Polští umělci výstavou připomínají reálný socialismus
Na šedé období reálného socialismu se rozhodlo podívat pět desítek polských umělců, kteří v době Polské lidové republiky většinou tvořili do šuplíků. Chtěli nejenom veřejnosti ukázat svou tvorbu, ale také připomenout duch doby, která v Polsku nebyla jednoduchá. V jedné z bývalých varšavských továren vznikla neobvyklá interaktivní expozice.
"To, co právě slyšíte, není náš nekvalitní signál. Jde o rušené vysílání legendárního Rádia Solidarita, které se line z dnes už historického přístroje na montážním stole v bývalé továrně," říká jeden z průvodců.
Rádio ohmatané prsty dělníků nebo pracující inteligence je jen jedním z mnoha předmětů na výstavě nazvané Ikony vítězství. Expozice je rozmístěná na soustruzích, frézách, zdech i v oknech dvou cihlových továrních hal. Mezi nimi ční i zbytky nově postavené a čerstvě zbořené zdi.
"Edward Łazikowski, umělec z Lodži, se přes tuto zeď proboural ke svému dílu. Bylo to současně otevření výstavy i boření zdí," popisuje zahájení akce jeden z autorů Józef Żuk Piwkowski.
Organizátoři nechtějí nostalgicky vzpomínat na časy podzemního umění ani se vysmívat tehdejší době a jejím ikonám. I když někdy se úsměvu ubránit nelze. Můžete si totiž například pohovořit s někdejším komunistickým vůdcem Edwardem Gierkem.
Exponát v podobě mluvícího řečnického pultu vytvořil Jan Pieniążek. Toto dílo ale vyžaduje aktivní účast návštěvníků. Abyste s bývalým prvním tajemníkem mohli diskutovat, musíte si stoupnout za pult a řečnit.
"Uvnitř je počítač a program spouští zvukový záznam pokaždé, když promluvíte do mikrofonu. Jde o slavný projev, který většina Poláků zná zpaměti," vysvětluje autorka výstavy Klára Kopcińská.
Pokud to zkusíte, počítač vyhodnotí váš hovor jako impuls a stranický potentát se do něj vmísí, aniž byste ho o to prosili. "Á tak to soudruh Gierek provádí sebekritiku," říká paní Klára.
Dalším podobným dílem je počítačová grafika obrovských rozměrů. Jmenuje se Poslední večeře a zachycuje všechny hlavní negativní ikony té epochy. Je tam Gierek, Gorbačov, Jaruzelski a Lenin. Součástí díla je originální, tedy původní, zvukový doprovod.
Atmosféru doby navozuje záznam nekončícího potlesku a ovací na stranických sjezdech. Hned vedle grafiky visí abstraktní umění osmdesátých let, které autoři mohli tehdy vystavovat pouze u sebe doma. Obrazy, grafiky a fotografie doplňují ikony každodenního života osmdesátých let - lístky na maso, ukázky nedostatkového zboží nebo agitační plakáty.
"Náš kamarád fotograf Jurek Kośnik přišel s tím, že má doma spoustu takových zvláštních předmětů a že by nebylo špatné uspořádat výstavu. Řekli jsme si, že nestačí to všechno vystavit jako v nějakém archivu. Přizvali jsme proto asi 50 umělců, kteří i dnes o těch dobách chtějí něco nového říci, něčím nás inspirovat nebo něčemu naučit," říká autorka výstavy Klára Kopcińská.
Unikátem je takzvaná mediální komora. Na jejích stěnách visí dobové noviny, které si už tehdy umělci přizpůsobili svým potřebám a názorům. "S novinami umělci prováděli různé kousky, protože ty deníky nás strašně rozčilovaly, zvláště Tribuna lidu, hlavní tiskový orgán strany," dodává Klára Kopcińská.
Malířka Dorota Wnuková na stránky například domalovala veselé, barevné obrázky, které ostře kontrastovaly se zoufale nudnými zprávami o sklizni obilí nebo dobývání uhlí.
V mediální místnosti je možné si sednout do stylového křesla a dívat se na televizi, přikrytou chemlonovou dečkou domácí výroby. Na obrazovce vystupují lidé v uniformách - jde totiž o moderátory v době výjimečného stavu. Po ruce leží starý známý bakelitový telefon. V době výjimečného stavu se ale nikam nedovoláte. Iluze doby je opravdu dokonalá.
