Projekt české umělkyně míří do Guinnessovy knihy. 1325 obyvatel města u Černobylu žádá o víza do Česka

Držitelka ceny Jindřicha Chalupeckého, výtvarnice Kateřina Šedá usiluje se svým projektem Made in Slavutyč o zápis do Guinnessovy knihy rekordů. Projekt vzniká na Ukrajině. Lidé ze zmiňovaného města postaveného po černobylské tragédii v roce 1986 doslova na zelené louce hromadně podali žádost o české vízum. Akce proběhla minulou sobotu a žádost vyplnilo 1325 lidí. 17 vylosovaných navštíví Českou republiku na podzim bezplatně. Zda se do knihy rekordů zapíší, ještě není jisté.

Slavutyč (Ukrajina) Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Česká malířka Kateřina Šedá | Foto: Archiv Kateřiny Šedé

Vy jste se právě vrátila z Ukrajiny. Jak vás vůbec napadlo pracovat s lidmi přímo v tomto městě?
Vyzval mě před třemi lety zakladatel dokumentárního festivalu 86. Ten člověk, který je z Kyjeva, se rozhodl, že založí festival, aby trošku aktivizoval pro něj trošku pasivní místo. Částečně se mu to podařilo, přitáhl pozornost lidí z Kyjeva, ale netýkalo se to příliš lidí, kteří v tom místě bydlí.

Takže po dvou, třech letech rozhodl, že se pokusí přizvat nějaké další lidi, kteří by se snažili to město zaktivizovat nebo nějak změnit myšlení místních obyvatel. Byla jsem možná první, koho oslovil. Chtěl, abych zkusila vytvořit nějakou akci nebo nějaký projekt, který by nějakým způsobem přivedl lidi k netradiční činnosti.

Jak se místní obyvatelé dívali na váš nápad zažádat hromadně o víza do České republiky?
Ten proces byl daleko složitější, protože to vznikalo skoro tři roky. Zápis od Guinnessovy knihy rekordů je spíš záminka než hlavní smysl projektu. Nejdříve jsem dělala průzkum toho místa, jaké jsou skutečné problémy, které obyvatele trápí, nebo jaké jsou jejich sny a ideály. A potom, když jsem se rozhodla usilovat o zápis Guinnessovy knihy rekordů, tak jsem vyhlásila soutěž, aby oni sami podávali nějaké nápady na rekordy.

Zhruba 600 jsem jich sesbírala a byla jsem hodně překvapená z toho, že i když většina obyvatel uváděla, že tam není žádná práce, že jejich největším snem je, aby znovu fungovala jaderná elektrárna, žádný z navrhovaných rekordů nepřinášel do toho místa práci nebo nějakou vizi něčeho nového, vytvoření nějaké nové firmy, vytvoření nějaké nové pracovní příležitosti. Většinou to byly věci, které už dříve proběhly nebo pro to místo nic

nepřinášely. Byl tam pouze jeden návrh, který mě zaujal, což byla výměna dvou míst. Když jsem ten návrh zmínila, tak se tam okamžitě strhla diskuse, že je to nesmysl, že by to v životě nešlo, protože nejsou víza. Debata byla natolik intenzivní, že postupně z druhé strany, ne ode mě, vzniklo, že by to mohl být návrh rekordu. Největší žádost o vízum. Takže myslím, že to vzniklo z iniciativy obyvatel než ode mě samotné.

Berete to tak, že pro 1325 obyvatel Slavutyče, kteří požádali o české vízum, je to zábava, že přijdou na jiné myšlenky? Nebo jinak: v čem může váš projekt vylepšit jejich život? Přináší něco konkrétního?
Ve Slavutyči to byl konkrétně zatím sběr. Ještě jsme o nic nepožádali. Byl to zatím jen sběr žádostí. Určitě pro ně bylo velmi těžké ten projekt zařadit. Všimla jsem si, že vůbec nechápou nebo dlouho dobu nechápali, o co se jedná. Navíc na Ukrajině je obrovská korupce, neustále mi všichni říkali, že tam nikdo nikomu nevěří, okamžitě za každou věcí hledá něco jiného, než co za tou věcí je. Takže to bylo určitě ještě daleko složitější než třeba v českém prostředí, kde se s tím samozřejmě také setkávám, ale tady to bylo úplně nesrovnatelné.

A dlouhou dobu jsem byla zrazovaná, že takové věci se vůbec nikdo nemůže zúčastnit, že ty lidi jsou tak pasivní, že už ani nemají chuť třeba někam odjet. Byla jsem hodně překvapená a myslím, že nejenom já sama, jak strašně moc těch obyvatel přišlo. Nešlo jenom o to, že přišli, oni se nechali v průběhu měsíce vyfotit na vízum a tu fotku tam samozřejmě nalepili. Což někomu může připadat jako banalita, ale ono to není úplně jednoduchá věc se k tomu rozhodnout. Nechat se vyfotit, celé to vyplnit a potom to odevzdat, protože řada lidí nemá ani obyčejný pas, natož aby se někdy setkala s vízovým formulářem. Takže pro řadu lidí to bylo, jako kdyby přiletělo UFO.

Zuzana Filípková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme