Příběh chlapce ze syrského Homsu má pokračování. Peter chce být tenisovou hvězdou

Válka v Sýrii ho připravila o domov i kamarády a jeho rodiče mu nemohli koupit ani dárek k narozeninám. Příběh malého Petera z Homsu měl ale díky posluchačce Českého rozhlasu přece jen šťastný konec. Reportáž slyšela paní Jolana Přibylová z Pardubic a chlapci splnila jeho velké přání - dostat hodinky. Příběh má po dvou letech pokračování. Za Peterem se před pár dny vydal zvláštní zpravodaj Českého rozhlasu Robert Mikoláš.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Peter před sklepním bytem | Foto: Robert Mikoláš

Český reportér po dvou letech znovu schází po stejných schodech do sklepního bytu rodiny Al-Chúrí. Na přivítanou ho čeká pozdrav, úsměvy, radost v očích i polibky.

Peter, dnes už vytáhlý dvanáctiletý hoch s hustými, černými a kudrnatými vlasy, vypadá téměř stejně, jako když ho viděl naposledy. I když přece jen lze vidět určitou změnu, z jeho očí zmizel strach.

„Mám spoustu kamarádů ve třídě, kam chodím. I naše čtvrť je mnohem hezčí, prostě je to super,“ říká.

Přehrát

00:00 / 00:00

Zpravodaj ČRo Robert Mikoláš se vydal za rodinou do syrského Homsu, se kterou před dvěma lety natočil reportáž

Čech by jeho slovům zřejmě jen těžko uvěřil. Všechny okolní domy jsou rozstřílené a nikdo v nich nebydlí. Nejbližší sousedi jsou dva bloky odtud, přesto je ale podle paní Al-Chúrí vidět obrovský pokrok.

Silnice už jsou vyčištěné, nikde žádné sutiny a třeba kolem protějšího zbořeného kostela sv. Jiří už stojí lešení.

„Hodně lidí už se vrátilo. Důležité také je, že se tady ve starém městě znovu otevřela škola, kam může Peter chodit. A je tu i bezpečno,“ popisuje situaci ve městě.

Rodina Al-Chúrí společně s Robertem Mikolášem | Foto: Robert Mikoláš

Jako správná hospodyňka má v bytě čisto a útulno, přesto se tak trochu stydí za to, že nemůže návštěvu pohostit.

„Já pracuji v kostele a učím náboženství, dělám to ale jako dobrovolník, žádnou mzdu za to nemám. Peníze prostě nejsou a jsme závislí na pomoci od druhých. Příbuzní nám občas pošlou nějaké peníze, nějaké jídlo pak dostaneme od církve. Vše je dnes totiž několikanásobně dražší,“ povzdechne si pan Al-Chúrí. Přesto prý děkuje Bohu, že je nechal naživu.

Původní reportáž Roberta Mikoláše ze syrského Homsu

Číst článek

Vypráví, jak žijí pouze přítomností a nemyslí na další den. Mezitím vaří pravou arabskou kávu v džezvě. Právě běží tříhodinový interval, během kterého elektřina jde. Vodu nabral z velké nádrže, kterou napouští vždy po páté ráno, po zbytek dne už neteče.

U zbořeného kostela sv. Jiří už stojí lešení | Foto: Robert Mikoláš

Pak už nastává čas na vybalování dárků. Největší nadšení vyvolal fotbalový míč.

„Peter miluje fotbal, ale protože si neměl s čím a ani s kým hrát, tak začal ve škole zkoušet tenis. Jedna charita jim totiž dodala sadu raket a míčků, což tyhle děti považovaly za něco neskutečného. Ale teď, když dostal pravý fotbalový míč, tak to vnímá jako dar od Boha,“ sdílí chlapcovu radost jeho matka.

Posluchačka pomohla splnit přání malého chlapce ze syrského Homsu

Číst článek

Nikdo se tak nedivil, když si s ním Peter začal hrát přímo v obýváku. Nejprve několik kousků kolenem a pak parádní střela do zdi, hned vedle obrázku svatého Eliana i fotky biskupa z Aleppa, kterého islamisté odvlekli neznámo kam. Válka je stále všudypřítomná.

Příběh malého Petra z Homsu má po dvou letech pokračování | Foto: Robert Mikoláš

Zvenku do bytu doléhá zvuk přelétávajících stíhaček, nikdo z přítomných už ale nehne ani brvou.

Peter ale žije svůj donedávna ještě sen, opět si hraje s kamarády a jasno má i o své budoucnosti. Chce totiž být tenisovou hvězdou. Třeba jako Djoković, Nadal nebo Federer.

Peter měl největší radost z fotbalového míče | Foto: Robert Mikoláš

Robert Mikoláš Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme