Ranění vojáci končí v americké nemocnici v německém Landstuhlu

Už několik let se k nám každý den dostávají s neúprosnou pravidelností zprávy o zabitých a zraněných amerických vojácích v Iráku či Afghánistánu. Přiznejme si, že postupem času jsme k těmto informacím čím dál tím více neteční. Pro mediální zpravodajství se tyto informace staly rutinou a počty vojáků s amputovanými končetinami a těžkými psychickými traumaty pouhou statistikou. Co se ale s raněnými a nemocnými Američany děje poté, co opustí krizovou oblast?

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Vykládka zraněných z autobusu | Foto: Jiří Hošek

Na letišti v Ramsteinu přistál před několika desítkami minut letoun C-17, který z válečných oblastí v Iráku a Afghánistánu, kterým Američané říkají "down range" nebo poněkud cynicky "theatre" - divadlo, přivezl zraněné a nemocné vojáky. Autobusy s mnohdy vážně zraněnými vojáky právě dorazily do Landstuhlu, což je vůbec největší americká vojenská nemocnice mimo území Spojených států..

Vůbec první, kdo muže na nosítkách vítá, je vojenský kaplan, který v celém systéme hraje prakticky nezastupitelnou roli. "Nicholasi, vítej v regionálním zdravotnickém centru v Landstuhlu. Ceníme si toho, co jsi vykonal pro naši zemi. Bůh Ti žehnej..."

"Američtí vojáci, námořníci, letci nebo námořní pěšáci očekávají, že vojenský kaplan bude v krizových okamžicích s nimi. Očekávají to jejich rodiny. Očekávají to jejich velitelé a očekává to jejich země," říká poněkud pateticky velitel duchovních v Landstuhlu, plukovník James Griffith.

O amerických ozbrojených silách je známo, že jsou ochotné udělat prakticky cokoli s cílem zachránit život jednoho jediného vojáka. Projevuje se to i na plánovaní sanitárních letů z Iráku a Afghánistánu, což je práce kapitána Miguela Cubana.

"Vůbec nezáleží na tom, jestli převážíme třeba jen jednoho jediného pacienta. Naopak, už jsme zažili, že v celé C-17 letěl jediný zraněný. Argument, že tady pacienta zdržíme, dokud nenaplníme letadlo dalšími kluky, je absolutně nepřípustný," vysvětluje kapitán Cubano.

Když se voják dostane do Landstuhlu, má vyhráno, tvrdí svorně všichni, se kterými jsem se v nemocnici sešel. Pro přežití jsou klíčové první minuty těsně po zranění, říká šéfchirurg, plukovník Stephen Flaherty.

"V dřívějších válečných konfliktech jsme této stěžejní době říkali zlatá hodinka. Tahle koncepce je už ale zastaralá. Dnes mluvíme o platinové desetiminutovce, během které se vážně zraněným vojákům musí dostat ošetření," vysvětluje doktor Flaherty a vyzdvihuje přitom lepší kvalifikaci frontových zdravotníků.

Nejčastější případy, které personál v Landstuhlu ošetří, ale nesouvisejí s bojovými operacemi. Nejběžnější diagnóza zní: bolavá záda. V nemocnici taky přicházejí denně na svět v průměru tři děti. Na nekonečných chodbách jsou ale k vidění taky vojáci s amputovanými končetinami nebo popáleninami, kterým se zdravotníci snaží všemožně pomoci s návratem do života.

"Nedávno jsme tu měli polského vojáka, který přišel o paži. Byl to vášnivý pianista. Byl u nás několik měsíců a od německé firmy dostal vynikající protézu. Měl obrovskou motivaci a pozitivní přístup. Specialisté, kteří ho učili protézu používat tvrdili, že ještě nikdy neviděli člověka, který by se umělou paži naučil tak rychle používat. Jsem ráda, že jsem mohla být přitom," přiznává poručice Barbara Bujaková, fyzioterapeutka původem z Polska.

Jediný ošetřovaný voják, se kterým jsem měl šanci, mluvit, byl nositelem jména, při kterém zbystří pozornost diváci seriálu M.A.S.H. Brad Hunnicutt, jehož jednotka působí v Mosulu, ale nebyl obětí iráckých povstalců, nýbrž tahání těžké výzbroje a výstroje. V Landstuhlu mu odoperovali kýlu.

"Už během letu sem pro mě nebylo lehké vyrovnat se s tím, že skoro všichni kolem jsou na tom mnohem hůř, než já. Dostali jsme ale dopis, ve kterém stálo, že je naše ošetření tady nezbytně nutné. Když jsem se ale dneska ráno probudil po operaci a zjistil jsem, že kamarád na pokoji nemá nohu, mám intenzivní pocit, že tu zabírám místo."

Ne všichni těžce zranění vojáci, jejichž věk se většinou pohybuje kolem dvaceti let, se ale se zmrzačením takto hladce vyrovnají. A tak mají spoustu práce nejen kaplani, ale i armádní psychiatři, připouští jeden z nich, Ed Morales.

"V první řadě se musí se ztrátou končetiny smířit; uvědomit si, co to znamená nemít ruku. Zpočátku jsou tak frustrovaní, rozčilení a smutní, že se soustředí jen na samotný incident. Časem tahle fáze pomine a my jim začínáme vysvětlovat, že jim nic nebrání v tom mít rodinu, starat se o své blízké nebo získat dobrou práci. Je to bolestný proces a nedá se obejít. Jistou dobu se musíte cítit mizerně, abyste se zase mohli začít cítit lépe."

Vrchní sestra, podplukovnice Dawn Garciová "kroutí" v amerických ozbrojených silách už 19. rok. 12 měsíců působila v Iráku takříkajíc v první linii a letos na podzim se tam znovu dobrovolně vrací. Říká, že s každým mrtvým vojákem odešel kus jejího já.

"Starala jsem se v Iráku o jednoho vojáka, který byl řidičem náklaďáku. Když vezl skupinu námořních pěšáků, najel na skrytou nálož. I když měl v týle střepinu, která ho později zabila, vyrovnal svůj vůz a zachránil kamarádům život. Bylo nesmírně působivé sledovat, jak ho námořní pěšáci chodí navštěvovat a děkují mu za své životy. Byl to hrdina. Starat se o takové lidi je opravdová pocta."

Od začátku operace Trvalá svoboda na podzim 2001 ošetřili v nemocnici 48 tisíc vojáků 41 národností. Jen pětina byla přitom zraněna v boji. Přes osm tisíc pacientů se vrátilo do aktivní služby.

Jiří Hošek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme