Psychiatrická léčebna v Borodiance: ‚Nevěděla jsem, jak lidi nakrmit, šlo o čas,‘ vzpomíná ředitelka

Jak může ve válce přežít nemocnice pro psychicky a mentálně nemocné pacienty zjišťovalo v reportáži Rádio Svobodná Evropa. Když Rusko v únoru napadlo Ukrajinu, byla léčebna v Borodiance u Kyjeva domovem pro 350 padesát lidí, přičemž mnozí z pacientů potřebovali neustálou péči. Z 250 zaměstnanců jich v zařízení zůstalo jen deset. Na kritickou situaci vzpomíná ředitelka nemocnice Marina Ganitskajová.

Svět ve 20 minutách Borodianka Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Lidé v Kyjevě si připomínají oběti hladomoru z let 1932 až 1933, který zabil miliony Ukrajinců

Lidé v Kyjevě si připomínají oběti hladomoru z let 1932 až 1933, který zabil miliony Ukrajinců | Zdroj: Fotobanka Profimedia

V nemocnici zůstal kromě ředitelky také její zástupce, jedna účetní, pokladní, několik kuchařů a sanitářů, ale žádní lékaři. Mnoho zaměstnanců zůstalo v pasti svých domovských měst a vesnic v aktivních válečných zónách.

Přehrát

00:00 / 00:00

Výběr z komentářů, analýz a reportáží zahraničních médií

Ne každý se dokáže sebrat natolik, aby dělal každodenní věci, jako je vaření kaše, rozdělávání ohně nebo přebalování.

Válka zasáhla Borodianku okamžitě. Hned první den Rusové vybombardovali soukromý dům vedle nemocnice. Výbuch byl tak silný, že z místa nezbylo nic, zemřelo tehdy šest lidí.

Děti s autismem a akutně nemocní

Začátkem března Rusové vybombardovali několik výškových budov v centru města. Hluk a smrad byl nesnesitelný. Místní navíc hledali pomoc a úkryt uvnitř nemocnice pro psychicky a mentálně nemocné. Někdy v ní bylo až 800 lidí a brali s sebou raněné a umírající.

Hned 25. února ředitelce nemocnice v Borodiance zavolala vedoucí lékařka z nedaleké psychiatrické léčebny a požádala ji, aby přijala také její pacienty.

Dětem chybí intenzivní psychiatrická péče. Zařízení si je přehazují jak horký brambor, míní ombudsman

Číst článek

Pozdě večer do zařízení přivezli 80 akutně nemocných, včetně 14 dětí s autistickými poruchami. Děti s touto diagnózou jsou velmi citlivé a zranitelné, během bombardování si procházely nesnesitelným utrpením, popisuje Ganitskajová.

Začátkem března lidé z Borodianky slyšeli v rádiu, že se civilisté budou moct evakuovat. K vytvoření humanitárního koridoru ale nikdy nedošlo. Řada místních se tehdy zahalila do bílých prostěradel a opustila město na vlastní nebezpečí.

V nemocnici bylo slabé i rádiové spojení s okolním světem. Poslouchali zprávy, dokud se nevybily baterie. Občas bylo možné zavolat příbuzným z mobilních telefonů. 

Naučili se je nabíjet z autobaterií. Když bylo mobilní připojení funkční, snažili se udržet aktivní stránku na sociálních sítích, aby se vědělo, v jakém stavu nemocnice je. Pak ale Rusové zapnuli komunikační rušičky a byl konec.

Hlad, nedostatek vody a zima

Psychiatričtí pacienti s násilnými sklony byli před ruskou invazí v nejvyšším patře nemocnice v izolovaných místnostech s neustálým dohledem. Po 24. únoru nebylo dost sanitářů, kteří by je hlídali, pacienti zůstali bez dozoru, vylomili dveře a potulovali se po nemocnici, líčí ředitelka.

Silné ostřelování zahnalo všechny do sklepa. Místa tam bylo málo, ale vešli se. V prvních dnech války byla v Borodiance ještě elektřina, pak dělníci z teplárny utekli a topení vychladlo.

Chléb odhaluje špiony, říká spisovatelka Iljašenko. Stojí za knihou reportáží Chleba z válečného pole

Číst článek

Pár dní si osazenstvo ústavu vystačilo s plynovými lahvemi na sporák, ale i ty se rychle vyprázdnily a v nemocnici zavládla zima.

Občas vařili kaši, boršč, maso. Měli vlastní kuřata, ale nebylo možné dostat se k adekvátnímu množství chleba. Byly prý chvíle, kdy se kousek chleba roztrhal a rozdával, pacienti sbírali drobky a olizovali je z dlaní.

„Nevěděla jsem, jak lidi nakrmit, a neměla jsem tušení, jak dlouho to takhle ještě vydržíme“, vzpomíná ředitelka Ganitskajová.

Vody byl zpočátku dostatek, protože nemocnice má v areálu vlastní studnu. Když ale přišli ruští vojáci, začali odčerpávat vodu pro vlastní potřebu, dokud žádná nezbyla.

Obyvatele zdravotnického zařízení prý zachránilo jezírko za plotem. Vodu z něj převařovali, i tak se ale řada lidí nevyhnula střevním infekcím.

Příchod ruských vojáků

Začátkem března bylo v nemocnici 450 lidí a ruští vojáci prorazili její brány. Šlo o skupinu více než 60 kadyrovců z Čečenska a podle Ganitskajové byli velmi agresivní.

Běhali po nemocnici, vykopávali dveře, vtrhli do pokojů pacientů upoutaných na lůžko. Ředitelce řekli, že když najdou vojáka nebo zbraň, rozsekají ji na kusy. Všechny pak vyhnali na nádvoří.

Ganitskajová se měla postavit doprostřed. Vojáci na ni mířili zbraní a ptali se jí, jestli je nacistka. Odpověděla, že je Ukrajinka a pokud se ptají, zda je patriotka, pak svou zemi miluje.

Rusko na Ukrajinu vypálilo 98 řízených střel, uvedla armáda. Okupanti podle ní opouští Kachovku

Číst článek

Kadyrovci prý tvrdili, že ji a ani pacienty nepřišli zabít, ale osvobodit od nacistického režimu. Pak chtěli, aby na kameru poděkovala ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi za osvobození od nacismu.

„Viděla jsem, jak po pacientech klouzají červené tečky laserových zaměřovačů, někteří z nich plakali strachem,“ vzpomíná. Kadyrovci jim zakázali nemocnici opustit, jinak je postřílejí. Varovali je, že okolí zaminovali. Pacienty používali jako lidské štíty.

13. března začala evakuace. Lidé shromáždění v nemocnici mohli odejít. Koncem měsíce se ruské jednotky stáhly, když prohrály v bitvě o Kyjev.

Pacienti se vrátili, ale mnozí teď v nočních stolcích ukrývají zásoby chleba, popisuje v závěru svého svědectví pro Rádio svobodná Evropa Marina Ganitskajová.

Celý Svět ve 20 minutách najdete v audiozáznamu vlevo výše. Připravily Tea Veseláková a Magdaléna Fajtová.

Magdaléna Fajtová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme