Poláci v bitvě o Normandii

Právě před 60. lety zahájily spojenecké jednotky složené z vojáků mnoha národností, ale především z Britů, Američanů a Kanaďanů operaci Overlord. Na plážích v Normandii přistály invazní lodě s 156 tisíci vojáky. Do operace, která přinesla osvobození Francie, zemí pozdějšího Beneluxu a dobytí severu Německa se později zapojili i vojáci polských zahraničních jednotek.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

historické uniformy polských vojáků | Foto: Pavel Novák | Zdroj: Český rozhlas

Vojáci 1. obrněné divize vedené generálem Stanislawem Maczkem se na normandských plážích vylodili na konci července. Jejich prvním úkolem bylo dobýt město Caen. Major Wladyslaw Dwojak byl tehdy v hodnosti kaprála řidičem tanku Sherman.

"Bojovali jsme houževnatě. Co nám síly stačily. Zároveň jsme si ale byli vědomi, že nám začíná docházet munice a palivo. Některé tanky nakonec zůstaly nehybně stát, protože měly prázdnou nádrž. Nejtěžší boje se odehrály pod návrším Mont Ormel, když vojáci směřovali na Rouen. Němci jednotky na nějaký čas dokonce polské a kanadské vojáky obklíčily. Spojenecké jednotky trpěly nedostatkem paliva i potravin. Němci blokovali zásobovací cesty," líčí tehdejší události major Wladyslaw Dwojak.

"Nakonec nás podpořili Američané. Ze vzduchu nám dodávali benzín a potraviny. Hodně padáků ale přistálo i na německé straně. My jsme se ale nakonec z toho kotle probili a tak jak chtěl generál Montgomery jsme byli tou slavnou zátkou v lahvi, která Němcům odřízla cestu k útěku na Paříž," říká dnes 80letý Dwojak.

Také podporučík Alfons Malkowski byl za války řidičem tanku. Bojoval s britskými Cromwely a později se Shermany. Jak říká, každý v tanku musel být zastupitelný. "Člen posádky musel být schopen vykonávat každou z funkcí svých kolegů. Musel umět velet, střílet, být návodčím i řidičem. V tankových bitvách přitom neplatilo žádné gentlemanské pravidlo, že do posádky opouštějící zasažený tank se nestřílí. Střílelo se bez milosti."

Podle majora Wladyslawa Dwojaka, ale často posádka ani nestačila zapálený tank opustit únikovými poklopy. "Když už je tank v plamenech, každý se snaží zachránit jak může. Ačkoli na spodu byly havarijní poklopy, když se v tanku vzňal benzín, nebylo už pro nikoho záchrany. Všechno se rozpálilo. V tanku byly dělostřelecké náboje, takže ty v mžiku explodovaly."

Co vojáci cítili vůči těm z druhé strany fronty? Nenáviděli Němce? Pan Dwojak říká, že platila válečná zásada "zabít, nebo být zabit". Záleželo na tom, kdo byl rychlejší. Němce ale Poláci často brali jako představitele moci, která jim vzala domov. "Cítili jsme nenávist, přirozeně. Nenáviděli jsme je za 39.rok. Kvůli nim jsme přece byli na Sibiři, ve Francii v Anglii a toulali jsme se po světě," říká.

Polská 1. obrněná divize a 4. kanadská divize po osvobození Rouenu pokračovaly přes Belgii a Nizozemí k Německu. Jejich pouť skončila 5. května 1945 na základně vojenského námořnictva ve Wilhemshafenu.

Pavel Novák, Martin Hromádka Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme