Přesně před rokem zasáhla Japonsko ničivá přírodní katastrofa
Přesně před rokem udeřilo na severovýchodě Japonska ničivé zemětřesení a spolu s následnou vlnou cunami smetlo z povrchu země řadu vesnic a měst v prefekturách Fukušima, Iwate a Miyagi a způsobilo smrt více než dvaceti tisícům osob. Havárie jaderné elektrárny Fukušima Dai-iči v důsledku katastrofy pak byla největší po Černobylu. Do zdevastované oblasti se ale pomalu vracejí lidé.
V případě velkých otřesů hrozí opět cunami a z poničené jaderné elektrárny by mohla začít unikat radiace.V elektrárně proto stále zůstávají pracovníci, kteří monitorují stav zařízení a nebezpečný nukleární odpad. Zhruba tři stovky dalších čistí bezpečnostní zónu od radiace.
„Už nemám strach v areálu pracovat. Vím totiž, co se uvnitř děje. Není to ale lehká práce, musíme nosit speciální masky a kombinézy. V horkém létě je to opravdu nepříjemné,“ říká jeden z pracovníků elektrárny, sedící v malém náklaďáku.
Jen o pár metrů dál stojí brána do dvacetikilometrové zóny se stále nebezpečnou jadernou elektrárnou Fukušima Dai-iči.
„Bydlím v oblasti, která je sice za dvacetikilometrovou bezpečnostní zónou, přesto je ale stále uzavřená a oficiálně by tady neměl nikdo žít. Radioaktivní spád totiž z Fukushimy se totiž šířil tímto směrem,“ říká Juko Sugimoto.
Asijská zpravodajka Kateřina Procházková Zblízka zjišťovala, jak se žije s poškozenou jadernou elektrárnou za zády
Žena je jednou z mála, která v oblasti Namija zůstala. Radiací je tam totiž zamořena půda, rostliny i voda.
„Žijí tady v okolí ještě asi dva lidé, ale nevídáme se. Je to těžké být sama. Nefunguje tady žádný servis – pošta je uzavřená, pošťáci nejezdí. Také o práci jsem přišla. Předtím jsem vedla kemp, teď už sem ale samozřejmě nikdo stanovat nejezdí,“ dodává.
V nedalekém údolí lze naměřit radiaci 0,76 mikrosievertů za hodinu. Hranicí je přitom hodnota 0,2 mikrosievertů. Právě kvůli vyšší radiaci se lidé bojí do oblasti vrátit. Přes 300 tisíc jich stále zůstává v záchranných centrech nebo u přátel.
Stejně tak paní Cunašima. Pobřežní vesnice Hirono, kde žila, byla z velké části zničená vlnou cunami. Od elektrárny Fukušima Dai-iči navíc leží nedaleko.
Neviditelné hrozby
„V listopadu jsem se přestěhovala do evakuačního centra od přátel, u kterých jsem od března po Fukušimě žila. Ráda bych se vrátila zpátky domů. Tam ale nic nefunguje, poškozená je infrastruktura, chybí obchody, spousta domů je zničených. Prostě to nejde,“ myslí si.
Kromě zřejmých komplikací a viditelných hrozeb ale existují také ty neviditelné, které mohou i pomalu zabíjet. O nich ale lidé většinou nemluví.
„Musím přiznat, že žít tady je nebezpečné. Ohrožuje nás pořád jaderná elektrárna Fukušima. Jeden z jejích reaktorů, obsahující nevyhořelé palivo, totiž může ještě klidně explodovat. Pak je tu samozřejmě radiace. I přesto, že už není vysoká, nikdo pořádně neví, jaký může mít každodenní vystavení vliv na lidský organismus,“ upozorňuje doktor Itakura a dodává, že se do stále vysoce kontaminované oblasti Minamisoma vrátil kvůli svým pacientům.
„Je to tady jako z hororu. Opuštěné domy, z kterých jako by majitelé odešli před chvílí, zarostlá a neobdělávaná pole a ticho,“ svěřuje se asijská zpravodajka Českého rozhlasu Kateřina Procházková, když při návratu do Tokia projíždí třicetikilometrovou vysídlenou oblastí.
