Poslední generální tajemník NDR nejen o pádu Berlínské zdi
Před dvaceti lety ještě seděl v křesle nejmocnějšího muže tehdejší Německé demokratické republiky. Před necelými deseti lety seděl také, ale tentokrát už ve vězení. Řeč je o posledním generálním tajemníkovi Jednotné socialistické strany SED Egonu Krenzovi. Muž, který dokázal sesadit Ericha Honeckera, se z vedení státu netěšil příliš dlouho.
Egon Krenz až absurdně dlouho věřil, že NDR je možné reformovat a modernizovat tak socialismus. Dá se říct, že ani po pádu Berlínské zdi nepoznal, že Německá demokratická republika zaniká. Prý si dostatečně neuvědomil její propojení s osudem Sovětského svazu. "Když se rozhodovalo o NDR, ležel už Sovětský svaz na smrtelné posteli," uvádí Krenz. Hodnocení Východního Německa, státního útvaru založeného na útlaku a nedostatkovém hospodářství, podle něj bývá vytržené z historického kontextu.
"Pohromou pro Němce nebyla NDR, ale síly, které je dvakrát zatáhly do světové války. Proto podle mě nemůžeme vývoj do let 1989 nebo 1990 oddělovat od toho, co se v Německu dělo v celém 20. století. Bez uchvácení moci Hitlerem v roce 33, by nebyl ani rok 1945, ani rozdělení Německa ani Berlínská zeď. Tyhle skutečnosti se podle mého názoru v přípravách na oslavy 9. listopadu zmiňují příliš zřídka," vysvětluje Krenz.
O teroru bezpečnostních složek mlčí
Egon Krenz, který je častým hostem na mítincích postkomunistické Die LINKE, ale cudně mlčí třeba o teroru bezpečnostních složek NDR a celkové koncepci státu založené na zastrašování a špiclování spoluobčanů. Politik, který si odseděl necelé 4 roky za mřížemi za podíl na smrti uprchlíků na Německo-německé hranici, odmítá jednoznačně přiznat i to, že NDR byla státem bezpráví.
"Připadá mi zavrženíhodné, že některé věci, které se v NDR děly a které já osobně odsuzuji, bývají srovnávány s dobou německého fašismu. Srovnání východoněmecké společnosti s fašismem je podle mě chybné. Tím fašismus leda tak relativizujeme. Vezměme si, jak se Spolková republika Německo vyrovnala po válce s nacismem. Řekl bych, že velmi poskrovnu. Teď se říká, že se nemají opakovat tehdejší chyby. Co se ale děje? Stát se vypořádává s komunisty, kteří přitom patřili mezi nejaktivnější bojovníky proti fašismu. Takové srovnání mi přijde nemístné," kličkuje pučista proti Erichu Honeckerovi.
Pro historickou událost, která se odehrála v noci z 9. na 10.listopadu 1989, Egon Krenz důsledně odmítá používat výraz ,Pád zdi'. Podle něj nešlo o nic jiného, než otevření hranic. "Pád zdi to není historie, ale ideologie," dodává.
Jak vlastně vzpomíná na zlomové okamžiky, které odstartovalo ,uřeknutí se' stranického kolegy Schabowského? "Po zasedání ústředního výboru SED mi zavolal ministr pro státní bezpečnost Mielke a řekl mi, že se spousta lidí vydala v Berlíně směrem k hranici. To by ten nejnebezpečnější okamžik onoho večera. Pohraničníci totiž ještě nedostali rozkaz, že mají hranici otevřít. Bylo to těžké rozhodování. Buď necháme věcem volný průběh nebo nasadíme veškeré bezpečnostní složky a budeme hranici chránit. Druhá varianta ale obsahovala riziko vojenského střetu. Byť jedna jediná kapka krve mohla v těchto dnech způsobit katastrofu. Jsem dodnes vděčný bezpečnostním orgánům NDR, které na hranici zabránily krveprolití," řekl Krenz.
Německo zůstává sociálně rozdělené
Sedmdesáti dvouletý Egon Krenz dnes žije spokojeným životem v meklenburském Dierhagenu na břehu Baltského moře. Říká, že není slepý a vnímá pokrok, kterého sjednocené Německo po roce 1990 dosáhlo. Ptá se ale, jestli se tak nestalo za příliš vysokou cenu:
"Dosáhlo se určitých věcí, které zasluhují velké uznání. Vezměme si jen výstavbu nových silnic a dálnic nebo proměnu center východoněmeckých měst. To akceptuji a to je v pořádku. Mnoho nových bytů ale zůstává prázdných, protože si je lidé na podpoře prostě nemůžou dovolit. Pro mě je zásadní, jestli má člověk prostředky k tomu si své svobody skutečně užívat. Svoboda bez zaměstnání pro mě není žádná úplná svoboda."
"Německo zůstává sociálně a mentálně rozdělené zhruba ve stejných místech, kudy před dvaceti lety vedla hranice. Nezabránili jsme v roce 1989 násilí kvůli tomu, aby ve sjednoceném Německu jeho vojáci znovu bojovali ve válce. To se netýká jen teď Afghánistánu, ale už dříve Jugoslávie. Více než polovina obyvatel si přitom myslí, že by se válka v Afghánistánu vést neměla. Takže v téhle otázce v podstatě spolková vláda jedná proti vůli lidu," dodává Egon Krenz.
