváděla sociální programy pro lidi trpící důsledky krize? Daří se jí to a má vůbec šanci a legitimitu zemi z krize vyvést?
Zatím právě žádné konkrétní výsledky vlády nejsou vidět. Jak už jsem zmínil vyslance OSN, ten to řekl také naprosto jasně, že nevidí vůbec žádnou vůli k nějakým radikálním krokům.

Je to dané i tím, že vláda, která vznikla, jako každá vláda, která v Libanonu vznikne, je velice křehká. Závisí na podpoře různých politických stran, které mají různé zájmy a tam to prostě drhne, jednotlivé strany se nedokážou domluvit na jasné společné politice, aby Libanon udělal krok dopředu, aby se veřejné finance a veřejné věci začaly řešit skutečně s nějakým důrazem.

Když trochu ještě poodstoupíme, ono se vždy o Libanonu mluvilo jako o zemi, kde se výraznou měrou také odráží to, v jakém stavu a jaká dynamika zrovna v tu chvíli vládne v širším arabském světě. Nakolik se v libanonském problému odráží mezinárodní rozměr? Libanon teď prochází docela vážnou roztržkou ve vztazích se státy Perského zálivu. Má to nějaký dopad na to, co se děje uvnitř země?
To je jasné. Libanon je naprosto ukázkovým případem a řekl bych možná nejhorším příkladem země, kde se vede onen zástupný spor mezi velmocemi na Blízkém východě. Těmi myslím Írán a Saúdskou Arábii a jejich potažmo spojence. Libanon to strašně odnáší.

Díky tomuto soupeření, kdy na libanonské politické scéně je půlka politických stran, které podporuje Írán a jeho spojenci, a druhá půlka, které podporuje zase druhá strana, čili Saúdská Arábie a její spojenci, i kvůli tomu se nedokážou politici v Libanonu na základních věcech shodnout. Jsou tam obrovské tlaky zahraničí, každá ze zemí tam má zájmy. Každá z těch zemí – Írán – se snaží poškodit zájmy Saúdské Arábie, Saúdská Arábie se snaží poškodit zájmy Íránu… Na té poslední roztržce přesně to bylo vidět. Bylo to jen proto, že jeden z ministrů současné vlády, který zrovna patří k bloku, který straní spíše Íránu nebo je podporovaný Íránem, tak si dovolil kritizovat saúdskou účast na válce v Jemenu.

„Nejhorší možné načasování. V době, kdy Libanon řeší nedostatek elektřiny, pohonných hmot a valut na něj skupina monarchií v čele se Saúdskou Arábií uvalila diplomatické a ekonomické embargo. Vše odstartovalo pár vět v televizním studiu. (Česká televize, 6.11.2021)“

Přišly obrovské odvetné kroky. Saúdská Arábie přerušila diplomatické vztahy, obchodní vztahy, vyhostila libanonského velvyslance. Přidaly se další zálivové země, které jsou spojenci Saúdské Arábie a najednou to odnáší Libanon – naprosto, řekl bych, nevinný hráč v tomto sporu.

Je to znovu obrovský problém třeba i pro exportéry, protože Libanon, jedna z mála věcí, které exportoval, tak byly potraviny a zemědělské výrobky právě do zemí zálivu, do Saúdské Arábie. Teď i tato možnost nějakého příjmu padla. Čili Libanon je opravdu obrovskou obětí tohoto regionálního sporu.

Mluvil jsem s několika Libanonci napříč konfesionálním spektrem. Mluvil jsem se šíitou, s maronitským křesťanem, se sunnitou, kteří mi říkali, a to byli lidé samozřejmě vzdělaní, že jádrem problému v současném Libanonu je Hizballáh a ruka Íránu.

Říkal to i šíita, který patří k sektě, která spíše Íránu straní. Říkali, že všechno by vyřešilo to, kdyby se Libanon normálně dohodl s Izraelem, otevřel hranice a přestal hrát regionální spory, že by to celé zemi jak ekonomicky, tak politicky obrovsky pomohlo. Ale to jsou názory některých vzdělanějších Libanonců. Regionální hráči mají z Libanonu takové hřiště, na kterém si vyřizují spory. 

Existuje nějaký konsenzus ohledně toho, co by Libanonu v tuto chvíli mohlo vlastně nejvíce pomoci?
Konsensus neexistuje Libanonu asi na ničem, ale samozřejmě hlavně zahraničí, západní země mají nějakou vizi, která by byla ideální pro Libanon. Vize, kdy by Libanon – ideálně po volbách – získal novou vládu. Vládu, která by byla ochotná k radikálním ekonomickým změnám a reformám a vláda, skrz kterou by stálo za to Libanonu finančně pomoci a libanonskou ekonomiku znovu nastartovat.

Čili ano, to je ideální představa případných dárců, případných zemích, které by mohly Libanonu pomoc. Ale v Libanonu samotném konsenzus prostě moc není. I když by třeba velká část Libanonců s tímto souhlasila, i libanonských politiků, tak spory, malé spory, které mezi sebou mají, jim nedovolují žádnou akceschopnou vládu vytvořit a tím pádem i anulují možnost, aby nějaké reformy hladce a jednoduše přišly.

Když ses bavil s lidmi v Libanonu, co ti obecně říkají? Věří tomu, že se situace může změnit, že existuje nějaká šance na to, že by se podmínky postupně proměnily nebo už se s nadějí mezi obyvateli spíše nesetkáváš?
Toto je si to nejsmutnější, co jsem zažil nebo co mi přišlo v Libanonu. Přece jen už jsem byl v několika zemích v několika situacích, které padaly ke dnu, kde ekonomika šla od desíti k pěti, ale vždy tam byla naděje, že přece jen jednou to dopadne ke dnu a je tam nějaké vedení, vláda, která má nějakou vizi a že se od dna musí země v průběhu dohledné budoucnosti odrazit.

V Libanonu toto necítím. Lidé už – mám pocit – tuto naději ztratili. Nevidí žádné světlo na konci tunelu. Během celé doby krize Libanon ukázal, že neustále padá hlouběji a hlouběji. Tím, že ani poslední vláda nenabídla žádné řešení, tak to je zřejmě taková poslední kapka ztracených iluzí, které bohužel teď Libanonci mají a které třeba vedou právě i k masivní emigraci, která v posledních týdnech a měsících je hodně cítit.

Lenka Kabrhelová, Tereza Žižková a Zuzana Kubišová

Související témata: podcast, Vinohradská 12, Libanon, Štěpán Macháček