Celý měsíc jídlo zdarma. Káhiřané během ramadánu stavějí speciální jídelny pro chudé
O ramadánu nesmí podle zvyklostí nikdo zůstat bez sváteční večeře. Proto egyptští podnikatelé zřizují pouliční jídelny pro chudé a pocestné. Říká se jim Boží stoly a v Káhiře mají nejčastěji podobu velkého stanu na ulici nebo na chodníku. Při západu slunce v nich dostanou stolovníci večeři zdarma. Ramadán totiž není pro muslimy jen měsícem půstu, ale také obdobím charity.
V podlouhlém stanu se tu u pultu s velkými hrnci tlačí houf lidí, za pultem jim tři muži dávají z obřích hrnců do misek rýži, rajčatovou omáčku a kousky masa.
Najednou se tu objevuje jeden aktivní policista, který se mi snaží zabránit v natáčení. Ostatním vysvětluje, že reportáží o chudých lidech poškodím jméno Egypta v zahraničí. Jeho argument ale nikdo moc nechápe. Personál nakonec policistu ze stanu slušně vypoklonkuje a vyzývají mě, ať fotím a natáčím ostošest.
O ramadánu se sice muslimové přes den postí, po západu slunce ale hodují. A třeba Egypťané nenechají večer nikoho hladovět. Více v reportáži zpravodaje Štěpána Macháčka
„Kdokoliv se chce najíst, je vítaný. Lidé třeba jedou kolem autem, tak zastaví a dají si večeři. Stan patří majiteli támhle toho autosalónu. A to je můj táta," říká mi Alá, která tu na všechno dohlíží. Vyvrací mou představu, že stan je jen pro chudé a vybízí mě k účasti na večeři. Já se jdu ale ještě podívat za jejím tátou, který to, co tu spáchal, pozoruje ze svého autosalónu přes ulici.
„Ten stan tady stavím každý ramadán už čtyřicet let. To není žádný můj nápad, to by měl dělat každý. Každý, kdo má možnost, by měl pomoct těm, kteří to potřebují. Dát jim po celodenním půstu najíst. U Boha je za to plus a člověk z toho má radost," myslí si pan Aláuddín. Před salónem mu stojí úplně nová auta na prodej. Vidím, že nabízí i škodovky.
„Ten, kdo si může koupit aspoň fazole, chleba a rukolu, ten sem chodit nebude. Zůstane doma se svou rodinou. Ale zastavují se tu třeba lidé, kteří jsou na cestě a do západu slunce by to už domů nestihli, jako třeba taxikáři nebo autobusáci," dodává.
Pan Aláuddín mě doprovází zpátky do stanu a povzbuzuje mě, abych se také najedl. Pro porci si přišel i Sámih, který také na chudáka nevypadá: „Já pracuju tady za rohem. Nemám čas si dojet na ramadánovou večeři domů, takže chodím sem. Beru jídlo pro sebe i pro kolegu, který v krámku zůstal."
Slunce ještě nezapadlo a já si tedy sedám k jednomu z desítek stolků. Jídlo roznášejí zaměstnanci Aláuddínova autosalónu. Dostávám misku rýže, druhou misku s rajčatovou omáčkou a bramborami, a jeden místní pomocník mi teď rukou hází do talíře kousek vařeného hovězího.
Dlouhé minuty sedíme všichni s jídlem před sebou, nikdo zatím nejí. Ale teď už se ozývá z dálky volání k modlitbě. To znamená, že Slunce zapadlo a všichni se dávají do jídla. Včetně mě, který si na rozdíl od vyhladovělých spolustrávníků tuhle ramadánovou večeři vlastně vůbec nezasloužil.
