Prázdninová pohlednice od Mazurských jezer
Při psaní následující pohlednice šplouchala kolem našeho zpravodaje v Polsku Pavla Nováka voda. Poslal ji totiž od Mazurských jezer.
Podívejte se od Varšavy na mapě přímo na sever, až k hranicím s ruskou Kaliningradskou oblastí. Trochu se vraťte zpět na jih, koukněte se lehce vpravo a tam to je. Tam se to ale na mapě modrá. Tam jsou Mazurská jezera. Jsou to výtvory obrovského ledovce. Je to ráj pro jachtaře, surfaře, rybáře, ale také milovníky historie. Najdete tu pozůstatky křižáckých hradů, pevnosti z konce 19. století i bývalý Hitlerův hlavní stan zvaný Vlčí doupě.
Polsko získalo Mazury až po 2. světové válce. Dříve tady bylo Východní Prusko. Obsazení tohoto území s sebou přineslo i jednu závažnou povinnost. Přejmenovat všechny obce a jezera. Místo německých vymyslet polská jména.
"Po válce se sešla komise pro přidělování nových názvů. Odvozovala je od jmen různých osob, které se zasloužily o udržování polského osídlení na tomto kousku německé země," říká starostka největšího města na Mazurech, 30tisícového Gižycka Jolanta Piotrowska.
Například Gižycko se jmenuje po Giseviusovi. Byl to evangelický kněz, který pocházel z města Ostroda a v Gižycku byl jen jednou a to tudy ještě projížděl. Původně se město jmenovalo Lötzen. Po jiném duchovním bylo pojmenováno Mragowo - dříve Sensburg. Jen malebné turistické středisko Mikolajki dostalo jméno podobné německému názvu Nikoleiken.
Mazury to ale nejsou jen jezera, ve kterých v létě bývá voda teplejší než v Baltském moři, a prohání se v ní množství štik, candátů, úhořů, línů a cejnů. Mazury to jsou i lesy a nízké porosty kolem jezer.
Ve volné přírodě tu můžete potkat třeba bobry, lišky, spoustu vodních ptáků a samozřejmě mnoho čapích rodinek. A co ještě? ptal jsem se doktora Marcina Žurkowského z přírodovědné stanice Akademie věd v Popielnu.
"Samozřejmě jsou k vidění jeleni, srny, divočáci, a pokud se člověk chová opravdu tiše, může potkat i rysa nebo vlka."
A jestliže se nechcete vydávat na lovy beze zbraní do hloubi lesa, jsou ve stanici v Popielnu v ohradě polodivocí koně - potomci původních evropských koní Tarpanů - a také docela ochočení bobři, kteří ale ve dne většinou spí.
