Příběh z unikátní fotografie z Osvětimi

Uplynulo 65 let od osvobození nacistického koncentračního tábora Osvětim. Dnešek je v kalendáři označen jako významným dnem. Máme si nejen připomínat památku obětí holocaustu, ale uvědomovat si, že naší povinností je předcházet zločinům proti lidskosti.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

unikátní fotografie z Osvětimi | Foto: redakce Post Bellum

Holocaust je historiky důkladně zdokumentován, a člověk může mít pocit, že vše podstatné bylo k tomuto řečeno. Přesto, se objevují nové detaily, nové osudy, které hrůzné události z 2. Světové války staví do nového světla. Novinářské sdružení Post Bellum objevilo fotografii a s ní i nový příběh.

Přehrát

00:00 / 00:00

Reportáž o objevu fotografie, která dokumentuje průvod Židů v Osvětimi, připravil redaktor Českého rozhlasu Mikuláš Kroupa.

Držím před sebou fotografii. Je vzácná, stará šedesát čtyři let. Výjimečná je tím, že zachycuje průvod Židů na cestě v koncentračním táboře Osvětim. Jsou to Čechoslováci z Terezína a fotka byla pořízena v říjnu roku 1944 a pořídil ji některý z dozorců SS.

Podařilo se nám zjistit, kde se tato fotografie vzala. "O fotografii víme, že náleží do souboru, kterému se říká Osvětimské album. Jedná se o unikátní album 193 fotek, které našla mladá židovka Lily Jakob. Byla to maďarská židovka, která prošla Osvětimí. Den po osvobození Osvětimi se snažila v bývalých barácích po dozorcích SS najít nějaké oblečení, protože jí byla zima, a čirou náhodou našla štos fotek," popsal nález Michal Šmíd z Ústavu pro studium totalitních režimů, který je také jedním ze správců portálu pametnaroda.cz.

"Vlastně se neví, jak je možné, že se fotografie zachovaly. Nacisté věrni pověstné německé důkladnosti se snažili velmi pečlivě zahladit stopy po svých zločinech. Dá se z toho například usuzovat, že se nejednalo o úřední materiály, ale o soukromé fotografie strážců," dodává Šmíd.

Osobní příběh z fotografie

Nejen tím je fotografie výjimečná. Snímek má totiž ještě jeden příběh. Fascinující a šokující. Podařilo se identifikovat dvě dívky na fotografii. V popředí se do objektivu usmívá Ilsa Maierová a před ní s pohledem k zemi kráčí Markéta Nováková. Jsou to přímé sestřenice, jejich matky byly sestry a jejich otcové bratři.

Obě dívky Ilsa a Markéta dodnes žijí. Obě dívky zázrakem přežily Osvětim. Tam byly transportovány v říjnu 1944. Možná by bývaly nemusely, kdyby se dobrovolně sami nepřihlásily. Obě si totiž v terezínském ghettu našly manžele. Vdaly se kvůli naději. Doufaly, že se vyhnout transportům na východ.

Každou chvíli se z Terezína vypravovaly vlaky někam do Polska, nikdo tenkrát netušil kam a co se tam děje, nikdo se ale od tumtud nevracel. Proto se báli. Většinou se na seznamech transportovaných objevovali lidé v ghettu opuštěni nebo celé rodiny. Mladé manželské páry, zdálo se, zůstávaly. Jenomže to byla jen iluze. Věrnost obě dívky nakonec přivedla do Osvětimi.

"Když byl on potom zařazen do transportu do Osvětimi, tak já jsem se dobrovolně k němu hlásila, neb jsme neměli zdání, kam jedeme. Protože jsme se cítila vdaná a znáte tu formuli, za celý život, kam jdeš, jdu i já. A tak jsme se dostala do osvětimi," popisuje Ilsa Maierová.

"Nikdy jsme spolu nežili, protože jakmile jsme se dostali do Osvětimi, tak muži šli tam a ženy jinam a už jsme spolu nikdy nebyli. To byla ironie, že já byla legálně vdaná, ale vlastně né," dodává Markéta Nováková.

První okamžik v Osvětimi

Ilsa Mairová popisuje šok, který zažila, když uviděla Osvětim. V tu chvíli si myslela, že přijely tábor postavit, protože všude kolem sebe viděla koňské stáje, opět se mýlila. Nacházela se v Osvětimi Birkenau, kde umírali tisíce lidí hladem, zimou nebo v plynových komorách. Když Ilsa popisuje Osvětim, vytahuje onu vzácnou fotografii, o které jsme se zmínil v úvodu:

"Já mám něco zajímavého, co jsme vám chtěla ukázat. Jednoho dne můj manžel a já, když jsme byli v New Yorku jsme šli do knihkupectví a tam jsme našli knihu, která je jmenovala Commandant of Auschwitz, a tam jsme našla tento obrázek. V knihkupectví jsem zařvala, protože tady jsem já a tady Markéta."

"Už jsme ostříhaný a už nám dali deky. Tohle jsou budovy bývalých koníren, kde nás ubytovali na těch palandách. To byli cestou dva oddělené lángry. My jsme šli po té cestě, až jsme došli tam, kam nás chtěli ubytovat," popisují své zážitky obě ženy.

IIsa Maierová a Markéta Nováková se sklánějí nad fotografií z roku 1944. Vracejí se jim vzpomínky, na které chtěli zapomenout, nejde to. I když je vzpomínky již přebolely, jak říkají, neradi si vybavují okamžiky svého největšího ponížení. Díky nim ale víme, co průvodu zachyceném na snímku předcházelo a následovalo.

Kontroly a prohlídky

"Já jsme nešťastnou náhodou ještě v Terezíně upadla a měla jsme ruku v sádře, což automaticky znamenalo v Osvětimi smrt. Mně hrozně pomohli při výstupu z vagónu, museli jsme se postavit do pětistupu a já jsem ruku v sádře držela vzadu. Oni se ke mně těsně přilnuli, aby sádra nebyla vidět. Když dělali kontroly a chodili mezi námi v řadě, tak když byl v předu, tak jsme ruku neměla a on si toho nevšiml, a když byl vzadu, tak jsem jí dala zase dopředu. Potom jsme se museli svlíknout a jít pod sprchy," vzpomíná Markéta Nováková.

Poté vypráví, že je vedly do koňských stájí, kde přespávali na třípatrových palandách. Podařilo se jí pronést hodinky, v táboře velice cenný předmět:

"Ještě předtím, když jsem viděla co se děje, jsee si hodinky strčila do pochvy. Nebylo by to prošlo, protože i tam nás prohlíželi, ale protože mi nešel dolu prsten a já byla v řadě, přišla jsme k SSačce, která mě prohlížela. Když viděla, že prsten nejde, tak zavolala nějakýho chlapa a abych nezdržovala, tak mě vytáhli z řady ven, on mi přeštípnul ten zlatý prsten, to nebyl žádný problém. Já už jsme se ale nevrátila do řady těch, které nebyly prohlídnuté, nýbrž jsme se vrátila do řady už prohlídnutých."

Nacisty bylo zavražděno ve vyhlazovacích, pracovních táborech a ghettech skoro šest milionů lidí. Dosud se stále údaje o obětech nacistického tzv. Konečného řešení židovské otázky zpřesňují hlavně kvůli zpřístupňování archivu v zemích bývalého sovětského bloku.

Ilsa Maierová a Markéta Nováková měly štěstí. Po šesti týdnech protože byly fyzicky silné, odjely dalším transportem dál do pracovního lágru v komplexu Grossen Rossen, kde byly osvobozeny 8. května 1945 .

Mikuláš Kroupa Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme