Posledních několik stovek obyvatel ukrajinského města Vuhledar přežívá za nepřetržitého ostřelování v podzemí ohořelých paneláků. A nouze je tam o všechno – vodu, jídlo, teplo i kontakt s okolním světem.

Tento článek je více než rok starý.

Od stálého zpravodaje Vuhledar 5:00 28. února 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Nyní nás čeká druhý pokus proniknout přes bahno a pole do Vuhledaru. Předtím se nám to nepodařilo, protože půda byla rozmrzlá. Ale teď je tvrdá a pevná, tak doufám, že projedeme.

Dostáváme se na první linii nebo možná i na nultou. Dál už není kam jet. Jsme na mikrosídlišti zvaném Kvadrát podle čtvercového tvaru. Od mojí poslední návštěvy vypadá daleko hůř. Daleko víc domů je vypálených. Pořád jsou tu ale lidé, kteří si přišli pro vodu.

Největší problém je se starými lidmi, kteří jsou tvrdohlaví. Zkrátka si postavili hlavu, že tady zůstanou, a hotovo. Oleg Tkačenko, který jim nabízí evakuaci už snad posté, zase nepochodil. Zůstávají tady s nimi i jejich děti, nemůžou je přece opustit.

Matka vlast stíná hlavu soše Svobody. Republikány takové video nezviklá, míní amerikanista

Číst článek

Je slyšet, jak Rusko stále Vuhledar ostřeluje. Střílí přímo do města, kde ještě zůstalo 200 až 300 civilistů. Ruské jednotky se ale nepohnuly směrem dál dovnitř. Všechno se to odehrává pár set metrů ode mě. Ukrajinská obrana je natolik silná, že Rusy do města nepustí. To ale neznamená, že to město nebude nakonec úplně zpustošené a zničené.

Je to naše vlast 

Hned, jak jsme přijeli, tak vidím pana Kolju. Vyběhl z domu a objímá se s Olegem. Kolji se ptám: „A nepojedete s námi zpátky? Nechcete se evakuovat?“ A on říká: „Ne, ne, ne. Toto je naše vlast.“

Vybíhají i další lidé. Zůstala tady jen hrstka lidí a pár psů. A jdou si pro pomoc, kterou jsme přivezli. Přišlo asi patnáct až dvacet lidí. Staví se do řady, trošku se mezi sebou hádají, ale někteří se i smějí, což je v této situaci úplně neuvěřitelné.

Wagnerovci se už v Africe nesoustředí jen na vojenství. Ve Středoafrické republice těží zlato i dřevo

Číst článek

Při našem povídání Kolja dodává, že se mu zdál hrozný sen a nemáme připustit, aby válka přišla k nám do Evropy. Oleg vydává poslední instrukce. Říká, že přijde horší doba, protože na jaře to všechno rozmrzne a pomoc nebude moci přijíždět tak často.

Rozdali jsme plynové bomby, jídlo, vodu i chléb. Vajíčka se nám v tom zmatku trochu rozbila, ale snad aspoň nějaká zůstala celá.

Dvě ženy ve Vuhledaru zůstávají, protože chtějí pomáhat starým a nemohoucím lidem. Teď si přišly pro kanystry s vodou a pro chleba.

Na sídlišti Kvadrát mi přijde, že jsme byli i v nějaké mezní situaci. A to už jsme jich tady zažili hodně. Je to čím dál tím horší.

Martin Dorazín Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít