V Severní Koreji jsem veterináře znala jen z televize, jako mimoně s tlustými brýlemi. Severokorejci zvířata chovají, ale často si je léčí sami. Doktorů je málo, a utrácet tolik peněz za zvíře? – divila se kdysi I Če-son, která z KLDR uprchla před sedmi lety. Dnes má pudla a když je nemocný, "láme jí to srdce". Unikátní seriál serveru NK News umožňuje čtenářům ptát se přeběhlíků na život v uzavřené zemi. Vybíráme z publikovaných odpovědí.

Seriál Pchjongjang 10:10 31. srpna 2017 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Když jsem vyrůstala v Severní Koreji, ve svém rodném městě jsem nikdy žádné veterináře nebo nemocnice pro zvířata neviděla. Tím ovšem nevylučuju, že v Pchjongjangu nějaké zvířecí nemocnice jsou, a s jistotou nemůžu tvrdit ani to, že jinde v KLDR nejsou.

Veterinář v televizi

Totiž: to, že lidé na Severu nemluví o veterinárních klinikách, neznamená, že v Severní Koreji neexistují veterináři. V období velkého hladomoru (zhruba 2. polovina 90. let, pozn. red.) se Severokorejci pokoušeli bojovat s nedostatkem jídla tím, že chovali mnoho zvířat, která se živí trávou.

V té době se dostali ke slovu i veterináři. Veřejnost o nich měla představu, že nosí tlusté brýle a vypadají jako mimoňové. Od toho se nelišili ani veterináři v televizních seriálech a filmech: kdepak kreativita nebo proměna charakteru! Ve filmech zkrátka jen vypisovali recepty pro nemocná zvířata, co potřebovala léčbu.

V těch příbězích ale vystupovaly i jejich pravé opaky: mladí tvůrčí lidé ze sousedství, kteří našli jinou, lepší cestu, jak zvířata uzdravit, a stali se díky tomu hrdiny. Tak to chodilo v televizi.

Já osobně jsem nikdy nezažila, jak veterinář léčí nemocné zvíře. Samozřejmě že choroby se nevyhýbaly ani psům a prasatům v mojí čtvrti. Ale když už se to stalo, lidé obvykle zašli za doktorem (míněno lékařem pro lidi, pozn. red.) spíš než za veterinářem.

Penicilin bez receptu

V Severní Koreji se to má takhle: pokud jste při penězích a potřebujete léky, můžete si je nakoupit na trhu bez lékařského předpisu. Takže když vám onemocnělo zvíře, obstarali jste si penicilín a sami ho zvířeti píchli. Teprve když nepomohla ani injekce, vyrazili jste pro pomoc za doktorem.

Vyrůstala jsem ve městě a v blízkém okolí nebyly žádné farmy – to je možná důvod, proč jsem za celou dobu svého života v KLDR nepotkala ani jednoho veterináře. Ale chovali se u nás psi a prasata a čas od času se stávalo, že se nějaký kanec vymkl kontrole kvůli pudu se pářit.

Ptejte se Severokorejce: Humor v časech hladu aneb Znáte ten, jak se prase s kozou daly k armádě?

Číst článek

V takových případech povolali jeho majitelé lékaře, který kance částečně vykastroval. Ten samý večer se pak muži ze sousedství sešli, popíjeli a alkohol zajídali pokrmem z prasečích varlat. Říkávali, že ke skleničce je to perfektní jídlo.

Protože jsem veterináře znala aspoň z televize, předpokládám, že v Severní Koreji existují lékařské školy pro studenty, kteří si přejí stát se veterináři. Nikoho takového sice neznám, ani ty školy, ale napadá mě ještě jedno vysvětlení.

Domácí mazlíčci

Není totiž tak běžné, že Severokorejci chovají domácí mazlíčky. Místo malých psíků jako třeba maltézáčci najdete na Severu spíš velké psy, třeba ovčácké.

Koupit si ovčáka není zas tak drahé, jenže musíte ho krmit masem, a k tomu potřebujete peníze. Takže ovčáky vlastní spíš movitější lidé. Obyčejní Severokorejci mají spíš voříšky – buď aby jim hlídali dům, nebo aby později posloužili k jídlu jako posintchang (polévka, jejímž základem je vývar z psího masa, pozn. red.).

Když voříšek onemocní, lidé ho obyčejně radši snědí, než aby se ho snažili vyléčit. Hodně Severokorejců si nejspíš pomyslí, že vodit zvíře k veterináři je bláznovství – vždyť není dostatek doktorů ani pro lidi! Nechápou, jak můžete za psa utratit tolik peněz.

Když jsem přijela do Jižní Koreje, musela jsem se smát, kolik je tu nemocnic pro zvířata. Bylo pro mě zajímavé vidět, co všechno vám můžou opatřit peníze, a poprvé jsem si uvědomila, že teď žiju v kapitalistické společnosti. Zároveň jsem byla zmatená a vystrašená, netušila jsem, co mě v té nejisté budoucnosti čeká.

Ale už je to pár let zpátky. Dneska mám doma pudla. A kdykoli onemocní, láme mi to srdce! Uvědomila jsem si, že veterináři jsou tu i pro vás. Že se starají o to, aby se vašemu zvířecímu společníkovi, milovanému členu vaší rodiny, dostalo péče, jakou potřebuje.“

mls Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít