Putinismus je tu nadlouho, míní běloruská laureátka Nobelovy ceny Alexijevičová

Nobelovu cenu za literaturu získala letos Běloruska Světlana Alexijevičová. Se spisovatelkou, známou umělecky ceněným záznamem sovětské a postsovětské éry, natočil Český rozhlas na konci loňského roku rozhovor. V něm spisovatelka mluví o svých knihách, ale i o politickém dění.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Běloruská spisovatelka a čerstvá držitelka Nobelovy ceny za literaturu Světlana Alexijevičová na tiskové konferenci v Minsku | Zdroj: Reuters

V zásadě pozitivní typ nenajdete v žádné mé knize. Mě hrdinové nezajímají. Já zkoumám masové lidské povědomí. A tohle masové lidské povědomí vnímá ztrátu své obrovské staré vlasti tragicky.

To, čemu se říká perestrojka a revoluce, udělal Gorbačov a hrstka intelektuálů, a ne lidi. Lidi tomu všemu v jistém okamžiku svorně uvěřili, ale když zjistili, jak se věci vyvíjejí, jak se všechno rozkrádá, tak pro ně slovo demokrat začalo znít málem urážlivě.

A když chcete podobný problém zkoumat, musíte tak činit v mezních parametrech. Mluvím třeba o sebevraždě a podobných věcech. Přece nebudu psát nějaké črty o úspěšných podnikatelích – to je problém docela jiný.

Jsem gorbačovka

Ale ještě k perestrojce. Já jsem gorbačovka, či jak to říct, a přitom kdekdo tohoto člověka považuje za zločince a nejradši by ho postavil před soud. Já jsem liberálka sociálnědemokratického založení. Víte, žila jsem tři roky ve Švédsku a musím říct, že tamní životní styl se mi zamlouvá – protože je tam všechno poctivé. To se u nás nezdařilo.

Světlana Alexijevičová (67) se narodila na Ukrajině, otec byl Bělorus, matka Ukrajinka. Vyrůstala v Bělorusku, kde se věnovala investigativní žurnalistice. Kvůli pronásledování režimem autoritativního prezidenta Alexandra Lukašenka musela v roce 2000 Bělorusko opustit, v roce 2011 se však do Minsku vrátila. V češtině vyšly Alexijevičové knihy Modlitba za Černobyl, Válka nemá ženskou tvář či Doba z druhé ruky – Konec rudého člověka. V loňském roce byla autorka hostem Festivalu spisovatelů v Praze. Alexijevičová je 14. ženou, která dostala Nobelovu cenu za literaturu.
Zdroj: ČRo, ČTK

Lidi vlastně ani tolik neteskní po Sovětském svazu, jako je jim spíš líto toho, že se zase nic pořádného nepovedlo. Čechům se to povedlo, Polákům se to povedlo, Pobalťanům taky – i když jiná věc je, jak se to povedlo, ale o tom nemluvme. U nás se to každopádně nezdařilo a my se ptejme proč. Proč jsem třeba já a mí přátelé na Putinovo přání prohlášeni za vlastizrádce.

Na Ukrajině mám hodně příbuzných. Je děsivé si něco takového už jen představit – že Rusové budou tak krutě a doopravdy bojovat s Ukrajinci. A ty příklady krutosti na obou stranách – to člověku prostě nejde na rozum, jak můžou normální lidé něco takového dělat.

Moje babička byla Ukrajinka a mého otce, Moskala, jak říkala, ráda neměla. Jenže jedna věc je nemít rád, to se stává mezi lidmi i mezi národy, ale dopustit něco takového? Když jsem psala knihu o Afghánistánu (Zinkoví hoši, pozn. red.), viděla jsem, jak matce přivezli domů rakev. Tam nekřičela matka, ale nějaké zvíře.

Nobelovu cenu za literaturu získala Běloruska Světlana Alexijevičová

Číst článek

Nebo než jsem jela sem, tak jsem viděla video… Zahynulo tam plno mladých ukrajinských chlapců bez zkušeností, které dobře vycvičení ruští bojovníci odstřelovali jako křepelky. A pak už jen jedou obrovské mrazírenské návěsy, s nimi novináři, fotografují a vydávají v jednotlivých městech jednotlivé padlé. A celou cestu, co ty boxy jedou, klečí podél silnice lidé a modlí se.

Masové okouzlení Putinem

Lidi se bohužel podařilo oklamat, a nacionalismus – to je strašná, velmi úskočná a zrádná věc. A uvědomte si, co se děje: masové okouzlení Putinem, znovu jsme velmoc, a podléhají tomu i velmi vzdělaní lidé. Proto jsem o několik svých přátel přišla. A podobný rozkol dnes panuje v rodinách, na pracovištích. Někdy to jde tak daleko, že jsou lidé schopni ve sporu jeden druhého zabít. Vůbec nechápu, že se přesně tohohle ruská státní moc nebojí.

Já si myslím, že demokracie v Rusku hned tak nebude, že Putin a putinismus jsou tu nadlouho. Teď se vrací i ten Stalin – tolik knih a filmů o Stalinovi se objevilo… Všichni přitom mají pocit, že se to děje až teď, ale když jsem tak zavzpomínala, uvědomila jsem si, že tohle všechno přišlo už sotva dva roky po Putinově nástupu k moci. Začínalo to přitom docela nenápadně a my jsme si všichni neznámo proč mysleli, že lidi se tímhle už nakazit nemůžou. Jenže se ukázalo, že můžou.

Chodíme zkrátka v kruhu. Chodíme v kruhu a uniknout z něj nedokážeme. Když jsem jezdila během vzniku Doby z druhé ruky (jedná se o knihu Doba z druhé ruky – Konec rudého člověka, pozn. red.) po Rusku, dávala jsem lidem jednu otázku – lidem i starým, i mladým: Chcete žít v normální zemi, nebo ve velmoci? Sedmdesát až osmdesát procent tázaných chtělo žít ve velmoci. Rozumíte – sedmdesát až osmdesát procent!

Spousta lidí se neznámo proč domnívá, že je Evropa ponížila, že Rusku nesmí nikdo omlátit hubu o stůl, že jim musíme ukázat… Já si myslím, že ten rudý člověk se z Rusů bude vyplavovat ještě dlouho. A i když patrně není nesmrtelný, rozhodně je dlouhověký.

Libor Dvořák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme