V Káhiře spáče stále budí ponocní. Pracují jen o ramadánu, s bubínkem se do ulic vrátí opět za rok
Muslimy čeká poslední den ramadánového půstu. Nad ránem také naposledy procházel ulicemi egyptské Káhiry ponocný. Burcoval spáče, aby se před rozbřeskem ještě stihli najíst. Ramadánový ponocný se arabsky řekne musahharátí. Tradiční řemeslo ale postupně zaniká.
Někde za rohem už do nočního ticha proniká musahharátího bubínek, a už se objevuje pan Háfiz, v puse má jen několik zubů, do bubínku tluče kusem plastu a volá přitom jména dětí - Mustafy, Ahmada a dalších. Všechny je zná.
Bubínkem budí spáče, aby se stihli před rozbřeskem najíst. Ramadán ale končí a volání ponocných se v Káhiře objeví zase za rok. Reportáž připravil Štěpán Macháček
Pan Háfiz je v téhle čtvrti doma, a tak vybízí děti ke vstávání přímo jejich jmény. „Už to dělám 12 let. Přes den jsem truhlář a o ramadánových nocích dělám musahharátího,“ popisuje.
Občas některé dítě nebo dospělý seběhne s domu na ulici a dá Háfizovi do ruky zmuchlanou bankovku.
„Tak dneska naposledy. Chodím vždycky od půl jedné do tří, abych stihl všechny vzbudit,“ řekl a zastavil se u stolku přímo na ulici, kde se ještě pořád za tmy dělí o jídlo žehlíř s tesařovou rodinou odnaproti.
Žehlíř Abú Ahmad ale s Háfizovým výkonem spokojený není.
„Ti dobří ponocní už zemřeli a jejich děti po nich to řemeslo nezdědily. Dříve byli pěkně oblečení, na ten bubínek uměli hrát a uměli také hezky volat. To, co tu chodí dneska, to už nejsou ti praví pomocní,“ vysvětluje Ahmad.
Dostávám od paní tesařové do ruky placku chleba se sýrem a hrozen vína. Tyhle uličky lidových káhirských čtvrtí mají tak útulnou atmosféru, že to celé působí jako u někoho na dvorku.
Tamhle kousek mají kluci na ulici kulečníkový stůl a Abú Ahmad tu žehlí prakticky pod širým nebem. Tři hodiny a osm minut a muezzin oznamuje začátek posledního dne půstu. V pátek ráno už se bude slavit a jíst a pít víc než do sytosti.
