Před 21 lety se v Bratislavě konal výlet, při kterém padla železná opona

Všichni znají příběhy o tom, jak Maďaři v roce 1989 bourali železnou oponu. Nebo jak Němci ve stejné době vlastníma rukama rozebrali Berlínskou zeď. Slovákům se takové zásluhy nepřisuzují. Přesto přesně před 21 lety se na hranicích Slovenska s Rakouskem odehrál spektakulární příběh. Ostnaté dráty, které tam stály desítky let, padly během jednoho jediného nedělního výletu. Událost vešla v povědomí jako Pochod do Hainburgu, a mimo Slovenska se o ní moc neví.

Tento článek je více než rok starý.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Bratislava

Bratislava | Foto: European Commission Audiovisual service

Dnešní cesta z Bratislavy do Hainburgu trvá autem asi 15 minut a je podstatně méně dobrodružná než v roce 1989. Jedinou připomínkou kdysi neprostupné železné opony je opuštěná celnice za Bratislavou. Před 21 lety to ale bylo úplně jiné.

Přehrát

00:00 / 00:00

Reportáž Vojtěcha Bergera, který šel po stopách pochodu bourajícího na Slovensku železnou oponu

„Pro mě je celá ta událost spojená s Vánocemi, bylo to přece dva týdny před svátky. Byla tam neuvěřitelná atmosféra plná energie a radosti. Přišel ke mně nějaký cizí muž a objal mě. Tehdy jsem konečně pochopila, co znamená svoboda, možnost jít kam chci a kdy chci. A jak to Slovákům celá ta desetiletí chybělo. Bylo to velmi emotivní. Vlastně si to nespojuji s žádným konkrétním datem, kdybyste se mě zeptal, už si nevzpomenu, kdy to přesně bylo. Pro mě to byl takový vánoční zázrak,“ říká paní Franková, která tehdy byla u toho, když slovenští disidenti přišli do Rakouska.

A co se vlastně stalo? Slovenští disidenti v čele s Jánem Budajem, Martinem Bútorou a Milanem Kňažkem tehdy dostali nápad, že uspořádají procházku z Bratislavy do Rakouska.

„Trochu to souvisí s polohou Bratislavy. Hranice pro nás nebyl nějaký abstraktní pojem, nebyla to Churchillova železná opona. Bylo to něco hmatatelného a ponižujícího a měli jsme to denně před očima. Na Rakousko jsme se dívali jako na Měsíc,“ uvádí sociolog Martin Bútora.

Chléb se solí

Městečko Hainburg vypadalo jako dobrý cíl, hned naproti symbolickému hradu Devín. Rakousko a Slovensko tu dělí jen Dunaj. Jdeme se k řece podívat s paní Frankovou a jejím kamarádem panem Härringerem. Oba tenkrát vítali slovenské hosty přímo na hranicích. Ovšem ani oni ani slovenští organizátoři nepočítali s tím, jak velký zájem výlet do Rakouska vyvolá. Podle různých odhadů přišlo ze Slovenska 150 až 200 tisíc lidí.

„Vítali jsme Slováky na hranicích chlebem a solí. Obojí nám ovšem brzo došlo, měli jsme s sebou jenom deset kilo chleba. Tehdy by se nám hodil Ježíš a jeho zázrak s nasycením zástupů, kdy rozmnožil chleba a ryby,“ usmívá se pan Härringer a dodává:

„Oboustranně se rozdávaly různé maličkosti, já jsem třeba dostal takovou malou hračku z Kindervajíčka.“

„A já jsem zase dostala dva malé ručně vyrobené andělíčky. Dodnes si je věším každý rok na vánoční stromek,“ doplňuje paní Franková.

Desítky tisíc lidí se rozešly stejně pokojně jako se sešly, na zpáteční cestě si každý na hranicích ustřihnul kousek ostnatého drátu na památku. Pohraničníci se vykašlali na předpisy, a stříhali taky. Ten den prostě vyšlo úplně všechno. Slovensko zbořilo železnou oponu.

„Bohužel do Čech tato zpráva vůbec nedošla. Nevím proč,“ podotýká Bútora.

Už je to 21 let a po tak dlouhé době nemá cenu vyvolávat historické duchy. Přesto jedna otázka na závěr. Mělo by Slovensko lepší pozici při jednáních o rozdělení federace, kdyby i česká veřejnost věděla o tomhle jedinečném happeningu, který v Československu neměl obdoby? A rozpadnul by se pak vůbec společný stát?

Vojtěch Berger, pir Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme