Prázdninová pohlednice z okraje saharské pouště

Z následující Prázdninové pohlednice se nám při jejím doručení vysypal jemný písek. Přišla totiž ze Sahary, na jejímž okraji se zcela neplánovaně zastavil zpravodaj Radiožurnálu Pavel Novák.

Tento článek je více než rok starý.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

poušť v Mauretánii

poušť v Mauretánii | Foto: Miroslav Bobek, Khalil Baalbaki

Vidět Saharu a nomády na ní patřilo k jednomu z mých snů. Úplně by mi ale prozatím stačilo se na tu nepřehlédnutelnou pustinu dívat z letadla. Jenže když Pámbu dopustí, i stroj sovětské výroby TU 154 - rozumějme tedy armádní speciál s ministrem na palubě - se spustí, a to nouzově na letiště v mauretánském hlavním městě Nouakchottu.

Samo město se tváří dost moderně. Je elektrifikované, a to dokonce napětím 220 Voltů. Sem tam se na ulicích objevuje veřejné osvětlení, na některých křižovatkách jsou dokonce semafory a hlavní cesty ve městě i okolo něj jsou vyasfaltované a krásně rovné, což se nedá říci ani o některých rádoby vyspělých evropských zemích.

Sama Mauretánie je chudá země, žije hlavně z rozvojové pomoci, exportu dobytka do okolních zemí a z těžby fosfátů. Město je dobře zásobované a na rozdíl od některých jiných muslimských zemí, které už turisté objevili, tady vás nikdo na ulici netahá za rukáv a nesnaží se vám prodat šátek, žvýkačky nebo různé cetky. Všude na nárožích ale postávají kluci ověšení dobíjecími kupony do mobilních telefonů. Bezdrátová komunikace vtrhla do Mauretánie se vší vervou.

Kromě resortu s bungalovy na pobřeží Atlantiku, který občas vyhledávají turisté z bývalé koloniální mateřské země - Francie, ale není v Nouakchottu co obdivovat. Jen několik poměrně výstavných mešit. A málem bych zapomněl - Saharu. Její duny jsou kousek za městem.

Při setkání s mauretánskými kluky pod saharskými dunami jsem pochopil, že to, co mi značně chybí, je nejen znalost francouzštiny, ale i fotbalových reálií. Chtěli si se mnou kopat. Prostě čutat mičudu. Ve vedru, které dosahovalo 35 stupňů. Víc tady naštěstí teplota nestoupne. Vítr od oceánu zdejší vyprahlou krajinu přece jen ochlazuje. Před poledním žárem jsme my ztroskotanci s vládním speciálem TU 154 raději utekli zase do hotelu, který nám zajistila mauretánská vláda.

Za jeden jediný den se nedá město Nouakchott, natož celá Mauretánie, příliš poznat, ale jeden dojem jsem si při opouštění této země odnášel. Že její obyvatelé jsou mimořádně milí a pohostinní.

Pavel Novák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme