Půl roku po "útoku"

Loňské jedenácté září vzbudilo naděje, že tento horor přiměje také Izraelce a Palestince, změnit své chování, napsal londýnský The Independent. Minulý týden byl nejkrvavějším v současném palestinském povstání. Na Šaronově nesmlouvavosti a Arafatově slabosti se však nic nezměnilo.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

zahraniční tisk | Foto: Jan Rosenauer

Snad až nevídané násilnosti přesvědčí zastánce tvrdé linie na obou stranách, že agrese je nikam nedovede. Minulý týden se Colin Powell poprvé odhodlal k výraznější kritice Šarona, když mu řekl: "Jestliže vyhlásíte Palestincům válku a uvěříte, že se vše vyřeší přihlížením k jejich zabíjení, nikam nás to nedovede." Přes svou zatvrzelost si izraelská vláda uvědomuje, že podpora Američanů je pro ně nezbytná. Díky tomu je snad sílící tlak dovede k obnovení jednání. Prozatím přistupují k jednacímu stolu jen velmi pomalu.

Když minulý měsíc americký prezident George W. Bush cestoval po Asii, vyprávěl pohádky, píše ve svém komentáři indický The Times of India. Radil Japonsku, aby přehodnotilo příliš silnou ochranu svého hospodářství a vyzval Čínu, aby směřovala k volnému trhu.Po návratu domů ale narazil. Pod silným tlakem churavého ocelářského průmyslu Bush zvýšil cla na dováženou ocel. Japonsko, Rusko, Jižní Korea a Brazílie okamžitě protestovaly a evropský komisař Pascal Lamy nazval jednání USA "manýry divokého západu." Dokonce i podle Tonyho Blaira je Bushovo rozhodnutí nepřijatelné. A proč vlastně Bush jednal tak, jak jednal? Šlo mu především o to, zachránit práci tisícům zaměstnanců amerického ocelářství. V souvislosti s Enronem je Bush citlivý na kritiku, podle které hájí velké podniky, ale je bezcitný k řadovým zaměstnancům. Jeho morální autorita jako obhájce volného obchodu je však ztracena.

Kalifornský The Los Angeles Times přináší komentář nadepsaný "Tajné plány načrtly něco nemyslitelného". V něm uvádí: Bushova vláda nařídila Pentagonu, aby vypracoval plán možného použití nukleárních zbraní proti přinejmenším sedmi zemím. Mezi ně zahrnul nejen Rusko a země "osy zla", Irák, Írán a Severní Koreu, ale také Čínu, Libyi a Sýrii. Později mělo americké ministerstvo obrany zvážit možnost, že by tyto zbraně byly použity i v arabsko-izraelském konfliktu. Plány na použití atomových zbraní se začaly sestavovat už před událostmi loňského září. Bushova vláda přesto tvrdí, že jsou reakcí na 11. září. Nukleární zbraně a jejich použití dříve stálo mimo oficiální nástroje zahraniční a vojenské politiky. Byly chápány jako poslední možnost, možnost schovávaná pro okamžik, kdy by bylo v sázce přežití národa. V současnosti se na ně nahlíží přes prizma 11. září. Bush ztratil víru v účinnost staromódního zastrašování, protože teroristé, kteří udeřili 11. září, se amerického nukleárního arzenálu zcela jistě neobávali.

Komentátor britského listu The Guardian hodnotí spolupráci amerického prezidenta Bushe a britského premiéra Tonyho Blaira, o kterém píše: Blair je jen Bushovo dítě. Jak dává premiér často najevo, je ochoten riskovat životy britských vojáků ve válce, která se podle něj nikdy neměla rozhořet. Co o takovém člověku říct? Přesto od začátku vyhlášení války proti terorismu Blair varuje před zásahem v Iráku. Udávat masakr v New Yorku jako důvod pro účast na plánované akci v Iráku nikdy nedávalo smysl. Saddám je přece od nepaměti diktátorem, který upřednostňuje Stalina před Mohammedem. A Blair se podle slov poradců z Downing Street obává, že by případný útok na Irák mohl ohrozit přátele na Blízkém Východě. Největším úspěchem britské zahraniční politiky je, že se zbavila iluze, že by snad Londýn dokázal ovlivnit Washington. Snem britské vlády je, že řeči Američanů o válce by byly jen blafováním. Podle tohoto snu Saddám pustí zbrojní inspektory OSN do země, nedojde k vyhlášení války a nikdo nebude zraněn, končí komentář britského The Guardian.

Je válka v Kolumbii důsledkem drog nebo politiky? Nebo je kolumbijská vláda obětí teroristických útoků? ptá se dnešní The Los Angeles Times. Skutečnost, že se tyto otázky projednávaly ve Washingtonu zase jednou znervóznila Latinskou Ameriku. Cokoliv spojené státy v problematické Kolumbii podniknou, bude mít dopad i na její sousedy. Americká vláda nedávno zahrnula tři kolumbijské skupiny na seznam teroristických organizací. To otevírá dveře k rozšíření amerického vlivu v Kolumbii, v rámci boje proti terorismu.

Kolumbie je už teď zemí, která - po Izraeli - dostává od spojených států největší pomoc v oblasti bezpečnosti. Problémy v Kolumbii však není možné řešit jen vojensky. Přestože by většina Jihoameričanů uvítala větší angažovanost Washingtonu ve svých zemích, mají na mysli spíš upevnění politických a hospodářských vazeb, ne vojenské akce. Tzv. plán Kolumbie mnohé zneklidňuje a kolumbijští sousedé se obávají o svou bezpečnost. Podle britského listu The Guardian dějiny ukazují, že po válce přichází skutečná bitva. Jak uvádí, obyčejně se má za to, že vojenskou akci korunuje vítězství. V Afghánistánu jako by to bylo naopak. Drsné šarvátky mezi místními vůdci, omezené možnosti mezinárodních sil v hlavním městě a pokračující bitva s Talibanem napovídají, že je třeba mnohé dodělat. Hamíd Karzai sice může tvrdit, že bojovníci v horách Šachot byli poslední oporou teroristů, ale takové sentimentální řeči jsme slyšeli už mnohokrát.

Navíc Taliban a Al-Qaida nejsou evidentně jediným problémem této země. Afghánistán vždy překvapí, traduje se. Historie ale potvrzuje, že bojování po dosažení vítězství je jakousi normou. Afghánistán potřebuje zejména dvě věci: peníze, které jim mezinárodní společenství slíbilo, ale ještě nepředalo, a návrat krále, který by dokázal přesvědčit Afghánce o tom, že jsou jeden národ.

Prakticky všechna vydání dnešních zimbabwských novin se věnují prezidentským volbám. Provládní listy už nyní píší o drtivém vítězství prezidenta Roberta Mugabeho. Naopak opozice obviňuje vládu z manipulace voleb a vyvolávání násilností.

Přehrát

00:00 / 00:00

Z listů cituje zvláštní zpravodaj Radiožurnálu v Zimbabwe Robert Mikoláš.

V místě mezi loukou s pasoucími se ovcemi a hromadou odpadků jsou pod širým nebem vystaveny luxusní automobily a čile se tu obchoduje. Na předměstí albánského města Drač je největší černý trh na světě s bezprocedentními cenami pro Mercedes Coupé, Porsche Carrera nebo dokonce i pro Ferrari. Klienti jednoduše musí být připraveni čekat na svůj požadavek, než bude "vyplněn".

Prodejce, který se představil pouze jako Tani, se chlubí tím, že žil pět let v Itálii a každý den ukradl auto. Nyní změnil zaměstnání. Kradená auta prodává. černý Mercedes S500 za v přepočtu asi jeden milión korun. k nabídce patří originální doklady k vozu, stejně jako klíče. Tani říká, že ceny v Drači jsou mezi jednou čtvrtinou a jednou desetinou cen v západní Evropě. Ilegální obchod se zahraničními luxusními vozy je zde tak zavedený, že i guvernér centrální banky nebo náměstek ministra museli čekat, dokud policie na hraničních přechodech v sousedních státech nezjistí, zda jejich vozy nejsou hlášeny jako kradené.

Naprostá většina automobilů nenese na sobě jakoukoli známku násilného vniknutí-vše funguje bez zlodějů a systém je jednoduchý. V Itálii, Německu nebo Francii legální vlastníci prodají svůj automobil skrze prostředníka. Pak je auto přepraveno bezpečně do albánského Drače a teprve pak vlastník vozu nahlásí jeho ztrátu své pojišťovně a dostane od ní peníze. Následně prostředník obdrží svůj podíl. Dobrý byznys bez rizika.

Robert Mikoláš, Petr Vavrouška Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme