Napospas válce a pašerákům.
V Libyi migranti prožívají peklo, ale stále se snaží doplout do Evropy

TRIPOLIS - Je čas oběda, ale tady žádné jídlo nevoní. Přestože tu postávají či polehávají desítky žen, žádná nic nevaří ani nesmaží. Nemají kde ani z čeho. Muži, ženy i děti bloumají bezcílně mezi rozlehlou halou a hřištěm nebo leží na matraci. Kolem dokola se tyčí jen vysoké zdi. Ven za ně, do normálního světa, nikdo nemůže. Jsme v detenčním centru Nasr nedaleko města Závíja, západně od Tripolisu.

Migranti detenčním centrům neřeknou jinak než vězení. Tito lidé se pokusili dostat ilegálně přes Středozemní moře do Evropy. Měli smůlu – chytila je libyjská pobřežní stráž a přivezla zpět do Libye.

„Jsme v Libyi už dva roky. Za tu dobu jsme se pokusili čtyřikrát dostat přes moře do Evropy. Pokaždé nás chytila pobřežní stráž a zavřela do detence. Odtud se musíme vykoupit a zkusit to znovu. Pašeráci nás podvedli. Slíbili nám, že si pro nás přijedou záchranáři z Evropy. Jenže místo nich přijeli Libyjci,“ pláče Nigerijka Amel.

Pašeráci nás podvedli. Slíbili nám, že si pro nás přijedou záchranáři z Evropy. Jenže místo nich přijeli Libyjci,“ pláče Nigerijka Amel | Foto a zdroj: Lenka Klicperová

Kolem ní se motají dvě malé děti – obě se narodily zde v Libyi. Dvě starší ještě v Nigérii. „Moje děti už toho mají za sebou příliš, jsou vystresované. Já jako matka také hrozně trpím. Ale nemáme na výběr. V Nigérii mi jde o život, protože jsem si vzala za muže křesťana a konvertovala. Ale Libye je také peklo, Libyjci chtějí jen naše peníze. Několikrát nás unesly milice a museli jsme platit výkupné, které poslala rodina mého manžela. Mého manžela mučili. Evropa je naše jediná šance na důstojný život.“

Dostat se do jednoho z osmi nechvalně proslulých detenčních středisek není jednoduché. Vláda národního porozumění, jejíž moc sahá do části Tripolisu, města Misuráta a pruhu pouště kolem, pečlivě vybírá a zvažuje, komu co ukáže. Nakonec dostáváme svolení, ale vyberou nám jen jedno centrum, kam můžeme pouze na omezenou dobu. Předpokládáme, že to je to „nejreprezentativnější“. I tak jsou podmínky pro migranty hrozné.

600 mužů, jeden záchod

Když přicházíme, postává jich většina na slunci na dvoře. Zástupy mladých mužů, sklopené oči, pohled upřený do země. Žijí tu odděleně od žen a dětí. Přes den se rodiny mohou navštěvovat. Hala pro muže vypadá trochu jako hangár. Na zemi leží jedna matrace vedle druhé, osobní prostor pro každého je vymezen právě touto matrací a kouskem místa na osobní věci těsně vedle. Jedna hala, 600 mužů, jeden záchod. „Jídlo dostáváme dvakrát denně, pokaždé nudle. Začínají se tu šířit i nemoci, hlavně tuberkulóza,“ říká Ahmad z Eritreje.

Oddělení pro muže doslova praská ve švech. Obývají ji hlavně muži ze západní Afriky – tedy typičtí ekonomičtí migranti. Jsou tu ale i lidé z Eritreje či Súdánu, prchající z válek a diktatur.

„Jsem v Libyi od roku 2017. Už dvakrát jsem se pokusil dostat se přes moře do Evropy. Jednou nás policie chytila a šest z nás prodala pašerákům. Podmínky v detenčních centrech jsou hrozné. Někdy nám dají najíst dvakrát denně, ale někdy taky nedostaneme nic. Lidé tu umírají. My ale máme právo žít! Chci do Evropy kvůli tomu, že je tam mír a stabilita,“ vysvětluje Omar, Somálec z Mogadiša. Trpělivě dokola opakuje mantru, že mezinárodní společenství se o migranty musí postarat a zajistit jim jejich práva.

„Jsme tu všichni proto, abychom se pokusili doplout až do Evropy. Proč? My máme právo žít!“ | Foto a zdroj: Lenka Klicperová

„Jsme tu všichni proto, abychom se pokusili doplout až do Evropy. Proč? My máme právo žít! Libye začala být hodně nebezpečným místem. Pašeráci nás bijí, zacházejí s námi hrozně. Mezinárodní společenství by se nás mělo zastat a dostat nás odsud,“ pokračuje mladý muž s vyraženým předním řezákem.

Do Somálska se vrátit nechce, přestože Mogadišu je nyní nejstabilnější za dobu posledních třiceti let, a Somálci ze západní Evropy či Ameriky se do něj již dokonce začali vracet. Je ale také pravdou, že části města stále skrytě ovládají islamistické milice aš-Šabbáb. „Já proti nim nechci bojovat, nechci bojovat vůbec, toužím jen po míru a stabilitě,“ opakuje Omar.

Humanitární organizace: Libye není bezpečná

Operace libyjské pobřežní stráže hojně kritizují humanitární organizace, které dříve uprchlíky ve Středozemním moři zachraňovaly a převážely do evropských přístavů. Tvrdí, že navracení uprchlíků a migrantů do válkou sužované Libye je nemožné, protože Libye není bezpečnou zemí. Což je pravda, zejména poslední dva měsíce, kdy trvá velká ofenziva proti hlavnímu městu Tripolis vedená maršálem Chalífou Haftárem.

Jenže čísla hovoří jasně a stroze. Za první polovinu roku 2019 připlulo do Itálie jen 2160 migrantů. Pro srovnání – v roce 2017 jich bylo 120 370. „Počty migrantů, kteří nakonec dosáhnou Evropy, se snížily hlavně proto, že odsud byly vykázány lodě humanitárních organizací. Operace Sophia za poslední dva roky nebyla příliš úspěšná a nepovedlo se nám ani vytvořit atmosféru důvěry mezi Libyí a zeměmi do ní zapojenými. Doufáme, že se to zlepší,“ říká mluvčí libyjské pobřežní stráže kapitán Issa Rida.

Tripolis, hlavní a největší město v Libyi s více než milionem obyvtel | Foto a zdroj: Lenka Klicperová

Výrazné snížení počtů nově příchozích migrantů má na svědomí právě dohoda mezi Itálií a libyjskou vládou a také činnost libyjské pobřežní stráže. To ale vytvořilo velké napětí mezi libyjskými námořníky a humanitárními organizacemi, které ve Středozemí provozovaly lodě zachraňující migranty. Navzájem se obviňují z obchodu s lidmi a smrti migrantů na moři.

Ve hře ale nejsou jen lidská práva či životy, ale zejména peníze, které do záchranných operací proudí. Libyjci a nevládní organizace si vlastně začali konkurovat. Samotní migranti z násilí a okrádání obviňují nejen pašeráky, ale také Libyjce, ať už jde o členy milicí, policii, nebo správu detenčních zařízení. V Libyi je nyní podle Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) 800 000 uprchlíků a migrantů.

Bez možnosti návratu domů

Jen část z nich ale zkouší nejistou cestu do Evropy. Většina z nich přijela do Libye proto, aby si zde vydělala peníze. Ostatně tak na to byli zvyklí už za vlády Kaddáfího, který libyjský pracovní trh otevřel všem Afričanům.

„Pro nás je to normální. Na stavbách, na polích, v dělnických profesích prostě pracují Afričané, ne Libyjci. I já mám na své farmě dva pracovníky z Nigeru,“ vysvětluje Mohamad Zreg. On sám vystudoval Vojenskou školu v Brně a mluví plynně česky.

Než přijíždí na farmu, zastavuje se ještě v pekárně, aby svým zaměstnancům přivezl čerstvé pečivo. Pozdraví se srdečným objetím a jeden z nich, Ahmed, už za chvíli přináší hrst plnou blum a moruší. O ty se tady stará, stromy se musí pravidelně zalévat, jinak v tamních podmínkách zahynou. „Jsem v Libyi už čtyři roky. Pracuju tady na farmě a peníze posílám domů. Vydělám si kolem 200 dolarů za měsíc a většinu posílám domů rodině. Je to pořád čtyřikrát víc, než bych si vydělal u nás doma,“ říká Ahmed.

Tisíce migrantů zůstávají v Libyi, aby si vydělali peníze, i protože je boje odřízly od možnosti vrátit se domů | Foto a zdroj: Lenka Klicperová

Tisíce migrantů zůstávají v Libyi nejen kvůli tomu, aby si vydělali peníze, ale také z prostého důvodu – boje je odřízly od možnosti vrátit se domů. Od pádu diktatury Muammara Kaddáfího v roce 2011 se Libye potácí v chaosu a válce. O moc bojují kmeny, milice, armády i politici. Teď se vytvořily dvě vlády a každá z nich má podporu ze zahraničí. Právě teď se vedou ostré boje o hlavní město Tripolis. Libye má strategickou polohu – moře – a kvalitní ropu a zemní plyn. Nyní je do války o libyjské zdroje a území zapojeno deset dalších zemí.

Východní část země ovládá Libyjská národní armáda (LNA) maršála Haftára. Podporují ji Spojené arabské emiráty, Saúdská Arábie, Egypt, Francie a nepřímo i Rusko. Haftár dříve spolupracoval se CIA a má americké občanství. S pomocí zbraní dodávaných svými spojenci a přísunu peněz už ovládl tři čtvrtiny Libye včetně většiny ropy a zemního plynu. Součástí jeho armády je i mnoho kmenových milic.

Lenka Klicperová a Markéta Kutilová

Novinářky tvoří už 10 let sehraný novinářský i kamarádský tandem. V roce 2008 je svedl dohromady společný zájem o osudy znásilněných žen v demokratické republice Kongo a tamní válka o nerostné suroviny. Od té doby společně podnikly mnoho zajímavých cest, napsaly stovky článků, natočily desítky televizních reportáží a vydaly dvě knihy.

Před dvěma měsíci začal dobývat Tripolis. Zatím ovládl jeho jižní předměstí a strategické mezinárodní letiště. Zbraně mu dodávají hlavně Spojené arabské Emiráty, Egypt a Saúdská Arábie. Pozice USA je zatím stále nepříliš jasná a obě strany konfliktu, jak Haftár, tak tripoliský prezident Fáiz Sarrádž, v médiích deklarují, že světová velmoc stojí na jejich straně.

Vládu národního porozumění (GNA) v Tripolisu uznala OSN a podporuje ji hlavně Turecko a Katar. Politickou podporu čerpá také z Itálie. „Na vládu mají vliv ale i islamistické skupiny a stále má moc Muslimské bratrstvo. Katar a Turecko je proto podporují,“ říká Mohamed z ministerstva zahraničí, který ale své další jméno nechtěl raději sdělit.

Turecko už dodalo této vládě spoustu zbraní včetně tanků a obrněných transportérů BMC Kirpi. Zapojením zahraničních aktérů připomíná libyjský konflikt válku v Jemenu či Sýrii, ale rozložení sil a zájmů jednotlivých aktérů je ještě více komplikované. Je důležité také připomenout, že na Libyi je uvaleno mezinárodní embargo OSN na dovoz zbraní všem válčícím skupinám. Nikdo se tím v současnosti ale nijak neznepokojuje a do Libye proudí zbraně ze všech směrů. Navíc samotní Libyjci jsou všichni ozbrojení, každý muž má doma minimálně jednu zbraň. Válčí se tu od Kaddáfího pádu téměř nepřetržitě.

‚Nevěříme nikomu‘

„Revolucí v roce 2011 nás podvedli. Slibovali demokracii a svobodu, ale od té doby máme jen válku. Libyjci se vraždí navzájem, nic tu nefunguje, dekadence, kam se podíváš,“ vysvětluje Wadah, mladý muž, který pracuje jako dobrovolník v jedné ze škol, kam se nyní uchýlili uprchlíci z oblastí bojů.

Podle svých slov nikomu nevěří. „Nevěřím téhle loutkové Vládě národního porozumění ani Haftárovi, ale Libye potřebuje pevnou ruku, silného vládce. Jinak se tu povraždíme. Svoboda může být jen v myslích lidí,“ domnívá se osmadvacetiletý Wadah, který se sám aktivně revoluce účastnil.

Polní maršál Chalífa Haftar | Foto: Philippe Wojazer | Zdroj: Reuters

Podobný názor má i většina dalších Libyjců, které potkáváme: „Nevěříme nikomu, ani Haftárovi, ani tripoliské vládě. Všem jde jen o ovládnutí zdrojů, o moc. Kvůli tomu se válčí. Aby válka přestala, musí přijít jeden silný vládce, který nastolí pořádek a zákon. Teď je tu chaos a vláda milic. Kdo má zbraň, má moc,“ doplňuje Mohamad Zreg. On sám vystudoval Vojenskou školu v Brně a teď se raději živí rybolovem. „Nechci pracovat pro žádnou vládu, na moři mám klid, povídám si s rybami a je mi dobře.“

Většina Libyjců je unavena osmi lety nestability a války. V Tripolisu už dva měsíce nefunguje svoz odpadků. Na ulicích se tyčí hory pytlů s odpadem, pasou se na nich zvířata a třímilionovým městem vane puch tlejících zbytků. „Skládku pro město zabrala armáda Haftára a není to kam vozit. Novou nikdo nevybudoval. Když nás nikdo nezastřelí, umřeme tu na nemoci. To ale vládu nezajímá, hlavně, že oni se mají dobře,“ konstatuje Zreg.

Stejně tak je celá válka a boje o moc ukradená i paní Fatimě. Tu potkáváme v budově základní školy, kam se teď musela nastěhovat s celou rodinou. Bydlí totiž kousek od mezinárodního letiště a to se změnilo v bitevní pole. „Museli jsme opustit náš dům. Nemůžu ani mluvit, jak jsem zoufalá. Jediné, co bych chtěla, je mír,“ utírá si uslzené oči matka několika dětí.

V sousední škole bydlí další uprchlíci – mezi nimi i rodina Muníra Abdalláha Galuče z Eritreje. Doufají, že se jim z Libye nakonec podaří dostat se do Evropy, aby jejich děti měly šanci na nový život a vzdělání. Protože Eritrea je zemí s diktátorským režimem, jejich snahy se upínají k tomu, aby je konečně některá z mezinárodních organizací legálně dostala do Evropy. Bez nutnosti podstoupit rizikovou a drahou cestu na pašeráckých lodích přes moře. Jenž jak dlouho to může v chaosu současné Libye trvat, to ví snad jen Alláh...

Lenka Klicperová a Markéta Kutilová

Související témata: Tripolis, Libye, pašeráci, Chalífa Haftar, migranti