Rusové se bojí odpovídat pravdivě, výzkumníci proto zjišťovali podporu války lstí. I tak vyšla nadpoloviční
- Vojenské operace na Ukrajině v dubnu schvalovalo 53 procent Rusů dotázaných metodou, která je chránila před případným postihem za nesouhlas.
- Respondenti byli převážně mladší a z měst, skutečná podpora války tedy může být vyšší. Při klasickém dotazování vyšla ve stejném výzkumu na 68 procent.
- Tábor podporovatelů invaze není jednolitý. Podle ruských sociologů jsou mezi nimi i odpůrci Putinova režimu nebo státní propagandy.
Vladimira Putina v polovině dubna podporovalo 82 procent Rusů, o 11 procentních bodů více než před začátkem války na Ukrajině. Ukazují to čerstvá data z pravidelného průzkumu centra Levada, považovaného za nezávislé na ruském režimu.
S ozbrojenou operací na ukrajinském území souhlasí 81 procent Rusů, ukázal také tematický výzkum Levady na konci března.
Zesílenou podporu prezidenta i války můžeme vyčíst také z dalších postojů: s politickým kurzem země souzní 66 procent Rusů (+ 14 p. b. oproti únoru), negativní postoj ke Spojeným státům má 72 procent (+17 p. b.) a vůči Evropské unii 67 procent Rusů (+ 19 p. b.).
Jak číst oficiální podporu?
Interpretovat skutečnou podporu diktátora a jeho rozhodnutí v zemi, kde kritika války může znamenat patnáctileté uvěznění, není snadné. Ale ani nemožné.
„Víme, že 81 procent respondentů řeklo, že podporují válku. Ale nevíme, proč to řekli, a nemáme to jak zjistit,“ shrnuje na twitteru své výhrady britský sociolog Sam Greene.
Do Russians support the war?
— Sam Greene (@samagreene) 5. března 2022
Short answer: We don't know.
Longer answer: What you think you know is probably wrong.
(A quick )
Další kritické poznámky se týkají reprezentativnosti výzkumu, tedy jak věrně vzorek odpovědí zastupuje celou ruskou společnost.
„Výzkumníci z dalších (současných ruských – pozn. red.) průzkumů oznámili návratnost odpovědí kolem pěti procent. To je mezi polovinou a třetinou toho, co bychom běžně očekávali. A Levada míru návratnosti nezveřejnila,“ dodává.
Zprávy z Ruska Greenovým pochybnostem nahrávají. „Maxim Katz, moskevský opoziční politik, s týmem výzkumníků v březnu uskutečnil průzkum veřejného mínění o válce,“ píše americký magazín New Yorker. „Ze 31 tisíc lidí, kterým zavolali, 29 400 ukončilo hovor hned, jakmile se dozvěděli, o čem má být.“ To odpovídá zmiňované pětiprocentní návratnosti.
Moskevská ekonomka Taťána Michajlovová ve stejném textu popisuje, že u oficiální kremelské agentury je součástí výzkumu veřejného mínění také upozornění, že si číslo dotazovaného agentura zaznamená pro kontrolu kvality. „Každý normální člověk to v tu chvíli položí,“ říká Ruska.
Podle Greena takové zkušenosti ovšem neznamenají, že jsou čísla z průzkumu k ničemu. Nejsou podle něj zmanipulovaná; podpora Putinovi i válce skutečně roste kvůli efektu srocení pod vlajkou, který se ruským státním médiím daří vyvolávat účinněji než v prvních dnech války.
Patnáct procent zastrašených
Skutečnou míru podpory Putina a války se snaží odhalit takzvaný experiment s výčtem. V něm se výzkumníci místo konkrétních odpovědí na otázky zajímají o to, kolik položek ze seznamu respondenti podporují. Polovina dotazovaných má na seznamu otázku navíc, tentokrát dotaz na podporu války. Rozdíl mezi počtem kladných odpovědí u obou skupin indikuje podporu tématu, aniž by respondenti museli vyplňovat citlivou – a v tomto případě i potenciálně trestnou – odpověď. V minulosti stejným pokusem vědci zjišťovali například míru rasismu ve Spojených státech nebo četnost sexu bez kondomu a pod vlivem alkoholu.
Výsledek: na přímou otázku, zda podporují válku, v experimentu německo-ruské dvojice vědců odpovědělo kladně 68 procent Rusů. Při použití popsané experimentální metody se podpora snížila na 53 procent. Patnáct procent Rusů podle nich skutečný postoj k válce skrývá.
Hlubší vhled napovídá, že rozdíl skutečně můžeme vysvětlit strachem. Respondenti, kteří se méně bojí rizika, odpovídali na přímý dotaz po podpoře války podobně jako u nepřímé otázky. U bojácnější poloviny byl rozdíl výrazný: na přímý dotaz by invazi podpořilo 66 procent z nich, na nepřímou otázku jen 46 procent.
Názory tří tisíc Rusů vědci sesbírali na online platformě Toloka, ruské variantě nástroje Amazon Mechanical Turk, který vědci využívají k podobným experimentům. To je také největším limitem výzkumu: respondenti jsou oproti průměrnému Rusovi výrazně mladší, vzdělanější a častěji pocházejí z velkých měst – budou tedy liberálnější. Přesto je i mezi nimi skutečná podpora války nadpoloviční.
„Nezdá se, že by počáteční podporu války nahrazovalo odmítání. Podporovatelé války si nepřestávají hledat nová ospravedlnění.“
„Použitá metoda má své limity a interpretovat ji jako zcela spolehlivou experimentální metodu může být riskantní,“ upozorňuje psychometrik Hynek Cígler z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. „Výsledky jsou sice méně ovlivněné konformitou či strachem z postihu, ale zase mohou být zkresleny kognitivními efekty. Třeba tím, že se budou jednotlivé odpovědi navzájem ovlivňovat – člověk nevnímá položky ze seznamu nezávisle, vzájemně se ovlivňují.“
„Podobných metod mimochodem existuje víc,“ dodává výzkumník. „V jedné alternativní, známé jako znáhodněná odpověď, je zadání: ‚Hoďte si korunou. Pokud vám padne orel, řekněte, že válku nepodporujete. Pokud vám padne panna, odpovězte podle svého vlastního názoru.‘ Padesátiprocentní pravděpodobnost pak jde snadno odečíst.“
Podobné výsledky jako zmíněný současný průzkum ukazuje experiment s výčtem z roku 2015. Tehdy Putinovu popularitu v oficiálních průzkumech bleskově zvedlo obsazení Krymu. I tenkrát se tak vysoký nárůst podpory západním vědcům zdál nečekaný, pokusili se tedy o získání přesnější odpovědi.
„Naše odhady (experimentem s výčtem – pozn. red.) ukázaly zhruba 80procentní podporu Putina, což je do deseti procentních bodů od podpory deklarované přímým dotazováním,“ píšou autoři. „Zdá se, že Putinova deklarovaná podpora skutečně odráží postoje ruských občanů.“
Musíme brát vážně ty, kteří válku podporují
Popularita diktátora i podpora války se tedy příliš neliší od oficiálních čísel. Není homogenní: více odpůrců mají Putin i invaze podle Levady dle očekávání ve velkých městech a mezi mladšími Rusy. Ti jsou obvykle vzdělanější a přijímají informace z více zdrojů než jen oficiálními televizními kanály. Rozdíly ovšem nejsou tak zásadní, aby vzbuzovaly naději na změnu dynamiky ruské společnosti. Vojenské akce na Ukrajině podporuje 71 procent nejmladších a 86 procent nejstarších respondentů.
Další způsob, jak rozbít představu o monolitické podpoře války, je rozdělit její obhájce do skupin podle argumentů, kterými agresi hájí. Skupina ruských sociologů proto od konce března vyzpovídala víc než stovku Rusů. Odhalila pět typů podpory:
- věří státní propagandě,
- podporují „ruský svět“,
- vnímají hrozbu NATO,
- mají osobní vazby na separatistické republiky na Donbase,
- jsou pro válku „všemu navzdory“.
Každá skupina má jiné důvody pro podporu války a může mít i odlišný pohled na další témata. Někteří zastánci invaze na Ukrajinu například kritizují Putinovu domácí politiku, jiní odmítají ruskou propagandu, podle třetích přináší aktuální válka naději na ukončení letitého konfliktu na Donbase. S výjimkou poslední skupiny ze seznamu, která spojuje heterogenní skupinu lidí s často vnitřně rozpornými názory, ovšem sociologové nepozorují, že by argumenty pro podporu ochabovaly.
„Nezdá se, že by počáteční podporu války nahrazovalo odmítání,“ popisují výzkumníci. „Podporovatelé války si nepřestávají hledat nová ospravedlnění pro vojenské akce. Málokdy je ale podpora bezpodmínečná, zvlášť v pozdějších rozhovorech.“
„Přibývá pochybujících respondentů, další si stěžují, že nerozumí příčinám konfliktu. Ale jestli to může vést až ke ztrátě podpory, není jasné,“ dodávají.
„Srocení pod vlajkou živila v roce 2014 živila hrdost a naděje. Dnes je to vztek a strach.“
Za zmínku stojí také závěr textu, ve kterém výzkumníci vystupují z neutrální role a připomínají složitou situaci odpůrců války v zemi.
„Rusko prochází zvláštním obdobím,“ soudí. „Coby lidé, kteří jsou sami proti válce, musíme brát vážně ty, kteří ji podporují. To neznamená, že bychom měli sdílet jejich přesvědčení nebo bludy, ale musíme je vidět jako skutečné lidi, spoluobčany, a musíme s nimi vést seriózní dialog. Jedině tímto způsobem – ne jejich marginalizací jako šílených fanatiků – lze uspět a předat jim odlišné názory.“
Po Krymu pojila Rusy hrdost, dnes strach
Odpověď na otázku, proč většina ruské společnosti stojí za diktátorem a válkou, hledá zmíněný britský sociolog Sam Greene v emocích.
„Naše porozumění modernímu autoritářství postrádá uspokojivé vysvětlení pro autentickou popularitu autokratů,“ píše ve studii, která zkoumala enormní nárůst podpory Vladimíra Putina po obsazení Krymu. „Domníváme se, že část odpovědi leží v pochopení emocí. […] Sdílená zkušenost krymského momentu v ruské společnosti zlepšila hodnocení sociálního, politického i ekonomického okolí v současnosti, směrem do budoucnosti – a taky do minulosti.“
„Nejen že se zvedla [Putinova] popularita, došlo i k silnému emocionálnímu propojení mezi dříve skeptickými občany,“ pokračuje Greene. „Do té doby byl široce populárním, ale nepříliš milovaným lídrem, po Krymu se stal zdrojem hrdosti, naděje a důvěry. Emocionální zapojení způsobilo víc než jen nárůst popularity režimu: změnilo, jak Rusové chápou svoje životy.“
Osm let po Krymu se Putinova popularita opět prudce zvedla a Greene znovu viní efekt srocení pod vlajkou. Emoce související s invazí na Ukrajinu ale hodnotí jinak.
„Znovu vidíme autentickou podporu, tentokrát je ovšem klíčový ‚defenzivní‘ aspekt, který v roce 2014 chyběl,“ zmiňuje na twitteru. „Tehdejší srocení (pod vlajkou – pozn. red.) živila hrdost a naděje. Dnes je to vztek a strach.“
„Oproti srocení po Krymu, což byl spíš spontánní proces politické podpory zespoda, byť podpořený propagandou, míří srocení v roce 2022 shora dolů, zdrojem je kombinace propagandy a represe.“
„Život je ošklivý, krutý a krátký; radost ze života je v tom, že ho můžete udělat ošklivější, krutější a kratší ostatním“
Rozdílné emoce podle něj pro ruskou vládu znamenají jednu dobrou a jednu špatnou zprávu.
„Vztek a strach zvýrazní čáru mezi ‚my‘ a ‚oni‘, což posílí Putinovu nezdolnost,“ odhaduje Greene. „Na druhou stranu může být těžší udržet rituály, které se zaměřují na negativní emoce než ty zaměřené na pozitivní. Nezdá se mi, že by tentokrát srocení mohlo vydržet čtyři roky jako po Krymu.“
Rozštěpení na my a oni přitom tentokrát nemíří pouze na USA, NATO a EU. Stejnou linii Putin rýsuje také mezi samotnými Rusy. V březnovém projevu k národu apeloval na „schopnost Rusů rozlišovat mezi skutečnými vlastenci a ‚špínou‘ a zrádci, ty druhé jednoduše vyplivnout na chodník jako mouchu, která jim omylem vletěla do pusy“.
„Jsem přesvědčen, že taková přirozená a nezbytná detoxikace společnosti by naši zemi posílila,“ pokračoval diktátor v projevu, který někteří západní analytici i ruští politici chápou jako výzvu k čistkám.
Podle komentátora webu The Atlantic snahy o odhalení zrádců v ruské společnosti rezonují. „Stále častěji donášejí jeden na druhého, udávají přátele, sousedy a kolegy kvůli slabé podpoře válečného úsilí,“ píše.
„Život je ošklivý, krutý a krátký; radost ze života je v tom, že ho můžete udělat ošklivější, krutější a kratší ostatním,“ cituje historika Timothyho Snydera. Takové nastavení mysli podle něj dělá z krutosti ctnost.
„Je načrtnutá dělicí linie jako v občanské válce,“ sbírá deník The New York Times ohlasy přímo v Rusku. „Byla to bratrovražedná válka. Teď se bojuje podobně – sice bez krve, ale o principy, a velmi tvrdě,“ říká aktivista z Rostova na Donu.
Motor podpory: lhostejnost
Greenovu teorii, podle které by podpora Putina ani války nemusela vydržet dlouho, ovšem problematizuje praxe.
První námitka zní, že u většiny Rusů válka stále vyvolává především hrdost. Úzkost či šok jsou až za ní. Pouze u nejmladších Rusů je pořadí opačné a mírně převažuje strach nad hrdostí.
„Pozitivní vzepětí“, které Greene spojuje s obsazením Krymu, je tentokrát zřejmě slabší, přesto jde stále o hlavní proud. Naopak úzkost byla přinejmenším na konci března, kdy Levada data sbírala, v ruské společnosti menšinovým pocitem.
Druhá a možná podstatnější námitka se týká Greenovy rovnice, že pro podporu války je klíčové emocionální vzedmutí, ke kterému vedou rituály účasti. Při nich se Rusové spojují skrz posílání dopisů nebo potravinových balíčků na frontu.
And while "rituals of participation" might sound like a softy sociological kind of thing, they are really the crux of a rally around the flag.
— Sam Greene (@samagreene) 1. dubna 2022
Ruští sociologové ovšem ukazují, že stejně dobře Putinovi slouží lhostejnost.
„Podpora, kterou vidíme v průzkumech, není nijak hluboká, sledujeme pramálo emocionálního zapojení a žádnou euforii,“ přibližuje ruskou realitu Denis Volkov, ředitel Levady.
„Lidé nereagují ani tak na válku, jako si spíš potvrzují postoj my vs. oni, zakonzervovaný už dávno,“ pokračuje. „Rusko je na straně dobra, Západ na opačné straně. […] Nerozhodujete se o jedné události. Museli byste přehodnotit všechno, co jste slyšeli a přijali v posledních deseti nebo patnácti letech.“
„Naprostá většina Rusů necítí žádnou politickou odpovědnost. Vláda může udělat naprosto cokoliv a všichni si budou říkat, že s tím nemají nic společného.“
Taková pasivní tolerance režimu pak může podle Volkova vydržet dlouhodobě a neslábnout.
„Lidé jsou navyklí nestrkat nos do politiky,“ přemýšlí ve stejném článku další sociolog Greg Judin. „Nejen proto, že to je nebezpečné nebo hloupé, ale taky divné – udělal by to leda blázen. Každý Rus si chce chránit svůj svět, vlastní místo, které si vybudoval přes spoustu příkoří. Opakovaně poslouchá, že jakákoliv společná akce může tohle všechno zničit.“
„Naprostá většina Rusů proto necítí vůbec žádnou politickou odpovědnost,“ varuje Judin. „Vláda může udělat naprosto cokoliv a všichni si budou říkat, že s tím nemají nic společného.“
Čechoslováky, kteří zažili normalizaci v 70. a 80. letech, by to nemělo překvapit: tichá dohoda s režimem, únik na chaty a levné pivo a salám byly jen mírnější verzí toho samého. Dvacet let české pasivity připomíná, že tento typ podpory může skutečně vydržet dlouhou dobu.
Odvozovat budoucnost Putinova režimu z paralely s jinými nedemokratickými režimy je ovšem podle politologa Jana Holzera z brněnské Masarykovy univerzity ošidné.
„Je složité vůbec mluvit o nějaké ruské společnosti,“ nadhazuje. „V asijských částech země často dominují kmenové identity. Hovořit o nich v pojmech, jako je modernita nebo atomizace společnosti, nedává smysl.“
„Putin má v tuto chvíli široký rejstřík možností, jak konflikt dál rozvíjet, nebo naopak ukončit a znovu ho ruské politické obci prodat,“ odhaduje Holzer. „Ve vztahu k Rusům má spoustu možností, jeho situace je velmi komfortní. Jenže mimo Rusko je to úplně jiný příběh.“
